autor: Charlotte Brontë
Kapitola osmá: REAKCE
Ještě tři dny, a musím se vrátit do Rue Fossette. Tyto tři dny jsem sledovala na hodinách takřka od minuty k minutě. A přála jsem si, abych už loučení měla za sebou. Graham slíbil, že mě do penzionátu odveze, ale měl celý den hodně práce a vrátil se až před soumrakem. On i paní Brettonová na mě naléhali, ať zůstanu ještě přes noc, ale já jsem se málem rozplakala – tak jsem toužila se od nich odtrhnout; bylo to, jako když odsouzenec na popravišti touží po sekeře, aby to už měl odbyto! Nedovedla jsem jim to vysvětlit, oni nic takového nikdy neprožili.
Byla tma, když mě doktor John vysadil z kočáru před domem madame Beckové – byl právě takový večer jako před necelým rokem, kdy jsem poprvé překročila jeho práh. Graham zazvonil. Žádala jsem ho, aby nechodil dovnitř, ale přece jen na chvilku vešel do osvětlené předsíně.
„Vzchopte se, Lucy! Myslete na mou matku i na mne jako na své upřímné přátele. My na vás nezapomenem, maminka vás brzy přijede navštívit a do té doby… víte co, já vám budu psát. Jen takové hlouposti, co mě napadnou, mohu?“
Zavrtěla jsem hlavou: „Na to nemyslete, nepřidělávejte si práci. Abyste vy psal mně. Na to nebudete mít čas.“
„Však já si čas najdu nebo udělám. Sbohem!“ Odešel, těžké dveře se za ním zavřely – sekera dopadla. Odebrala jsem se do salónu, kde mě madame přijala s hranou srdečností, pak jsem zašla do velké jídelny, kde se právě scházely žačky i učitelky k večernímu studiu; i tam jsem byla přivítána a myslím, že docela upřímně. Teprve pak jsem se mohla uchýlit do ložnice.
A bude mi Graham opravdu psát? položila jsem si otázku, když jsem znaveně dopadla na pelest postele. Jednou mi snad napíše, má tak vlídnou povahu, nedá mu to, aby si jednou nedal kvůli mně tu práci. Ale vydržet to nemůže – podruhé to už neudělá. Byla by velká bláhovost stavět na takovém slibu…
Ráno jsem se probudila naráz jako ze zlého snu, déšť bubnoval do okenních tabulek a chvílemi zaskučel vítr. Jak rychle jsem se to studené ráno oblékala! Kolik ledové vody jsem z karafy vypila – ve vodě jsem často utápěla svůj žal jako jiní pijáci v kořalce.
Zakrátko vyburcoval budíček celou školu. Sešla jsem dolů do jídelny, kde už bylo zatopeno. Jinde v domě bylo chladno, a ačkoli byl teprve listopad, severák už předčasně zahnal na evropskou pevninu zimní mrazíky.
Když jsem se poprvé octla v této místnosti, černá kamna se mi vůbec nezamlouvala, ale teď už ve mně vyvolávala pocit útulného domova a oblíbila jsem si je stejně, jako u nás v Anglii máme rádi krb. Seděla jsem u kamen, která byla vestavěna do stěny mezi jídelnu a carré, aby vyhřívala obě místnosti. V téže stěně nedaleko kamen vedlo do carré okénko, a když jsem k němu náhodou zvedla oči, uviděla jsem, že je částečně zaplňuje čapka, čelo a dvojice modravých očí, které mě upřeně pozorují.
Až do té doby jsem si neuvědomovala, že mi po tvářích tečou slzy. Podivný dům – jediný koutek tu nebyl uchráněn před dotěrnými pohledy, nikde nebylo možno v skrytu uronit slzu, o samotě si zapřemýšlet. Ale co přivedlo toho vyzvědače, který zde nebydlel, sem do budovy v tak neobvyklou dobu? Žádný profesor se neodvážil přestoupit práh carré dřív, než zvonek ohlásil začátek vyučování. Ale monsieur Paul nebral ohled na hodiny ani na zvyklosti, potřeboval nějakou knihu z knihovny, přišel si pro ni a přitom se octl v carré. Měl oči všude, zahlédl mě okénkem a už otvíral dveře a stál na prahu jídelny.
