Kapitola III. GODOLPHIN
Prozíravost sira Olivera, který Rosamundě jako první vyprávěl o událostech toho dne, se ukázala, jakmile se Godolphin vrátil domů. Vydal se hned za sestrou. V rozpoložení tísněném strachem o Johna a hněvem, který z toho všeho vznikl, se choval hrubě a chtěl sestře nahánět strach.
„Madam,“ oznámil jí krátce, „sir John je na umření.“
Udivující odpověď, kterou mu oplatila, nemohla zklidnit jeho těžce rozjitřenou mysl.
„Já vím,“ řekla. „A věřím, že méně nezasluhoval. Kdo se zabývá pomluvami, měl by být připraven na odměnu za ně.
Dlouho na ni zuřivě hleděl a pak vybuchl v kletby. Nakonec ji obvinil z nepřirozených citů a prohlásil, že je očarována tím bídným psem Tressilianem.
„Mám štěstí,“ odpověděla mu klidně, „že tu byl před vámi, aby mi o tom řekl pravdu.“
Pak ale z ní opadl předstíraný klid.
„Ach, Petře,“ zvolala, „doufám, že se sir John uzdraví. Jsem tím zdrcená. Ale buď spravedlivý, prosím tě. Oliver mi vyprávěl, jak byl těžce zkoušený.“
„A bude zkoušený ještě víc, přisámbohu! Jestli si myslíš, že to zůstane bez trestu…“
Rosamunda se mu vrhla kolem krku a prosila ho, aby v tom sporu nepokračoval. Mluvila o své lásce k Oliverovi a prohlásila, že je pevné rozhodnuta se za něj provdat. To ale jejího bratra nijak neobměkčilo. Přesto kvůli lásce, která ty dva spojovala, zašel nakonec tak daleko, že prohlásil, že pokud se sir John uzdraví, nebude už ve sporu pokračovat. Kdyby však zemřel, musel by ho pomstít.
„Čtu v tom člověku, jako by to byla otevřená kniha,“ prohlásil mladík s bezelstnou chlubivostí. „Je lstivý jako satan, přesto mě neoklame. To mě oplatil úder skrze Killigrewa. Protože po tobě touží, Rosamundo, nemůže – sám mi to řekl – se mnou mít nějaké rozepře, ačkoli jsem zašel až tak daleko, že jsem ho udeřil. Mohl mě za to zabít, ale věděl, že kdyby to udělal, vztyčil by mezi vámi zeď. Ah, on je vypočítavý jako všichni ďáblové z pekla. Aby setřel hanbu, kterou jsem mu tou ranou způsobil, přesunul svou pomstychtivost na Johna a přišel ho zabít. Jestli však John zemře…“
Zuřil a naléval do jejího něžného srdce obavy. Věděla, že kdyby jeden z nich druhého zabil, že by již nikdy nemohla pohlédnout na toho, kdo by zůstal naživu. Nakonec si ale vzpomněla na Oliverovu přísahu, že život jejího bratra bude pro něj nedotknutelný, ať se děje co se děje. Důvěřovala mu, spoléhala na jeho slovo a na jeho sílu, která mu umožňovala postupovat tak, jak by se slabší muž neodvážil. A po této úvaze se její hrdost na něj ještě zvýšila a děkovala Bohu za takového milého.
Sir John Killigrew nezemřel. Vznášel se mezi tímto a oním světem sedm dní, ale pak se začal zotavovat. V říjnu už vyšel z domu, vyhublý a bledý tak, že byl spíše stínem než člověkem.
Jednou z jeho prvních návštěv byl Godolphin Court. Přišel, aby káral Rosamundu pro její zasnoubení. Jeho výtky však kupodivu neměly tu sílu, kterou Rosamunda očekávala.
Ona i její bratr mu byli v dětství svěřeni do péče zesnulým otcem a on se ušlechtile zhostil svého poručnictví. Jeho náklonnost k Rosamundě byla otcovským citem. Měl však blízko k tomu, aby ji zbožňoval, a v Oliveru Tressilianovi toho nacházel příliš mnoho, aby mu představa, že by se stal Rosamundiným manželem, nebyla odporná.
A nejvíc ze všeho tu byla ta zlá tressilianská krev. I u Olivera se projevovalo tradiční tressilianské bouřliváctví. Dovedl být brutální a pirátské řemeslo, do kterého se pustil, bylo ze všech řemesel pro něj to nejvhodnější. Byl tvrdý a panovačný, náchylný k pošlapávání citů druhých. Mohl by její štěstí svěřit do péče takového muže? Určitě ne.
Proto, když jí zásnuby rozmlouval, snažil se argumentovat jak nejlépe uměl a nepřehánět.
„Ale sire Johne,“ namítala, „kdyby každý měl být zatracován pro hříchy svých předků, kde byste pro mne nalezl manžela, který by si zasloužil vašeho schválení?“
„Jeho otec…,“ začal sir John.
„Nemluvte se mnou o jeho otci, nýbrž o něm,“ přerušila ho. Zamračil se. Seděli spolu v jejím altánku nad řekou.
„Chtěl jsem k tomu dojít,“ odpověděl trochu rozmrzele, neboť tímto přerušením ho olupovala o jeho nejlepší argumenty. „Stačí, že zdědil mnoho špatných vlastností po svém otci, jak vidíme z jeho způsobu života.“ A jal se je vypočítávat.
„Ale to vše jsou jen vaše úsudky o něm!“
„To si o něm myslí celý svět.“
„Ale já si nevezmu muže podle toho, co si o něm myslí ostatní, ale podle toho, co si o něm myslím já, a podle mého názoru mu krutě křivdíte. Ty vlastností, o kterých mluvíte, jsem u něj nenalezla.“
„Právě proto vás prosím, abyste si ho nebrala, abyste byla ušetřena takových objevů.“
„Ale dokud ty objevy nenastanou, nepřestanu toužit po manželství s ním. Mám tak strávit celý svůj život?“ Zasmála se hlasitě a stanula vedle něho. Položila mu ruku na rameno, jak by to dělala svému otci a jak tomu byla zvyklá za posledních deset let. Rukou mu otřela čelo.
„Ach, zde jsou ale zlé vrásky špatné nálady,“ zvolala. „Jste poražen ženským důvtipem, a to se vám nelíbí.“
„Jsem poražen ženskou svéhlavostí, která nechce nic vidět.“
„Vždyť nic nemůžete dokázat, Johne.“
„Nic? To vše, co jsem řekl, není nic?“
„Slova nejsou věci, úsudky nejsou fakta. Říkáte, že je takový a takový. Ale když se vás zeptám, na základě jakých faktů ho posuzujete, odpovíte jen to, že si myslíte, že je takový, jak říkáte. Vaše myšlenky jsou možná upřímné, Johne, ale vaše logika je politováníhodná.“ A znovu se zasmála, když v rozpacích otevřel ústa.
„Povězte mi o jediném jeho činu, který by dokázal, že je takový, jak pravíte. Nu, Johne!“
Netrpělivě k ní vzhlédl. Pak se konečně usmál. „Darebačko!“ zvolal: „Kdyby on měl někdy stát před soudem, nemohl by si přát lepšího advokáta, než jste vy.“
Políbila ho. „A já bych mu nemohla přát poctivějšího soudce než vás.“
Musel jí vyhovět a jít na návštěvu k Oliverovi, aby ukončil spor. Ale v otázce manželství zůstal neústupný a pánovi Penarrowa řekl:
„Nesouhlasím se sňatkem, ale stojím stranou. Dokud nebude plnoletá, její bratr bude odmítat dát souhlas. Poté už s tím nebude moci nic dělat.“
„Doufám,“ řekl Oliver, „že se k tomu Petr postaví stejně moudře jako vy, sire Johne. Děkuji za vaši upřímnost a těší mě, že pokud vás nemohu považovat za svého přítele, nemusím vás alespoň počítat mezi své nepřátele.“
Ale zatímco sir John přešel k neutrálnímu postoji, Petrova zášť nijak nepolevila, spíše se každým dnem stupňovala a zanedlouho se objevila další záležitost, která ji živila a o které sir Oliver neměl tušení.
Oliver věděl, že jeho bratr Lionel jezdí téměř denně do Malpasu a věděl o paní, která tam měla jakýsi dvůr pro venkovské šviháky z Trura, Penrynu a Helstonu, a také něco věděl o špatné pověsti, které požívala ve městě – byla to pověst, která ji ve skutečnosti dohnala k tomu, aby se uchýlila na venkov. Pověděl Lionelovi o té siréně několik nepěkných pravd, aby ho varoval, a tím se oba poprvé dostali velmi blízko k hádce. Potom se již o ní nezmiňoval. Věděl, že Lionel dovede být zatvrzelý a znal lidskou povahu natolik dobře, aby věděl, že další vměšování by mezi ním a bratrem vyvolalo jen roztržku. A tak Oliver rezignovaně pokrčil rameny a mlčel.
Zatím minul podzim a nadešla zima a s příchodem bouřlivého počasí měli Oliver a Rosamunda méně příležitostí ke schůzkám. Godolphin Court navštěvovat nechtěl, ani ona si to nepřála, a sám považoval za nejlepší zůstat mimo, protože jinak by musel riskovat hádku s pánem zámku, který mu návštěvy zakázal.
Přesto byl Oliver šťastný a čekal na svoje blížící se štěstí s důvěrou nesmrtelného, který čeká na budoucnost. Osud od něho nežádal nic jiného než trpělivost a on tuto cenu platil rád, věděl, že ho čeká brzká odměna.
Ale přes všechnu jeho trpělivost byly chvíle, kdy se mu zdálo, že ho tísní jakási prchavá předtucha nadcházející zkázy, jakési podvědomí zla v lůně Osudu. Ale jakkoli se snažil tomu tísnivému pocitu postavit, jakkoli se ho snažil přeložit do rozumových pojmů, nenacházel nic, čeho by se mohl chytit. Nakonec došel k závěru, že to je právě jeho štěstí, které ho svou velikostí tísní a které mu někdy dává pocit tíže kolem srdce, jako by chtělo zadržet jeho radostný vzlet.
Po Vánocích vířila na pobřeží sněhová chumelenice, a on musel být po několik dní doma, zatímco venku se kupily závěje sněhu. Čtvrtého dne bouře pominula a vysvitlo slunce, obloha se zbavila mraků a celá krajina ležela oděná v oslňující bělost, zalitou slunečním světlem. Sir Oliver si nechal osedlat koně a vyrazil do Helstonu. Když zde vše vyřídil, brzy odpoledne se vydal k domovu. Pár mil za Helstonem ale zjistil, že jeho kůň ztratil podkovu. Sesedl, přehodil si uzdu přes ruku a šlapal dál sluncem ozářeným údolím mezi výšinami Pendennis a Arwenack.
Tak došel k Smithicku a ke dveřím kovárny, kolem kterých stála skupina rybářů a venkovanů. Zde se scházívali, protože tu neměli hostinec. Kromě venkovanů a kočovného obchodníka s koňmi tu byl také sir Andrew Flack, farář z Penrynu, a Gregory Baine, jeden ze soudců z Trura. Oba dobře znal a tak s nimi postával v přátelském hovoru, zatímco čekal, až bude jeho kůň okován.
A po mírném svahu od Arwenacku k nim přijížděl Petr Godolphin. Sir Andrew a pan Baine tvrdili později, že Petr musel být podnapilý, tak zardělá byla jeho tvář a tak nepřirozeně zářily jeho oči, a to, co říkal, bylo výstřední a pošetilé. Nebylo pochyb, že tomu tak bylo. Měl v oblibě kanárské víno, právě tak jako sir John Killigrew, s nímž právě poobědval. Byl z oněch povah, které se při víně stávají hádavými, což jinými slovy znamená, že když víno vchází, zdrženlivost odchází. Při pohledu na sira Olivera, který zde stál, pocítil mladík právě to, co potřeboval, aby mohl ulevit své bezuzdnosti. Možná si přitom vzpomněl, jak jednou udeřil sira Olivera a ten se mu vysmál a řekl mu, že tomu nikdo neuvěří.
Jakmile dojel ke skupině, přitáhl uzdu tak prudce, až si kůň v zabláceném sněhu téměř sedl na zadek. Přesto se ale udržel v sedle. Pak se ušklíbl na sira Olivera.
„Přijíždím z Arwenacku,“ oznamoval, „mluvili jsme tam o vás.“
„Nemohli jste mit lepšího námětu k hovoru,“ řekl Oliver s úsměvem, ačkoli v jeho očích byly obavy.
„To máte pravdu, vy jste předmětem velmi zábavným – vy a váš prostopášný otec.“
„Pane,“ odpověděl sir Oliver, „již jednou jsem litoval, že vaše matka dosti nemlčela.“ Slova z něj vyletěla v pobouření nad hrubou urážkou, ale sotva je vyslovil, již litoval, a sice tím trpčeji, že je vesničané přivítali bujarým smíchem. V tu chvíli by dal polovinu svého jmění za to, kdyby je mohl vzít zpátky.
Obličej pana Godolphina se změnil, jako by sňal masku. Jeho zardělá barva se proměnila ve zsinalou, oči mu planuly a ústa sebou škubala. Chvíli tak na svého nepřítele hleděl, pak se postavil do třmenů a švihl jezdeckým bičíkem.
„Vy pse!“ vykřikl chraplavě. Bič rozřízl osmahlou tvář sira Olivera dlouhým rudým šrámem.
S výkřiky hněvu a zděšení se všichni mezi oba vrhli, neboť sir Oliver se zatvářil zle a svět ho znal jako muže, kterého je třeba se bát.
„Pane Godolphine, musím vám říci, že je to hanba,“ zvolal farář. „Jestli z toho vzejde něco zlého, potvrdím hrubost vaší urážky. Odejděte odtud!“
„Jděte k čertu, pane,“ křikl pan Godolphin hrubě. „Má snad jméno mé matky být poskvrňováno hubou toho parchanta? Přisámbohu, tak to nezůstane. Ať za mnou pošle své přátele ke sjednání souboje, nebo ho při každém setkání zbičuju. Slyšíte, Olivere?“
Sir Oliver mu neodpověděl.
„Slyšíš?“ zařval. „Tentokrát tu není žádný Killigrew, abys ho trestal místo mne. Přijď k nám a naložím ti tolik, že ta rána bičem bude jen pohlazením.“ S hlasitým smíchem vbodl ostruhy do boků koně, ten vyrazil a málem faráře a ještě jednoho muže porazil.
„Počkejte na mne,“ zařval za ním sir Oliver. „Opilý blázne, nikam nejezděte!“
Vztekle se rozběhl pro svého koně a přitom odhodil faráře i pana Baina, kteří se ho snažili zadržet. Jakmile mu kovář koně předal, skočil do sedla a pustil se do zuřivého pronásledování.
„Ten mladý blázen je opilý,“ pravil sir Andrew a potřásl svou bílou hlavou. „Není naprosto ve stavu vhodnému, aby mohl předstoupit před svého Stvořitele!“
„A přece se zdá, že si to přeje ze všech sil,“ pokrčil rameny pan Baine. „Pochybuji však, že bych ještě o té věci něco uslyšel.“ Pak se obrátil a nahlédl do kovárny, kde měchy nečinně stály, a kovář, špinavý a v kožené zástěře, stál ve dveřích a naslouchal vypravování venkovanů o celé události. Pan Baine se zamyslel.
„Na mou věru,“ řekl pomalu, „toto místo bylo výborně zvoleno. Ukovali si zde meč, který bude třeba zakalit krví!“
Přidejte odpověď