autor: Emily Brontë
6. KAPITOLA
Pan Hindley přijel domů na pohřeb – s manželkou! Koukali jsme na to celí zkoprnělí a po sousedství se hned začalo šuškat. Čí je a odkud, to jsme se od něho nedověděli. Asi to s jejím věnem a rodinou nebylo valné, jinak by ten sňatek před otcem netajil.
Nebyla z těch paniček, co chtějí mít všechno po svém. Když vešla do domu, bylo na ní znát, jak jí tam všechno těší, každá jednotlivá věc a všechno, co se tam děje až na ten pohřeb a smuteční vzezření pozůstalých. Při pohřbu si počínala jako nerozumné děcko. Utekla do svého pokoje a já se nesměla od ní hnout, nedala jinak, přestože jsem potřebovala oblékat děti. Seděla tam celá roztřesená, se sepjatýma rukama, a jen se každou chvíli ptala: „Už odešli?“
Pak mi začala vysvětlovat, že nesnáší pohled na černý flór. Byla pořád vylekaná, chvěla se a nakonec se dala do pláče. Ptala jsem se, co je, a ona, že neví, ale že se tolik bojí smrti. No, vypadala na umření asi jako já. Byla útlá, to ano, ale mladice, tváře jako růže, a oči jí žhnuly jako dva uhlíky.
Pozorovala jsem taky, že se do schodů celá zadýchá, že se roztřese při každém nenadálém šramotu a někdy se ošklivě rozkašle, ale neměla jsem potuchy, co ty příznaky znamenají, a tak mi ani nepřišlo, že bych jí měla v tom stavu nějak utěšovat. My nejsme zvyklí otvírat náruč dokořán cizím lidem, pane Lockwoode, leda když přijdou s otevřenou náručí sami.
Mladý Earnshaw se hodně změnil za ta tři léta, co jsme ho neviděli. Byl teď hubenější, bledší a taky se jinak oblékal i mluvil. Hned ten den, co se vrátil, nám řekl, že se s Josefem máme od nynějška zdržovat jen v té menší kuchyni vzadu, protože jizbu bude potřebovat pro sebe.
Chtěl sice zřídit obývací pokoj nahoře z té nepoužívané světničky, ale mladé paní se tolik zalíbila dolejší prostranná místnost, kde si zvykli sedat. Hlavně ty bílé dlaždice, velikánský roztopený krb, cínové talíře, příborník, i ten psí pelech, že toho zařizování nechal, když jí tohle k pohodlí stačilo.
Zalíbila se jí taky rodina, hlavně že má Hindley sestru. Ze začátku si Kateřinu předcházela – brebentila s ní a dováděla, hubičkovala jí a zahrnovala spoustou dárků.
Ale tenhle zápal brzy ochladl. Paní Earnshawová začala být nevrlá a z Hindleyho se vybarvoval tyran. Stačilo pár slov, že jí Heathcliff není po chuti, a v Hindleym hned ožilo všechno dřívější záští k němu. Vykázal Heathcliffa z rodiny mezi čeleď, nedovolil mu, aby se účastnil kaplanova vyučování, vedl ho k hrubé práci v hospodářství a postaral se, aby se s chlapcem nakládalo jako s kterýmkoli čeledínem.
Heathcliffovi to ponížení ze začátku tak moc nevadilo – Katka s ním všechno probírala, jak ji učil kaplan, a venku byla pořád s ním, buď mu pomáhala, nebo si hráli. Byli oba na nejlepší cestě zpustnout a zdivočet. Mladému hospodáři bylo jedno, co dělají a jak se chovají, jen když je neměl na očích. Netrval by ani na tom, aby chodili v neděli do kostela, ale Josef a kaplan mu tu nedbalost pokaždé vytkli, když děti vynechaly pobožnost, a to Hindleymu připomnělo, že má dát Heathcliffa seřezat a Kateřina že má jít spát bez večeře.