„Tak co – jste smutná, že jste se musela rozloučit s přáteli?“ Tento vemlouvavě jemný tón pro mne nebyl o nic přijatelnější než jeho obvyklá inkvizitorská zvědavost. Mlčela jsem. Posadil se na lavici kousek ode mne a pokoušel se dlouho a na něho dost trpělivě navázat se mnou rozhovor, ale marně – já nebyla s to promluvit. Nakonec jsem ho důtklivě požádala, aby mě nechal o samotě. A když jsem tuto prosbu ze sebe vypravila, hlas mi selhal a hlava se mi svezla na ruce, položené na stole. Plakala jsem hořce, i když potichu.
Ještě chvíli u mne poseděl; já jsem se na něho ani nepodívala, až mi konečně jeho kroky potvrdily, že se vzdaluje. Ale pláčem se mi ulevilo. Měla jsem ještě kdy umýt oči, než jsem šla k snídani, a soudím, že už jsem vypadala docela klidně, ovšem ani zdaleka naladěná tak žertovně jako mlada dáma, která se posadila proti mně, upřela na mě s veselým mrknutím oči, snad trošku malé, a podala mi bělounkou ruku k srdečnému stisku.
Nevím, jestli slečna Fanshawová nebyla dokonce půvabnější v tmavých školních šatech než v elegantním večerním úboru, jestli v nich ještě líp nevynikala její hebká pleť, svěží ruměnec a nazlátlé kučery. „To jsem ráda, že už jste zase tady, Timone.“ Jméno starořeckého filozofa Timona patřilo k tuctu jiných přezdívek, kterými mě obšťastňovala. „Kdybyste věděla, kolikrát jsem po vás v téhle protivné boudě zatoužila.“
„Asi jste potřebovala zalátat punčochy?“
„Pořád stejně štiplavá! Ale to byste snad ani nebyla vy, kdybyste nešpičkovala. Ale doufám, babičko, že pořád ještě máte ráda kávu a o rohlíky nestojíte. Budeme měnit?“
„Jen si poslužte.“
Posloužila si vždycky tak, aby z toho měla výhodu. Školní káva ji nechutnala, nebyla pro ni dost silná ani sladká, ale vždycky měla chuť na čerstvé pečivo. Pro mne byl příděl housek příliš velký, tak jsem se s ní dělila, a ona mi někdy dala na oplátku svou porci kávy. Uměla si to zařídit tak, aby se pokaždé octla vedle mne, a já jsem ji ráda dopřála lví podíl z piva, vína nebo na výletech z čerstvě nadojeného mléka; i když jsme se pořád hašteřily, byly jsme skoro nerozlučné.
Po snídani jsem se obvykle uchýlila do první třídy a tam jsem si četla nebo přemýšlela až do devíti, kdy zvonek zotvíral všechny dveře a vpustil dovnitř hlučný příval externistek i chovanek. Jen co jsem se tam toho rána usadila, někdo zaklepal.
„Pardon, mademoiselle,“ omlouvala se jedna z chovanek, vzala si z lavice knihy a při odchodu uctivě zašeptala: „Jak je mademoiselle pilná!“
Pěkně pilná! Práci jsem měla před sebou přichystanou, ale nedělala jsem nic. V penzionátě se „miss Lucy“ těšila pověsti učené osoby u všech kromě profesora Paula, který nějak vyčenichal mou skutečnou kvalifikaci. Sotva zdvořilá žačka odešla, vtrhla sem bez zaklepání jiná vetřelkyně, mohla jsem poslepu uhodnout, kdo to přichází. V té době jsem se už nemusela obávat projevů důvěrnosti u nikoho, jen u jediné osoby – a protože šlo o Angličanku, snášela jsem je.
