Klub v 9 – centrum pro podporu duševního zdraví je zařízením Oblastní charity Žďár nad Sázavou. Jeho hlavním posláním je pomáhat dospělým lidem s duševním onemocněním, popřípadě v kombinaci s lehkým mentálním postižením, při jejich osamostatnění a seberealizaci.
„Podporujeme nácvik a rozvoj schopností a dovedností vedoucích k začlenění do jejich přirozeného prostředí. Důležité přitom je, aby byli v klidové fázi nemoci, tedy aby byli zaléčení,“ zdůraznila Ivana Ptáčková, vedoucí Klubu v 9.
– O jakém typu duševního onemocnění se bavíme?
Okruh diagnóz je samozřejmě širší, jedná se o psychózy, poruchy osobnosti, poruchy nálad, často jsou také kombinované. První záměr byl přijímat pouze osoby s psychózou, tedy se schizofrenií, bipolární poruchou a další. Vpraxi se ale ukázalo, že lidí, kteří by potřebovali sociální rehabilitaci, jemnohem víc. Cílová skupina Klubu v 9 se tedy rozšířila.
– Jak Klub v 9 funguje?
Fungujeme na bázi pravidelného týdenního programu. To znamená, že v pondělí máme tvůrčí dílny, v úterý aktivity k rozvoji osobnosti, ve středu klubové aktivity, ve čtvrtek nácvik vedení domácnosti a v pátek opět tvůrčí dílny. Tímto způsobem pak probíhá celý týden. Když knám klient poprvé přijde, mluvíme o tom, co by chtěl v rámci sociální rehabilitace trénovat, a mymuna základě toho doporučíme, jaké dny by pro něj bylo nejvhodnější docházet. Někteří to na začátku přesně nevědí a chodí knámproto, že chtějí smysluplně trávit svůj volný čas. Až po nějaké době si potom najdou tu svoji oblast, kterou chtějí zlepšovat. Také rozlišujeme klienty, kteří mají zájem o ambulantní službu, a klienty, kteří využívají terénních služeb.
– Jaký je mezi nimi rozdíl?
Terénní službu poskytujeme spíš uživatelům, u kterých je určitá bariéra, ať už psychická, sociální nebo finanční. Může se ale jednat i o překážku z pozice jejich diagnózy, mají například fobii cestovat dopravními prostředky nebo mají jednoduše jen špatnou dostupnost knámdo centra. Je to různé, tak či tak, k takovýmto lidem docházíme mya trénujeme danou činnost u nich doma. Klienti využívající ambulantních služeb naopak docházejí k nám.
– S čím vším dokážete klientům pomoct?
V podstatě jsou to čtyři základní oblasti, které nám udává zákon. Jedná se o nácvik dovedností vedoucích k zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a sociálnímu začlenění, dále zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Za třetí jsou to výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti a nakonec pomoc a poradenství při uplatňování práv, vlastních zájmů a obstarávání osobních záležitostí.
– Jste tedy schopní pomáhat klientům třeba i se sháněním práce nebo brigády?
Ano, i to je možné. Mají zde bezplatný přístup na internet a mohou si procházet inzeráty. Myjim potom pomůžeme napsat životopis, odeslat ho, komunikovat s potencionálním zaměstnavatelem, můžeme klienta i doprovodit na přijímací pohovor. Docházet na místo, kde to nezná, pro něj totiž často bývá velkou překážkou.
– Je časté, že mají uživatelé Klubu v 9 práci nebo brigádu?
To je různé. Někteří klienti ano, mají brigády nepravidelně třeba po celý rok, jiní zase nikdy. Hodně to řeší zejména ti, kteří mají invalidní důchod prvního a druhého stupně, a tím pádem mají nižší příjem. Ti, kdo mají třetí stupeň invalidního důchodu, mají brigády málokdy.
– O jaké typy prací se nejčastěji jedná?