Ale přesto se ti dva nejraději toulali po vřesovištích. Ráno utekli z domova, zůstali venku celý den a nic si potom z trestů nedělali. Kaplan mohl uložit Kateřině nazpaměť, kolik kapitol z bible chtěl, Josef si mohl o Heathcliffa třeba ruku přerazit, všechno marné, v tu chvíli, co byli zas spolu, na všechno zapomněli – nanejvýš v tu chvíli, co přišli na nějakou škaredou pomstu.
Co já se potají naplakala, když jsem viděla, jak jsou den ze dne otrlejší! A přitom jsem si netroufala něco říct, abych neztratila tu trošku vlivu, co jsem na ně ještě měla. Vždyť kromě mne neměli na světě jinou duši!
Jednou v neděli večer je zase vyhnali z jizby, že dělali rámus, nebo pro nějakou podobnou hloupost, a když jsem je šla potom volat k večeři, nebyli k nalezení. Prohledali jsme celý dům od sklepa až na půdu, hledali jsme na dvoře, ve stájích – nikde nic. Nakonec Hindley, celý rozvztekaný, nařídil, abychom zamkli domovní dveře, a ať se nikdo neopováží vpustit je na noc dovnitř. Všichni šli spát, jen já ne, nedalo mi to.
Otevřela jsem okno, a přestože pršelo, vyklonila jsem se ven, abych lépe slyšela. Byla jsem rozhodnuta pustit je dovnitř, jestli přijdou – zákaz nezákaz. Za nějakou chvíli jsem zaslechla na cestě kroky a hned nato se u vrátek zakmitlo světýlko z lucerny. Přehodila jsem si rychle přes hlavu šálu a pádila dolů, aby nebouchali na dveře a nevzbudili pana Earnshawa. Stál tam jen Heathcliff – vyděsilo mě, že je sám.
„Kde je slečna Kateřina?“ vyhrkla jsem. „Snad se jí něco nestalo?“
„V Drozdově,“ povídá, „já bych tam byl taky, ale oni neměli tu slušnost, aby mě pozvali.“
„No počkej, ty dostaneš!“ povídám zase já. „Ty nedáš pokoj, dokud tě nadobro nevyženou, viď? A kde jste se, prosím tě, vzali až v Drozdově?“
„Všechno vám povím, Nelly, ale napřed si musím sundat ty mokré hadry.“
Připomněla jsem mu, aby jen pamatoval, že nesmíme probudit hospodáře. Zatímco se převlékal a já čekala, abych mohla zhasnout svíčku, začal vypravovat.
„Z té prádelny jsme s Katkou utekli – chtěli jsme se proběhnout po svém. A když jsme zahlédli světlo z Drozdova, řekli jsme si, že se tam skočíme podívat, jestli Lintonovic děti taky musí mrznout v neděli večer někde po koutech a rodiče si zatím hoví u ohně, div se neupečou, a hodují, zpívají a jsou samý smích – co myslíte, Nelly? Myslíte, že taky musejí číst jenom samá kázání, a že jim sluha pořád vtlouká náboženství do hlavy a za trest jim dává naučit se z bible celé sloupce jmen nazpaměť, když něco nevědí?“
„To asi ne,“ řekla jsem mu na to. „To jsou jistě hodné děti a nikdo je nemusí takhle trestat. Vy si to děláte sami, když pořád zlobíte.“
„No, no, Nelly, s tímhle na mne nechoďte! Vy víte moc dobře, jak to je,“ usadil mě. „Dali jsme si běh. odtud z Hůrky až k parku, bez zastávky – Katka to úplně projela, protože neměla boty. Musíte se, Nelly; zítra po nich podívat do močálu. Podlezli jsme mezerou v živém plotu, nahmatali jsme cestičku k domu a zaujali jsme stanoviště na květinovém záhonku pod oknem obývacího pokoje. Svítilo se tam a okenice byly otevřené a záclony zatažené jen napůl. Stoupli jsme si na nízkou zídku a přitiskli se k římse a tak jsme oba viděli dovnitř:
„jé, to vám byla krása! Nádherný salón, na podlaze červený koberec, křesla a stolky taky potažené červeně, strop celý bílý, zlatě orámovaný, a uprostřed na stříbrných řetězech takový obláček z křišťálových vloček a v něm se třepotaly plaménky svíčiček. A rodiče Lintonovi tam nebyli, Edgar se sestrou měli ten pokoj celý pro sebe! Ti by měli být šťastní, co? My bychom si tam připadali jako v nebi. No, a víte, co tam ty vaše hodné dětičky dělaly?