Ginevra si vůči mě leccos dovolovala, i teď se mi vloudila do mého „studijního volna“. Pod paží si nesla velkou notovou knihu. „Musím si s vámi přece popovídat, chere amie. Vím, kde jste byla o prázdninách a jak jste začala užívat života. Onehdy jsem vás viděla na koncertě a byla jste oblečena docela jako normální člověk. Kdo vám teď šije?“
„Láryfáry, vy že se zajímáte o to, kdo mi šije? Ztraťte se mi odtud, Ginevro, já vás tady nepotřebuji.“
„Ale když já tolik potřebuji vás! Dieu merci, my dobře víme, jak zacházet s tím naším učeným krajanem, s tím britským medvědem! Taky jste tak zadobře s Isidorem?“
„S Johnem Brettonem jsem zadobře.“
„Jakpak se má náš milovaný John? Tak povídejte! Chudák, copak říkal onehdy večer? Nebyla jsem moc zlá?“
„Myslíte, že jsem si vás všímala?“
„Byl to přerozkošný večer. Ten de Hamal je božský! A přitom se dívat, jak ten druhý po mně hyne! A co ta stará dáma, má budoucí tchyně? Snad jsme si ji s lady Sárou nebraly na mušku moc neslušně?“
„Lady Sára se po ní nedívala – a vaše pošklebky paní Brettonová přežije.“
„Možná, stařenky mívají tuhý život, ale co její chudák syn? Povídejte, co říkal! Viděla jsem, že je celý pryč.“
„Říkal, že se tváříte, jako byste se už cítila paní de Hamal.“
„To že říkal!?“ vykřikla rozradostněně. „On si toho všiml! Věděla jsem, že bude žárlit jako blázen!“
„Ginevro, vy jste už s doktorem vážně skoncovala? Chcete, aby vás nechal?“
„Ale vždyť víte, že to by vůbec nesvedl – ale jak jste ho vůbec dostaly domů?“
„To byla cesta! Představte si, jak ho mezi sebou držíme v kočáře a že jančí, až nám z toho šla hlava kolem. Dokonce i kočí se z toho nějak pomátl tak, že jsme zabloudili.“
„Nepovídejte! Ale vy si ze mě děláte legraci. Poslyšte, vy!“
„Ujišťuji vás, že tohle je fakt – a fakt je i to, že vyskočil z kočáru a jel na kozlíku. A když jsme pak dorazili domů – ta scéna se nedá popsat!“
„Jen mi ji popište – to je přece švanda!“
„Představujete si ho, jak volá po své božské Ginevře a proklíná toho ďábla de Hamala, jak blouzní o zlatých kadeřích, nebeských očích, o sněhobílých pažích a třpytivých náramcích…?“
„Vážně? On si toho náramku všiml?“
„Tak jasně jako já – a snad poprvé viděl, jak se vám zařezává do ruky, Ginevro,“ vstala jsem a změnila tón, „tak už je toho dost. Jděte si přecvičovat!“ A otevřela jsem před ní dveře.
„Ale vy jste mi ještě všecko nevylíčila.“
„Bude líp, když se nedočkáte, až vám povím všecko, myslím, že bych vás nijak zvlášť nepotěšila. Ven!“
„Jste protiva,“ zašeptala, ale poslechla. A po pravdě řečeno, nikdy jsem na ni neměla menší zlost než tehdy. Působilo mi požitek představovat si ten velký rozpor mezi skutečností a mým náznakovým opisem, vzpomínat si, jak rozjařeně Graham řídil koně na zpáteční cestě, jak mu chutnala večeře a jak spokojeně šel spát.
Mívala jsem zlost na hezounkou, ale nehodnou příčinu jeho trápení, ale jen tehdy, když se kvůli ní opravdu soužil. Uplynuly dva týdny; znovu jsem si zvykala na zaběhané školské koleje. Z té prudké trýzně náhlého přelomu jsem postupně upadala do své navyklé otupělosti.
Jednou odpoledne, když jsem procházela čtvercovou předsíní, zaslechla jsem Rosinu, jak v obvyklém nenuceném postoji s rukou v kapse prohlíží adresu a pečeť na jakémsi dopise. Dopis! Představa podobného psaní mi strašila v hlavě už celý týden, dnes se mi o něm dokonce zdálo. Onen dopis mě magneticky přitahoval, ale nenašla jsem odvahu prohlédnout si zblízka obálku s červenou pečetí, kterou Rosina držela. Srdce mi hlasitě tlouklo, jako by běželo po chodbě – ale to byl jen rychlý krok profesora literatury. Honem jsem si pospíšila, abych třídu před jeho příchodem ukáznila. Profesor Paul mezi nás vpálil jako bouřlivý mrak, ale nezamířil rovnou ke katedře, zastavil se uprostřed třídy u mého stolku. „Voila! Pour vous! Tady je něco pro vás!“ vystřelil zamračeně a položil mi na stůl dopis, v jehož středu zářilo jedno kyklopské oko, dopis, na který jsem čekala a který mě osvobodil od mého strachu. Ten vzal monsieur Paul, podle svého nepřístojného zvyku do všeho strkat nos, vrátné Rosině z ruky a teď mi ho osobně doručil.
Nemohla jsem se na něho zlobit, na to nebyl čas, držela jsem v ruce obálku, v níž podle všech známek nebyl jediný lístek, ale několik obsažných stránek, obsahoval kus opravdového štěstí. Vyhrkla jsem: „Děkuji vám, monsieure, děkuji vám!“
Monsieur ohrnul rty, zaškaredil se a rázoval ke stupínku.
