Romantický příběh se odehrává koncem 16. století za vlády Alžběty I. Šlechtic z Cornwallu, Oliver Tressilian, je zasnouben s krásnou Rosamundou Godolphinovou, která jeho lásku opětuje, přestože ho její bratr nenávidí. Když je její bratr zabit, vina padá na Olivera a Rosamunda nevěří, že je nevinný. Pro Olivera se věci rychle vyvíjejí k horšímu, a nakonec se ocitá v otroctví ve Středomoří a dostane se do bohatého Alžíru, kypícího města, které je tavícím kotlem mnoha ras a národností. O několik měsíců později se v Alžíru setkáváme s obávaným muslimským korzárem známým jako Sakr-el-Bahr neboli „Mořský jestřáb“. Stává se zde terčem intrik pašovy sicilské manželky Fenzileh a jejího syna Marzaka. Prozatím je však pod ochranou samotného paši a chystá se vrátit do Cornwallu, aby se pomstil…
Hrdina zažije zradu, křivdy, utrpení v otroctví, projde proměnou a plánuje pomstu, přičemž je zcela nepochopen svou láskou. Olivera není snadné si oblíbit, dovede být bezohledný a krutý, ale je také schopen sebereflexe, smíření i změny k lepšímu.
Kapitola 1. PENARROW
Sir Oliver Tressilian seděl pohodlně ve vysoké jídelně krásného domu v Penarrow, v odlehlém koutě Cornwallu. Bylo to vznešené dvoupatrové sídlo z červených cihel, vystavěné v italském stylu, zaplavené záříjovým sluncem, které do něj padalo vysokými okny. Ale chloubou Penarrowu byla zahrada se vznosnými balustrádami, lemujícími tři terasy s krásnými výhledy do soumračné zeleně.
Sir Oliver byl dobře naladěn, ani ne tak proto, že v tomto pětadvacátém roce svého života obdržel od panenské královny čestný rytířský titul za své vojenské zásluhy, jako spíš proto, že jeho námluvy se slečnou Rosamundou Godolphinovou proběhly hladce a šťastně. Seděl ve svém vysokém křesle, dlouhé nohy nataženy před sebou, na pevných rtech zádumčivý úsměv. Snil o své paní a byl náležitě vděčný, že ho Štěstěna tak pěkně vybavila, že mohl hodit do klína své Rosamundy titul a také trochu slávy. Ale ani jeho důvtip, ani získané vědomosti nezdály se ho poučit, že ze všech bohů, jež vládnou osudu lidstva, není žádného tak ironického a zlovolného jako Cupida, onoho nevinně vypadajícího chlapečka, jenž je však krutým a zlomyslným rozpustou.
Právě když se jeho lehce zamyšlené oči usmívaly na večerním sluncem ozářenou zahradu, padl přes ně šikmo stín, o němž netušil, že je symbolem stínu, jenž právě padá na slunce jeho života. Po stínu následovala postava – vysoká a oděná v pestrý šat pod širokým, černým španělským kloboukem s krvavě rudými pery. Švihala dlouhou, stuhami okrášlenou holí, a kráčela rozvážně jako sám osud. Ze rtů sira Olivera zmizel úsměv. Potom se zvolna zase vracel, ale nebyl to již onen laskavý a zahloubaný, ale přeměnil se v úsměv rozhodnosti a umíněnosti.
Vtom vstoupil sluha Nicholas, aby oznámil příchod pana Petra Godolphina a v patách za ním vešel sám pan Godolphin, štíhlý mladík s oholenou, pohlednou tváří, poznamenanou povýšeností. Sir Oliver vstal a uklonil se.
„Nicku, židli pro pana Godolphina a další šálek. Vítám vás v Penarrow.“
Úšklebek kmitl přes obličej o tři roky mladšího muže. „Skládáte mi poklonu, pane, kterou, jak se obávám, vám nemohu oplatit.“
„Dost času k tomu, až přijdu o to žádat,“ řekl sir Oliver s dobrou náladou, třebaže předstíranou.