Jsou to práce, u kterých není potřeba kvalifikované vzdělání, protože velká část uživatelů našich služeb jej kvůli své nemoci neměla možnost dokončit nebo již několik let nepracovala. Takže v podstatě manuální a úklidové práce, roznos letáků, doplňování zboží a další. Výhodou těchto prací je, že nejsou pravidelné nebo časové náročné. Tito lidé jsou schopní pracovat dvě tři hodiny denně, takže je to pro ně vyhovující.
– Jakým způsobem s klienty pracujete?
S klienty pracujeme samostatně i skupinově v rámci individuálních nebo podpůrných rozhovorů. Vše je na bázi komunikace, pracujeme s emocemi, snažíme se o rozvoj osobnosti těchto osob, dát jim zpětnou vazbu k jejich chování, umožnit jim vypovídat se a tím vším jim usnadnit fungování ve společnosti. Co se týče skupinových aktivit, jedná se nejčastěji o pracovní dílny, kde trénujeme různé techniky. S klienty ale i nacvičujeme vedení domácnosti, jezdíme na výlety, hrajeme bowling, v létě chodíme k rybníku, v zimědo bazénu. Těch činností je nespočet.
– Nejedná se tedy o klasickou psychoterapii…
Ne, tak to určitě není. Naše aktivity často vycházejí z psychoterapie, ale není to klasická psychoterapie. Nejsme ani zdravotnický personál, jsme sociální pracovníci, tudíž pracujeme spíše se sociálními projevy daných nemocí.
– Jak se k vám klienti dostávají?
Buď nás doporučí psychiatr, nebo se seznámíme v psychiatrické nemocnici,kam jezdíme zhruba jednou za dva měsíce. Nejčastěji do Jihlavy. Scházíme se s potencionálními klienty v komunitě, představíme jim naše zařízení, a ti, kteří mají zájem a vědí, že by po propuštění chtěli někam docházet, nás následně kontaktují. Případně nám dají písemný souhlas, že je můžeme kontaktovat my. De facto k námale může přijít kdokoliv, pak je na nás, abychom zjistili, jestli spadá do naší cílové skupiny, tedy jestli má okruh diagnóz nebo problémů, které zde řešíme.
– Zaznamenáváte u klientů pokroky?
Máme tu zkušenost, že pokud se k nám klient dostane co nejdříve, například ve chvíli, kdy byl poprvé hospitalizován, mnohem snáze se dostává zpět do běžného života. Rehabilitace mu pomůže získat ztracenou sebedůvěru, nastartovat se. Na druhou stranu, když je někdo řadu let v invalidním důchodu, má kolem sebe osoby, které o něj pečují už řekněme od adolescence, tak se takto zajetý způsob života velmi těžce opouští. Tito lidé mají obavy ze změn, chybí jim sebevědomí, důvěra ve vlastní schopnosti, a zvládání nových věcí je tak pro ně mnohem složitější. Začínáme proto po malých krůčcích.
– Jak velké pokroky si tedy máme představit?
Mnohdy jen nastavit si pevný režim dne je pro klienty velký cíl. Když ho totiž nemají, často se kvůli jejich nemoci stává, že třeba celé dopoledne spí a v noci jsou vzhůru. Je to potom začarovaný kruh, z kterého je obtížné se vymanit. Když ale vědí, že mají jít například do Klubu v 9, pomáhá jim to vstát, připravit se, najít si autobusový spoj, dojet sem, koupit si svačinu… I to jsou pro ně obrovské bariéry a je třeba oceňovat, když je překonají. I ze strany jejich rodinných příslušníků.
– Rodina zde asi musí hrát velkou roli, je to tak?
Určitě ano. Hodně záleží na tom, jestli klient žije sám, nebo s rodinou, to se pak hodně odráží na naší spolupráci. V posledních letech se totiž ukazuje jako nesmírně důležité pracovat i s rodinnými příslušníky. Pokud byl klient dlouhou dobu jen doma a najednou začne zvládat věci, které pro něj dříve byly nepředstavitelné. Je to velká změna nejen pro něj, ale i pro jeho okolí.
– Klub v 9 je tedy spíš o tom naučit klienta fungovat s ostatními než se ho snažit změnit, uzdravit.
Ne, určitě to není o změně, ale o nácviku základních dovedností. Naším hlavním cílem je v podstatě to, aby nás klient nepotřeboval a uměl si v běžném životě poradit sám. Rozhodně to ale není tak, že by se z nich postupem času stali úplně zdraví lidé. Společně pracujeme na tom, aby se naučili projevy své nemoci dobře znát a pracovat s nimi. Posilujeme jejich silné stránky a hledáme způsoby, jak se vypořádat s těmi slabšími. V praxi to vypadá tak, že k nám uživatelé po určitou dobu dochází, trénují jisté dovednosti a časem třeba dojdou do fáze, kdy nás opouští. Potom jsou ale i lidé, kteří k nám chodí dlouhodobě a podporu potřebují neustále, protože jejich stav se nemění. To se odvíjí od jejich diagnózy, věku, rodinného zázemí, těch faktorů je mnoho a o některých ani nevíme a nedokážeme je ovlivnit. Obvykle se zhruba do třech měsíců ukáže, nakolik jsme pro daného člověka přínosem.
– Jaký je obecný vývojový trend v péči tohoto typu?
Od roku 2001, kdy Klub v 9 vznikl, se toho určitě hodně změnilo. Tehdy byl Klub v 9 otevřený pouze jednou týdně, dnes fungujeme na třech pobočkách po celém okrese. Na pobočce ve Žďáře jsme každý den, v Bystřici nad Pernštejnem dvakrát týdně a nově od března máme pobočku i ve Velkém Meziříčí. Zatím je ale otevřená pouze jednou za čtrnáct dní, abychom vytipovali zdejší poptávku po našich službách. Od roku 2010 jsme rovněž podporováni z Evropských fondů, což je velké plus a rozvoji stávající služby i rozvoji poboček to nesmírně pomohlo.
– A naopak – je větší zájem ze strany lidí?
Musím říct, že za dobu působení tady ve Žďáře se o nás určitě víc ví i díky akcím, které pravidelně pořádáme. Často například vystavujeme v místní knihovně výrobky z našich dílen. Někdy je i v rámci různých regionálních slavností prodáváme, třeba na Horáckém džbánku.
– Jak vy sama vnímáte Klub v 9?
Ačkoliv jsem zde služebně nejstarší, v Klubu působím už od roku 2003, moje práce mě nepřestává překvapovat. Nikdy jsem si nemyslela, co všechno to obnáší, a mám pocit, že se stále učím něco nového. Právě tom moc baví – objevovat nové a nové dimenze tohoto povolání. Jsem také moc ráda, když se klientovi podaří v nějakém směru posunout, třeba i malinkým krůčkem.
– Musíte mít nekonečnou trpělivost…
Asi ano, dříve jsem si ani nepředstavovala, jak moc budu oceňovat, když si klient v restauraci sám objedná jídlo nebo sám sedne na autobus a přijede k nám. Pro ně jsou i malé věci velikou překážkou, a když se jim pak podaří překonat ji, je to báječný pocit. Asi v tom mi tato práce přináší to největší uspokojení. Nevytyčuji si velké cíle. Očekávat, že každý klient, který k námpřijde, se všechno naučí a začne zcela samostatně fungovat, je lehce z idealizovaná až utopická představa. Realita je často jiná.
– To musí být ale velmi náročné, hlavně po psychické stránce.
Náročné to určitě je. Často se potkáváme s různě složitými životními osudy klientů, a uchránit se před tím, aby nás to nezasahovalo natolik, že bychom tu práci nemohli dělat, je těžké. Za podstatné považuji dobře fungující pracovní tým, proto velmi oceňuji i svoje kolegyně. Dále je nutné pracovat se svým duševním zdravím, důrazně oddělovat práci a soukromý život, naučit se fungovat pod velkým stresem… To je základ naší práce. Na druhou stranu to má svůj smysl, a to je benefit nad všechny ostatní.
—
Přidejte odpověď