Dopis jsem si nepřečetla hned. Vykradla jsem se ze třídy, vzala si klíč ke společné ložnici, která bývala přes den zavřená, honem jsem odemkla svůj stolek a vzala z něho krabičku, a když jsem se ještě jednou pokochala pohledem na dopis a políbila jeho pečeť, zabalila jsem svůj poklad dosud neporušený do stříbrného papíru, vložila ho do krabičky, zamkla zásuvku i ložnici a vrátila se do třídy s pocitem, že se pohádky opravdu mohou dít. A to jsem ten dopis, zdroj toho nádherného pocitu, ještě ani neotevřela!
Když jsem se vrátila do třídy, monsieur Paul, jak jsem viděla na první pohled, řádil jako tajfun. Pod jeho krutým žárem tály jako sněhuláci i žačky, které si ze žádného učitele nic nedělaly; na mne však jaksi neúčinkoval; seděla jsem jakoby nic, a dokonce jsem se odvážila vzít do ruky svou ruční práci. Cosi u mne, snad má netečnost. nebo pohyby mé šijící ruky, dohnalo profesora až k same hranici zuřivosti: vyskočil ze stupínku a zaútočil na kamna stojící blízko mne, málem jim vyrval z pantů železná dvířka a uhlí se sypalo kolem.
„Tak vy mě budete urážet!“ zavrčel na mě přitlumeně a zuřivě; přitom dusil oheň, ačkoli dělal, že chce, aby se rozhořel.
„Ale monsieure, jak bych si mohla dovolit vás urážet? Mám ještě v dobré paměti, že jste mi nabídl přátelství.“ Hlas se mi proti mé vůli chvěl, ale snad víc z předchozího radostného vzrušení než strachem. Ten zlostný profesůrek však člověka opravdu doháněl k slzám, rozplakala jsem se a se mnou i některé žačky.
„Allons, allons,“ spustil, když se rozhlédl kolem sebe a uviděl tu slzavou potopu, „snad přece jen nejsem takový hrubián! Mám jen jeden kapesník – kdybych jich měl dvacet, nabídl bych každé zvlášť – ale takto ho věnuji jako vaší zástupkyni vaší učitelce. Prosím, slečno Lucy.“ A při těch slovech vytáhl z kapsy čistý hedvábný kapesník.
Kdo by neznal profesora a jeho prazvláštní nápady, byl by asi nad takovou nabídkou v rozpacích. Ale já jsem vycítila, že ji nesmím odmítnout. Vstala jsem a vyšla šátku na půl cesty vstříc; uctivě jsem mu ho vzala z rukou, přetřela jsem si jím obličej, a když jsem znovu usedla a držela tuto vlajku příměří na klíně, až do konce hodiny jsem se ani nedotkla jehly a náprstku – monsieur je k smrti nenáviděl, zdálo se mu, že šití odvádí naši pozornost od jeho výkladu. Rozhovořil se potom velice vzletně a byl samý úsměv – mraky se rozplynuly, slunce vyšlo.
Když odcházel ze třídy, zastavil se u mého stolku: „Tak co váš dopis?“ optal se, ale tentokrát už ne tak útočně.
„Ještě jsem si ho nepřečetla, monsieur.“
„Aha, abyste se měla nač těšit. Já jako kluk si taky nechával nejzralejší broskev až nakonec. Chcete si ho přečíst až o samotě, viďte? Nesmíme být na vás přísní: mladí jsme jen jednou!“
„Monsieur, monsieur, je to kamarádský dopis, o tom vás mohu ujistit, i když jsem si ho ještě nepřečetla!“
„Já vím, já vím, to se tak vždycky říká. Bon jour, mademoiselle!“
„Ale tady je váš kapesník, monsieur.“
„Jen si ho nechte, jen si ho nechte, vrátíte mi ho, až si ten dopis přečtete, a pak vám poznám na očích, co v něm bylo.“
Když se žačky rozběhly z tříd do altánu i do zahrady, aby se vydováděly jako obvykle před večeří, která byla v pět hodin, chvilku jsem v zamyšlení postála a bezděky jsem si začala s kapesníkem pohrávat, vyhazovat ho a chytat.
Ale zábavu mi pokazila jiná ruka, která se mi natáhla přes rameno, popadla můj improvizovaný míček a odnášela si ho s nevrlým zabručením: „Vidím, že si mých věcí nevážíte.“
Ten mužík byl opravdu hrozný: člověk nikdy nevěděl, co ho kdy popadne a kde se s ním potká.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď