Každý přicházíme na svět s něčím, co nás odlišuje od ostatních, co nás činí jedinečnými a nezaměnitelnými. Někdy však dostáváme do vínku odlišnost, která nám z barevné mozaiky života ubírá skleněný střípek. Možná modrý, možná červený. Té odlišnosti říkáme handicap či postižení.
Můžeme se s ním narodit, můžeme si ho přivodit vlastní lehkomyslností, můžeme ho získat nemocí, stářím. Nikdy nemáme jistotu, že zrovna nám se vyhne.
Bylo by krásné, kdybychom však měli jistotu, že v okamžiku, kdy takováto odlišnost vstoupí do našeho života, najdeme v něm zároveň lidi, organizace či instituce, kteří nám pomohou ten skleněný střípek nahradit jiným, byť třeba jen průhledným, který ale udrží naši mozaiku pohromadě a dovolí nám se z toho barevného obrázku radovat.
Úvodní ustanovení Zákona o komunikačních systémech neslyšících atd. č. 155/1998, ve znění zákona č. 348/2008 Sb., případně dalších úprav…
Tento zákon upravuje používání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob jako jejich dorozumívacích prostředků.
Neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo svobodně si zvolit z komunikačních systémů uvedených v zákoně ten, který odpovídá jejich potřebám. Jejich volba musí být v maximální možné míře respektována, tak aby měly možnost rovnoprávného a účinného zapojení do všech oblastí života společnosti i při uplatňování jejich zákonných práv.
Z toho vychází i mé přání. Těch máme v našem životě již celou řadu, ale moje je zcela specifické. Je to zaviněno mou praktickou hluchotou, která mne postihla po velmi těžkém onemocnění. No to je už hodně dávno, ale nikdy jsem se s touto skutečností nesmířila. Odezírání je věc zcela nejistá a může to přivodit hodně omylů, někdy i nepříjemných. Skoro by mne navádělo uspořádat anketu všech stejně postižených – jak to snáší, jestli jim to vadí stejně, jak to stále pociťuji sama.
Ale musím napsat o jedné pomůcce, která mi nyní hodně pomáhá, a stále se musím učit, což je docela příjemné.
Jedná se o převod mluvené řeči do textu. Když mne o tom přátelé poprvé informovali, nedovedla jsem si to představit. Ale od doby, kdy mám mobil, jsem ho používala k této praxi tak, že když jsem někomu nerozuměla, prostě to napsal na mobil. Ovšem praxi jsem zažila letos v březnu na konferenci INSEP, kde bylo vše, o čem byla řeč, převedeno do textu, který se objevil na plátně. Zajištění prováděli z VŠT z Pardubic, ale dnes se touto činností zabývá i Česká unie neslyšících.
Díky možnosti splátky, která ve své výši se vešla do mého rozpočtu, jsem si pořídila tablet, který mi jednak nahrazuje možnosti počítače, jednak může sloužit pro zábavu, ale hlavně se mám možnost zapojit do tak zvaného eScribe – kde lze používat překlad mluvené řeči ve formě přepisu ve třech systémech. Buď automatizovaný, to se prostě hovoří do mikrofonu tabletu a jde hned překlad.
Ovšem automat spoléhá pouze na výrazy podle správné češtiny, takže občas se tam objeví výrazy, které i pobaví. Druhá možnost je přímý překlad, který je vhodný tam, kde je výborný signál internetu. V tom případě po spojení s překladatelem se také hovoří do mikrofonu tabletu a překladatel, buď Transkript, nebo dnes již i z České unie neslyšících,převádí řeč na můj tablet.
Přestože patřím mezi ženy, které sice dříve uměly vzít do ruky kladívko, vrtačku, i cihlu, tyto technické vymoženosti (asi kvůli tomu, že už nejsem mladá) mi dávají zabrat. Ale když se něco podaří, úplně zapomenu, že mne něco trápí…
No a mé přání? Aby tato možnost byla všude. Tedy i v našem domě s pečovatelskou službou, v domovech důchodců. Tedy také na úřadech a ve zdravotnictví… Přála bych to všem, protože to je způsob, jak se stát opravdu rovnoprávnými občany.
Jarmila Vojtěchová, Dům s pečovatelskou službou Východní ulice, Karlovy Vary
http://karlovarsky.denik.cz/
ilustrační foto: PhotoRack
Přidejte odpověď