„Až o to přijdete žádat?“
„O pohostinství ve vašem domě,“ vysvětloval.
„Právě o té věci jsem si s vámi přišel promluvit.“
„Neposadíte se?“ zval ho sir Oliver a ukázal na křeslo, které Nicholas přisunul. Týmž gestem pokynul sluhovi, aby odešel.
Godolphin pozvání ignoroval. „Slyšel jsem,“ pravil, „že jste byl včera na Godolphin Courtu.“ Odmlčel se a když sir Oliver nic nepopřel, dodal stroze: „Přišel jsem, pane, abych vám oznámil, že čest vašich návštěv je taková, že bychom na ni rádi zapomněli.“
V úsilí, které vynaložil, aby si zachoval sebeovládání při tak přímé urážce, trochu zbledl pod svým opálením.
„Jistě pochopíte, Petře,“ odpověděl pomalu, „že jste toho řekl příliš mnoho, pokud nedodáte něco navíc.“ Odmlčel se a chvíli svého hosta zvažoval. „Nevím, jestli vám Rosamunda řekla, že mi včera prokázala tu čest, že svolila stát se mou ženou.“
„Je to dítě, které ještě nemá rozum.“
„Znáte snad nějaký dobrý důvod, proč by měla změnit svůj úmysl?“ tázal se sir Oliver lehce vyzývavě.
Pan Godolphin se posadil, přehodil si nohu přes nohu a položil si klobouk na koleno.
„Znám jich tucet,“ odpověděl. „Ale nemusím je uvádět. Postačí, když vám připomenu, že Rosamundě je teprve sedmnáct, že jsem jejím poručníkem a že stojí také pod poručenstvím sira Johna Killigrewa. Ani sir John, ani já nemůžeme schválit tohle zasnoubení.“
„Panebože!“ vybuchl sir Oliver. „Kdo žádá o vaše schválení nebo o schválení sira Johna? S pomocí boží vaše sestra dospěje záhy v ženu a stane se vlastní paní. Nespěchám zase tak zoufale, abych se oženil, a svou povahou – jak snad pozorujete – jsem kupodivu trpělivý. Chci i čekat.“
„Čekání vám v tomto případě nepomůže, sire Olivere. Nejlepší bude, když to pochopíte. My jsme se už rozhodli.“
„Rozhodli? Panebože! Víte co, pošlete ke mně sira Johna, aby mi pověděl o svém rozhodnutí, a já mu zase něco řeknu o svém. Vyřiďte mu ode mne, pane Godolphine, že bude-li se namáhat přijít až na Penarrow, vlastní rukou mu přistřihnu ty jeho kuplířské uši!“
„A zatím,“ řekl pan Godolphin podrážděně, „nechtěl byste zkusit tyto svoje lupičské dovednosti u mne?“
„U vás?“ opakoval sir Oliver a změřil si ho s dobromyslným opovržením. „Nejsem řezníkem písklat, milý hochu. Kromě toho jste bratrem své sestry a nechci zvětšovat překážky, které jsou již beztak na cestě.“ Potom se jeho tón změnil. Naklonil se přes stůl.
„Nechme toho už, Petře. Povězte mi raději, co stojí za celou tou věcí. Cožpak bychom nemohli urovnat rozpory, o kterých se domníváte, že existují? Sira Johna se to netýká. Je to lakomec, který nestojí ani za lusknutí prsty. Ale vy jste něco docela jiného! Vy jste jejím bratrem. Tak mi řekněte, co vám vadí. Buďme upřímní a přátelští!“
„Přátelští!“ Godolphin se znovu ušklíbl. „V tom nám šli příkladem naši otcové.“
„Záleží na tom? Tím větší hanba pro ně, když byli sousedy a nemohli si být přáteli. Měli bychom se řídit příkladem tak bídným?“
„Nechcete snad říci, že chyba byla na straně mého otce!“ zvolal Godolphin s blížícím se hněvem.
„Nemám nic takového na mysli, hochu. Ale říkám, že je to hanba pro oba.“
„Tisíc láter!“ zaklel Petr. „Vy zlořečíte mrtvému?“
„Jestli ano, tak jim oběma. Ale já to nedělám. Pouze odsuzuji chybu, kterou by oba museli uznat, kdyby byli zase naživu.“
„Tak se, pane, omezte na odsouzení svého vlastního otce, s nímž by žádný čestný člověk nemohl žít v míru…“
„Zvolna, zvolna, dobrý pane…“
„Ralph Tressilian byl hanbou celému kraji. Není jediné vesnice mezi tímto domem a Trurem nebo Helstonem, aby se nehemžila velkými tressilianskými nosy, jako je ten váš, na památku vašeho zhýralého otce.“
Siru Oliverovi se zúžily oči a usmál se. „Zajímalo by mě, jak jste přišel vy ke svému nosu?“
Godolphin vztekle vyskočil a křeslo se za ním s rachotem převrátilo. „Pane,“ vybuchl, „urážíte památku mé matky!“
Sir Oliver se zasmál. „Možná, že si s tím trochu pohrávám, snad na oplátku za vaše zdvořilosti na účet mého otce.“
Pan Godolphin ho pozoroval, neschopen slova, a potom bodnut svým vztekem, naklonil se přes stůl, zvedl hůl a udeřil jí Olivera prudce do ramene. Vzápětí se otočil a důstojně odkráčel ke dveřím. V půli cesty se zastavil.
„Budu očekávat vaše přátele a celou délku vašeho meče,“ řekl.
Oliver se znovu zasmál: „Myslím, že se nebudu obtěžovat.“
Godolphin se otočil, aby se mu opět postavil čelem. „Jakže, necháte se udeřit?“
Oliver pokrčil rameny. „Nikdo to neviděl.“
„Ale já rozhlásím všude, že jsem vás zbil holí.“
„Tím rozhlásíte, že jste lhářem, protože vám nikdo neuvěří.“ Potom znovu nasadil smířlivý tón.
„No tak, Petře, chováme se nedůstojně. Co se týče té rány, přiznávám, že jsem si ji zasloužil. Matka je posvátnější než otec. Takže můžeme prohlásit, že jsme si vyrovnáni. Nemohli bychom se vyrovnat i ve všem ostatním? Co nám prospěje, když budeme udržovat hloupý spor, který vznikl mezi našimi otci?“
„Mezi námi je toho víc,“ odpověděl Godolphin. „Nedovolím, aby si moje sestra vzala piráta.“
„Piráta? Proboha! Jsem rád, že nás nikdo neslyší, protože od té doby, co mě Její Milost pasovala na rytíře za moje služby na moři, mají vaše slova velmi blízko ke zradě. To, co královna schválí a ocení, může schválit i Petr Godolphin, a dokonce i váš mentor John Killigrew. Ale vy schvalujete jen to, co schvaluje Killigrew. Domnívám se, že to on vás sem poslal.“
„Nejsem nikomu sluhou,“ odpověděl mladík nakvašeně, neboť se mrzel nad Oliverovou domněnkou, jež odpovídala pravdě.
„Nazvat mě pirátem je pošetilost. Hawkins, s nímž jsem se plavil, byl také královnou odměněn titulem rytíře. A ten, kdo nás nazývá piráty, uráží samu královnu. A co máte ještě proti mně? Doufám, že jsem právě tak dobrý jako každý jiný v Cornwallu. Rosamunda mě poctívá svou náklonností a já jsem bohat, a budu ještě bohatší, jakmile zazní svatební zvony.“
„Zbohatl jste z námořního lupičství, zbohatl jste z pokladů ze zajatých lodí a také z výtěžku za otroky, zajaté v Africe a prodané na plantáže, nacpal jste se těmi penězi jako se nacpe upír krví mrtvých lidí.“
„To říká sir John?“ tázal se sir Oliver měkkým hlasem.
„Já to říkám.“
„To jsem slyšel, ale ptám se, kde jste se tu pěknou lekci naučil. Je sir John váš preceptor? Ovšem že je! Nemusíte mi to říkat. Já si to s ním vyřídím. Zatím mi dovolte, abych vám odhalil čistý a nesobecký pramen staré zášti sira Johna. Uvidíte, jakým upřímným a poctivým šlechticem je sir John, který byl přítelem vašeho otce a vaším poručníkem.“
„Nebudu naslouchat tomu, co o něm chcete vykládat.“
„Ale budete, na oplátku za to, že jste mě přiměl poslouchat, co o mně říká on. Sir Killigrew chce od královny získat povolení ke stavbě přístavu v Smithicku při ústí řeky Fal. Doufá, že tam nad přístavem vyroste celé město ve stínu jeho zámku Arwenack. Předstírá, že je ušlechtile nezištný člověk, kterému jde o prosperitu země, a zapomíná zmínit, že všechna ta půda je jeho a že to bude jeho vlastní prosperita. Šťastnou náhodou jsme se setkali v Londýně, když sir John byl s touto záležitostí u dvora. Ale osud tomu chce, že já mám podobné zájmy, a to v Truru a Penrynu. Ale na rozdíl od sira Johna jsem v této věci poctivý a prohlašuji to. Řekl jsem to Johnovi, protože umím být přímočarý, a královně jsem své záměry sdělil formou protinávrhu k žádosti sira Johna.“
Pokrčil rameny. „Byl jsem jedním z námořníků, kteří pomáhali zničit neporazitelnou Armadu krále Filipa. Proto byla moje žádost příznivě posouzena, a sir John jel domů s prázdnýma rukama. Divíte se, že mě nenávidí? Že mi spílá do pirátů, a ještě do horších věcí? Je přirozené, že zkresluje mé činy na moři, protože právě tyto moje zásluhy mi umožnily poškodit jeho zisk. Pro tento boj si sir John vybral zbraně pomluv, ale tyto zbraně nejsou moje, jak mu ukážu ještě dnes. Pokud nevěříte tomu, co říkám, pojďte se mnou a buďte přítomen malému dialogu, který, jak doufám, s tím proklatcem povedu.“
„Zapomínáte,“ řekl Godolphin, „že i já mám v okolí Smithicku své zájmy jako John a že vy jim škodíte.“
„Oho!“ houkl sir Oliver. „Teď konečně z celého toho mraku spravedlivého hněvu nad mou špatnou tressilianskou krví a pirátskými způsoby vykouklo slunce pravdy! I vy jste jen překupník. Teď vidíte, jaký jsem byl blázen, když jsem vám věřil, že jste upřímný.“ Hlas se mu zhoupl a rty se mu zkroutily v opovržení, které udeřilo druhého jako rána. „Přísahám, že bych s vámi nemarnil čas, kdybych věděl, že jste člověk tak nízký a politováníhodný.“
„Tato slova…“ začal pan Godolphin a strnule se napřímil.
„Vyjadřují mnohem méně, než co zasluhujete,“ přerušil ho sir Oliver a pak pozvedl hlas a zavolal: „Nicku!“
„Budeš se za ně zodpovídat!“ odsekl host.
„Odpovídám právě teď,“ zněla strohá odpověď. „Přijít sem a žvanit o zhýralosti mého mrtvého otce a o dávném sporu mezi ním a vámi, blekotat o mém pirátství a o mých způsobech života jako o oprávněném důvodu, proč si nemohu vzít vaši sestru, zatímco skutečným podnětem vašeho nepřátelství není nic víc než několik mizerných liber ročně, které vám bráním strčit si do kapsy. Proboha, ať už jste pryč.“
V tu chvíli vstoupil Nick.
„Ještě o mně uslyšíte, sire Olivere,“ pronesl tiše Godolphin, bledý vztekem. „Dáte mi za tato slova zadostiučinění.“
„Nebojuji… s hokynáři,“ odmítl Oliver.
„Vy se opovažujete mě tak nazývat?“
„Je to opravdu ponížení počestné třídy, to přiznávám. Nicku, otevřete panu Godolphinovi dveře!“
Přidejte odpověď