Kapitola 2 PÁNI NAD ŽIVOTEM A SMRTÍ
La Boulay měl přece jen jednoho přítele. Byl to starý učitel Duhamel, výstřední pedant a zbožňovatel nesmrtelného Jeana Rousseaua. K němu se teď La Boulay uchýlil, neboť ho chtěl požádat o radu, týkající se budoucnosti, jež se mu nyní zdála neobyčejně chmurná.
Duhamelovy dveře byly otevřeny, a tak překročil práh a vstoupil do velké světnice. Ale tam se zastavil a zaváhal, neboť byla plná lidí ve svátečním. Středem pozornosti byl urostlý sedlák se šťastně se usmívající tváří, jehož zlatavé kadeře překrýval velký, kulatý klobouk, ozdobený pestrými stuhami.
Když na něho La Boulay pohlédl, vzpomněl si, že je dnes jeho svatební den. Charlot Tardivet, oblíbený u žen pro svůj hezký zevnějšek a u mužů pro svoji sílu, byl miláčkem celého okolí. V pokoji starého učitele Duhamela se shromáždila polovina vesnice, aby mladému muži na jeho svatební den blahopřála. Duhamel, který ve své laskavosti k vesničanům předstihoval i faráře, propůjčil svůj dům k jejich shromáždění. La Boulay byl dojat tímto novým důkazem vlídnosti muže, o jehož dobrém srdci nepochyboval.
Zdálo se mu však, že v tomto veselém chumlu pro něj není místa. Pomyslil si, že svým příchodem na všechny vrhne stín tím, že jim známkou násilí na své tváři připomene pány sídlící v zámku nad vesnicí. Tušil, že by je jeho incident s markýzem v tomto šťastném okamžiku zneklidnil. Chtěl se vzdálit, aby slavnost nerušil, ale bylo již pozdě. Duhamel, malý, hubený stařec s rohovými brýlemi na špičce nosu ho zahlédl a zavolal na něj se zářícíma očima. Přišel k němu a podával mu obě ruce:
„Carone, přišel jste právě včas! Obejměte toho šťastného Herkula tamhle a přejte mu všechno štěstí v manželském životě, kterým chce odvážně projít.“
Pak si ale všiml rudého pruhu na tváři sekretáře a vykřikl: „Mon Dieu! Co jste si to udělal, Carone?“
„Pah! To nic není,“ odpověděl La Boulay a byl by dal hovoru jiný směr, kdyby se jeden z rolníků nezapřisáhl při jméně jakéhosi světce, že je to rána bičem. Duhamelovy oči se zaleskly a jeho pergamenovitá kůže se stáhla do sta zlých vrásek.
„Kdo vám to udělal?“
„Když na tom tak trváte, pane, je to podpis pana markýze na rozkazu, kterým mne propustil ze služby.“
„Ten pes!“ zvolal učitel.
„Pst! Nechte to být. Snad jsem s ním mluvil příliš směle. Povím vám o tom, až odejdou tito dobří lidé. Nesmíme jim kalit jejich štěstí, pane. A teď obejmu dobrého Charlota.“
Ačkoliv Duhamel v duchu hořel zvědavostí a rozhořčením, přece jen La Boulayovi vyhověl. Mladý muž se se smíchem vyhýbal četným otázkám, jimiž ho vesničané zahrnovali. Připil na zdraví nevěsty – dosud nepřítomné – a na štěstí novomanželů. Objal Charlota, a dokonce mu ze svých skrovných úspor vnutil zlatý louisdor, aby Marii koupil nějakou ozdobu na památku od něho.
Pak přišel posel se vzkazem, že pan farář le Cure již na ně čeká, aby mohl vykonat svatební obřad. Charlot a jeho přátelé vyšli z domu a za smíchu a žertů si to zamířili ke kostelíku St. IIdefonse.
„Já a pan La Boulay tam hned přijdeme za vámi, Charlote,“ řekl ženichovi Duhamel, když odcházeli. „Přijdeme, abychom vaší paní potřásli rukou a popřáli jí, aby s vámi prožila jen radost a štěstí.“
Když oba osaměli, obrátil se stařec s tázavým pohledem na La Boulayho a ten mu pověděl, co se vše přihodilo. Zrudl sice trochu, když mluvil o své lásce ke slečně de Bellecour, uvědomil si však, že chce-li od svého přítele pomoci, nesmí před ním nic zatajit. Zatímco mluvil, tvář Duhamela se zachmuřila a jeho oči nabyly zadumaného výrazu. Když skončil, učitel si povzdechl:
„Ach! Co vám mám říci, příteli? Dosud nenadešel čas, aby lidé jako jsme my dva mohli mluvit o lásce ke šlechtické dceři. Ale nepochybuji, že se ten čas již blíží. Všecky věci mají svůj vrchol – a Francie rychle spěje k vrcholu svého nevolnictví. Brzy přijde krize. Oheň, který již doutná, vzroste ve velký plamen, jenž smete starou vládu z tváře země tak důkladně, jako by nikdy nebyla. Nastanou nové poměry, o tom jsem přesvědčen. Historie nám o tom dává mnoho příkladů. A čím jiným je historie než opakováním událostí za podobných podmínek u různých národů? Ve Francii nastanou nové časy, a to velmi brzy, poněvadž je toho již nanejvýš zapotřebí.“
„Vím to, pane učiteli,“ přerušil ho La Boulay. „Ale jak mi to všecko prospěje? I když mi leží blaho Francie na srdci, přece jen mi na něm v tomto okamžiku málo záleží, srovnám-li to se svými vlastními problémy. Co mám dělat, Duhamele? Jak mám tohle oplatit?“ Přitiskl prst ke zraněné líci.
„Vyčkávejte,“ řekl důrazně stařec. „To je morálka, kterou jste mohl načerpat z toho, co jsem řekl. Buďte trpělivý. Slibuji vám, že vaše trpělivost nebude vystavena přílišné zkoušce. Dnes vám říkají, že jste drzý, že k nim nepatříte – ačkoli, na mou duši, vypadáte stejně tak dobře, jako kterýkoli francouzský šlechtic.“ Pohlédl na štíhlou postavu sekretáře s hrdostí otce, hledícího na urostlého syna.
La Boulay měl nejen elegantní postavu, nýbrž i elegantní oděv, ačkoli byl zpestřen jen stříbrnými přezkami na střevících a prostými krajkami u hrdla a zápěstí. I jeho tvář, třebaže skoro melancholická, měla vznešený výraz šlechtice, zvýšený ještě pečlivě učesanými, napudrovanými vlasy, svázanými vzadu širokou stuhou z černého hedvábí.
„Ale co je mi platné vyčkávat?“ zvolal netrpělivě. „Co mám mezitím dělat?“
„Jděte do Amiensu,“ odpověděl stařec. „Jste učený a výmluvný, dobře vypadáte a výborně se chováte. Nemohl byste mít lepší vlastnosti k dosažení úspěchu.“
Přistoupil k sekretáři a instinktivně ztlumil hlas.
„Máme tam malý klub – jakousi podporu Jakobínů. Je nás dost, ale nemáme dosud žádného reprezentativního člena. Pojeďte se mnou, navrhnu vás za člena. Slibuji vám, že se zakrátko stanete významným mužem v Pikardii, začnete-li takhle. Můžeme vás záhy poslat do Paříže jako delegáta, abyste nás zastupoval v generálních stavech. A když potom nadejde změna, kdo může říci, na jaké místo vystoupáte?“
„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil mu vřele La Boulay. „A do Amiensu půjdu. Nevěděl jsem, že jste již pokročil tak daleko…“
„Pst! Teď to víte. Nechť vám to stačí. Není dosud radno mluvit o těchto věcech.“
„Ale co udělám mezitím s tímhle?“ naléhal La Boulay. A ukázal opět na svoji líc.
„Nechte to zahojit, hochu.“
„Slíbil jsem markýzovi, že požádám jeho syna o zadostiučinění a mám chuť to udělat.“
„Myslím, že k té satisfakci nikdy nedojde, protože vám vůbec nedovolí, abyste se k tomu hochovi přiblížil.“
„To nevím,“ odpověděl La Boulay. „Ten kluk je ušlechtilejší než jeho otec. Kdybych mu vzkázal, že jsem byl uražen jeho otcem, možná by svolil k souboji. Ostatně bych ho mohl zabít i se zavázanýma očima,“ dodal.
„Jste krvežíznivé zvíře!“ zvolal Duhamel. „To je tak nepřirozené pro učitele!“ zakroutil hlavou. „Zapomněl jste, že jste toho hocha vzdělával jako preceptor?“
Duhamel tak přenesl hovor do jiné roviny a dokázal La Boulayovi, že by nebylo důstojné, kdyby se mstil na mladistvém vikomtovi pro urážku od starého markýze. Posléze se mu podařilo mladého muže přesvědčit a ujednat s ním na zítřek cestu do Amiensu.
„Ale, Carone, my zapomínáme na našeho přítele Charlota a jeho nevěstu,“ řekl náhle. „Pojďte, hochu, touto dobou bude obřad již u konce.“
Vzal La Boulaye pod paží a dovedl ho před kostelík St. IIdefonse. Svatebčané právě vycházeli kostelními dveřmi do teplé sluneční záře dubnového slunce. Na hřbitově se utvořil průvod šťastných mužů a žen, ozdobených stuhami a kyticemi. Mladí kráčeli před novomanželi, staří je následovali. Ubírali se po dvojicích za smíchu a veselého hovoru. Pak se ozval jiný zvuk. Kdyby sekretář a učitel tušili, čeho má být ten dusot kopyt předehrou, neusmívali by se tak vesele při pohledu na blížící se svatební průvod.
Z postranní uličky se vynořila pestře oděná kavalkáda. V jejím čele jel markýz de Bellecour, vikomt a asi půl tuctu jiných šlechticů, následovaných snad tuctem sluhů. Byla to lovecká společnost, projíždějící vesnicí do otevřené lesnaté krajiny za ní. Když jezdci spatřili svatební průvod, který jim křižoval cestu, přitáhli otěže a čekali, až přejde – což svědčilo o blahosklonném rozmaru, protože jinak by také mohli vjet přímo do lidí. Rolníci byli přítomností jezdců stísnění. Přestali se smát i žertovat a míjeli šlechtu jako hejno holubů, které je ohroženo jestřáby. Někteří z nich se v duchu modlili, aby jim bylo dovoleno v pokoji odejít.
Bellecour na ně hleděl s chladným opovržením, dokud se před ním neobjevil Charlot se svojí nevěstou. Jeho oko se zalesklo a zažloutlá tvář oživla. Naklonil se trochu v sedle a chladně zavelel:
„Stůjte!“
A když se zastavili, protože se neodvažovali vzepřít se jeho rozkazu, dodal: „Pojď sem, děvče.“
Charlot se zamračil. Upřel na markýze vzdorovitý a hrozivý pohled, v němž se však zračil i strach. Marie uposlechla se sklopenýma očima a uzardělou tváří. Domnívala se, že pan markýz zastavil průvod jen proto, aby jí mohl vyslovit nějakou chválu či přání. Necítila ve své nevinnosti žádné obavy.
„Jak se jmenuješ, dítě?“ tázal se markýz jemně.
„Dosud jsem se jmenovala Marie Michelin, milostivý pane,“ odpověděla plaše. „Ale před chvílí mi bylo jméno změněno, jmenuji se teď Marie Tardivet.“
„Byla jsi právě oddána, že ano?“
„Jsme na cestě z kostela, milostivý pane.“
„Tak, tak,“ zamumlal markýz jako by pro sebe a prohlížel si Marii takovým způsobem, že by ho byl Charlot nejraději strhl s koně. Pak dodal laskavým, otcovským hlasem:
„Přijmi mé blahopřání, Marie. Kéž jsi šťastnou manželkou, a ještě šťastnější matkou!“
„Děkuji vám, milostivý pane,“ zašeptala uzardělá Marie a Charlot si oddechl a vzdával v duchu díky Bohu, domnívaje se, že rozmluva je u konce. Ale ukvapil se.
„Víš, Marie, že jsi velmi hezké děvče?“ řekl markýz tónem, při němž ženichovi stydla krev v těle. Někteří šlechtici se začali rýpat lokty a jeden z nich propukl v hlučný smích.
„Charlot mi to často říká,“ odpověděla se smíchem Marie, jež neměla žádné podezření.
Markýz se sklonil na koni níže a zdvihl jí ukazovákem bradu. Když se Marie setkala zblízka s jeho pohledem, zmocnil se jí nevysvětlitelný strach a ruměnec vymizel z jejích lící.
„Ano, ten Tardivet má dobrý vkus,“ řekl Bellecour s úsměvem. „Blahopřeji mu. Musíme ti vyhledat nějaký svatební dar, ženuško,“ pokračoval živěji. „Je to dávný a vážený zvyk, který přichází poněkud v zapomenutí. Přijď do zámku s Jeanem a Blaisem zde. Ten dobrý Tardivet musí krotit svoji netrpělivost až do zítřka.“
Obrátil se v sedle, pokynul oběma sluhům, jež jmenoval, a vyzval Marii, aby se posadila na koně za Blaise. Mladá žena teď ustoupila se smrtelně bledou tváří. Obrátila se s hrůzou v očích k Charlotovi, jenž se chvěl úzkostí a bezmocným vztekem. Ve svatebním průvodu, v němž před chvílí hlaholil smích, teď zavzlykalo několik žen.
„Na mou věru, vypadá to spíše jako pohřeb než jako svatební průvod,“ řekl se smíchem Bellecour, který s opovržením pozoroval sklíčené venkovany.
„Slitujte se, milostivý pane!“ zvolal úzkostlivě Charlot a v nevýslovném žalu pokleknul před markýzem.
„Kdo ti chce škodit, blázne?“ odpověděl zpola posměšně Bellecour.
„Neberte mi ji, milostivý pane!“ prosil žalostně.
„Zítra se vrátí, hlupáku,“ odpověděl šlechtic. „Kliď se z cesty!“
Ale Charlot byl tvrdošíjný a nebyl ochoten se podrobit tomu pradávnému a barbarskému šlechtickému právu. Zvolal:
„Milostivý pane, vy si ji nevezmete! Ona je mou manželkou. Ona patří mně. Vy mi ji nevezmete!“
A chopil markýzova koně za uzdu takovou silou, že zvíře před ním ustoupilo.
„Drzý hňupe!“ vykřikl Bellecour a prudce rukojetí biče udeřil sedláka do hlavy. Charlot klesl omráčen k zemi a jeho ochablá ruka uvolnila uzdu. Bellecour bodl koně ostruhou a přejel tělo mladého muže tak lhostejně, jako kdyby to byla psí zdechlina. Pak zvolal přes rameno:
„Blaise, postarej se o to děvče!“ A dodal ke své společnosti: „Jeďte, pánové, promarnili jsme tady již dost času.“
Nezdvihla se ani jedna ruka, nebylo proneseno ani jedno slovo protestu, když šlechtici odjížděli za smíchu a hovoru a nedbali tragédie, ke které právě došlo.
Venkované se shlukli jako stádo poděšených ovcí a dívali se za nimi. Se zarmoucenými a zděšenými tvářemi nečinně hleděli na Blaise, zdvihajícího zpola omdlelou Marii na koně, a neodpověděli na drsný žert, který pronesl, když nasedal na koně. Druhý sluha, Jean, mezitím čekal opodál. Ale La Boulay, jenž pozoroval celý výjev od začátku, se se zsinalou tváří obrátil ke svému společníkovi a rozzlobeně zvolal:
„Mají se dít takové věci? Milosrdný Bože! Jsme muži, Duhamele, když takovou věc dovolíme?“
Starý učitel zoufale pokrčil rameny a s truchlivou tváří povzdechl:
„Bohužel! Oni jsou pány všeho, co si vezmou! Markýz se řídil jen starobylým právem šlechty. Až se změní zákony, příteli, změní se i lidé. Ale podívejte se na ně teď – jsou pány nad životem a smrtí.“
„Jsou to páni z pekla!“ zabouřil mladý revolucionář. „Tam patří! Odtamtud přišli a tam se taky vrátí! Zbabělci!“ zahrozil pěstí ustrašeným rolníkům, kteří se shlukli kolem bezvládného Charlota. „Ovce! Bezcenní hlupáci! Šlechtici mají pravdu, když vámi opovrhují, protože, na mou věru, vy v nich nevzbuzujete nic jiného než opovržení, když strpíte, aby došlo k únosu a k vraždě před vašima očima a jen se ustrašeně díváte na své utiskovatele!“
„Nekárejte ty ubožáky, Carone,“ povzdechl stařec. „Oni se neodvažují zdvihnout ruku.“
„Pardieu! Zde je tedy aspoň jeden, který se toho odváží!“ zvolal zuřivě La Boulay a vytáhl zpod kabátu pistoli. Blížil se k nim Blaise, držící dívku napříč přes sedlo a následovaný Jeanem.
„Co chcete dělat?“ zvolal stařec ustrašeně a uchopil La Boulay za rukáv. Ten se mu ale vyškubl, namířil a vystřelil zblízka na Blaise.
Sluha, kterého kule zasáhla do hlavy, se zhroutil a padl koni na krk. Ten se vzepjal a dal se do klusu. Bezvědomý Blaise se naklonil stranou a spadl ze sedla. Marie se skácela s ním a zůstala ležet na cestě, zatímco Blaise, který uvázl nohou v pravém třmenu, byl stále rychleji vlečen poděšeným koněm a jeho hlava narážela o kameny vyčnívající z povrchu cesty.
Jean s výkřikem hněvu a hrůzy zastavil svého koně a okamžik nerozhodně uvažoval, má-li mladou ženu unést místo Blaise nebo zastřeleného pomstít. Ale jeho dilema bylo rozřešeno La Boulayem, jenž na něho namířil a zvolal:
„Zmizte, nebo půjdete cestou, kterou jsem poslal vašeho druha!“
A protože byl Jean opatrný mladík, nic nepodniknul a mlčky odjel za nebohým Blaisem.
„Carone!“ zvolal Duhamel se strachem. „Bojím se o vás, synu! Prchněte z Bellecouru! Ihned! Teď! Jděte k mým přátelům v Amiensu, oni…“
Ale Caron již od něj odešel k místu, kde ležela Marie. Venkované ho pomalu a plaše následovali. Tázali se v duchu sama sebe, zda se nestanou La Boulayovými spoluviníky tím, že se mladé ženy ujmou. Věděli velmi dobře, že markýz se záhy vrátí a obávali se, že jeho pomsta stihne i ty, kteří s tím nemají nic společného. Charlot se už vyškrábal na nohy, byl však stále napůl omráčen, než aby byl schopen jasně chápat situaci. Ale zakrátko nabyl jasného vědomí a připotácel se k La Boulayovi, jenž pomáhal zděšené Marii na nohy. Vrhla se s vzlykotem svému manželovi do náruče a zvolala:
„Charlote, můj Charlote!“ A za chvíli dodala: „Tento statečný muž mne zachránil.“
„Pane, to si budu pamatovat až do smrti,“ řekl Charlot. Byl by řekl více, ale rolníci, zachváceni strachem, ho tahali za kabát a radili mu:
„Prchni, Charlote! Prchni rychle! A budeš-li moudrý, opustíš hned Bellecour. Tady nejsi v bezpečí.“
„Zde není nikdo z nás v bezpečí!“ zvolal jeden z venkovanů. „Nechci být chycen, až se milostivý pán vrátí. Přijde pomsta – ah, Dieu! Pomstí se!“
Tato výstraha okamžitě účinkovala. Rozběhli se do svých chalup jako králíci do doupat, aby se ukryli před lovcem, o jehož brzkém příchodu byli přesvědčeni. Ještě než zmizel poslední z nich, ozval se dusot kopyt a sbor hněvivých hlasů. Do vesnice se přihnala markýzova kavalkáda, přivolaná Jeanem.
Jezdci se sice hněvali – zvláště pan de Bellecour – ale jejich hněv ustupoval teď rozčilení lovců, protože se jim naskytla příležitost k honu na člověka, s nímž se nedal jejich předešlý hon vůbec srovnávat.
„Zde je, milostivý pane!“ zvolal Jean a ukazoval na La Boulaye. „A tamhle je ta dívka a její manžel.“
„Aha! Zase ten sekretář?“ zasmál se šlechtic pochmurně a blížil se k Jeanovi. „Ma foi (na mou věru), zdá se, že ho omrzel život. Chop se té ženy, Jeane!“
Caron stál před ním, zbledlý bezmocným hněvem, nejen vůči blížícím se šlechticům, nýbrž i vůči venkovanům, kteří prchli. Kdyby zde ti hlupáci zůstali a bránili se holemi, kameny a jinými zbraněmi, které by jim přišly do rukou, mohli být aspoň s hrdostí zdeptaní kopyty šlechtických koní. Ale tím, že tak zbaběle prchli – ačkoli jich bylo padesát proti necelým dvaceti – doznali, že nejsou hodni lepšího osudu, než jaký jim odkázali jejich páni.
La Boulay sám nemohl udělat nic jiného než vystřelit jedinou ránu z pistole. A protože chtěl ten výstřel co nejlépe využít, směle namířil na blížícího se markýze a stiskl spoušť. Ale Bellecour byl starý voják a zachránil se v posledním okamžiku starým vojenským trikem. Jakmile spatřil namířenou hlaveň, přitáhl prudce otěže, kůň se vzepjal a byl zasažen do hrudi kulí, určenou jezdci. Bolestně zařičel, zhroutil se a shodil markýze ze sedla. Carona napadlo, že by se na toho starého zhýralce mohl vrhnout a uškrtit ho ještě dřív, než bude sám zabit.
Ale než se mohl hnout, jeden z jezdců, který se k němu přiblížil, mu zasadil prudkou ránu do hlavy. Denní světlo mu zhaslo před očima, zmocnil se ho pocit pádu, zahučelo mu v uších a posléze ho obklopila hustá tma.
Komentáře k Zdeptané lilie | Databáze knih (databazeknih.cz
Created by Flexumshop.com | www.meisterkoch.eu
Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK
Přidejte odpověď