Isabela – té je asi jedenáct, o rok míň než Katce – se válela v koutě na zemi a vřískala, jako když jí na nože bere, a Edgar stál u krbu a fňukal. A na stole mezi nimi, seděl pudlík, třepal packou a ňafal – oni ho předtím div nepřetrhli, jak se o něho tahali! To jsme se dověděli, z toho, že to jeden druhému vyčítal.
Vidíte je, pitomce! Takhle se oni baví. Napřed se porvou o hromádku chlupů a pak se dají do breku, a nikdo jí nechce. Byli nám k smíchu. A jak jsme těmi ubožáky zhýčkanými pohrdali!
Dovedete si představit, že by Kateřina něco chtěla a já jí to nepřál a chtěl to mít sám? Nebo když jsme spolu, že bychom trávili čas každý v jiném koutě, a ještě k tomu ječeli, bulili a váleli se po zemi? Nakládají tu se mnou jako se psem, ale za nic na světě bych neměnil s Edgarem Lintonem na Drozdově – ani kdybych za to směl shodit Josefa z toho nejvyššího štítu na střeše nebo natřít celé průčelí Hindleyho krví!“
„Pst, pst!“ okřikla jsem ho. „Ale ještě jsi mi nepověděl, proč tam Kateřina zůstala.“
„No, my jsme se smáli nahlas. A ti Lintoni nás slyšeli a hnali se oba ke dveřím. Chvilku byli tiše a pak se dali do křiku – ,Mami, mami! Tati! Mamí, pojď sem! Tati, tatí!`
Tak nějak vřeštěli. My začali vydávat strašný skřeky, abychom je ještě víc vyděsili, a pak jsme seskočili na zem, protože jsme zaslechli, jak někdo zvedá u domovních dveří závoru, a tak jsme radši vzali nohy na ramena.
Táhl jsem Katku za ruku, abych ji přinutil běžet rychleji, ale vtom zničehonic upadla. „Uteč, Heathcliffe, utíkej!“ šeptala mi. „Pustili na nás buldoka, drží mě za nohu!“
Ta bestie, se jí zakousla do kotníku! Slyšel jsem ji, potvoru, jak funí. Katka ani nehlesla – kdepak, ta by se k tomu nesnížila, aby křičela, ani kdyby ji splašená kráva brala na rohy.
Zato ale já se rozeřval! Nadával jsem, že by to samýho čerta zahnalo do pekla. Vrazil jsem tomu prevítovi do tlamy kámen a cpal mu ho vší silou do chřtánu, ale v tom se už přihnal syčák lokaj s lucernou a ječel na psa: „Drž ho, Reku, drž ho!“
Ale hned obrátil, když poznal, jakou má Rek kořist. Zmáčkl mu krk, aby ji pustil – psovi visel obrovskej rudej jazyk až na zem a z huby mu tekly krvavý sliny.
Chlap Katku zvedl – bylo jí mdlo, ale určitě ne ze strachu, jen z bolesti. Odnášel ji do domu a já šel za nimi a polohlasem spílal, že jim to přijde draho.
„Co jste ulovili, Roberte?“ volal pan Linton -stál ve dveřích.
„Rek chytil nějakou holku, milostpane,“ povídá lokaj a chňapl po mně. „Tenhle kluk byl s ní, to je asi povedený kvítko! Nejspíš je zloději poslali, aby vlezli dovnitř oknem, a pak jim odemkli dveře, až budeme spát, aby nás tu mohli všechny povraždit. „
„Ty buď zticha, ty drzá hubo zlodějská,“ osopil se na mě, „ty, ty -jen počkej, za tohle budeš viset!“
„Milostpane, prosím vás, nedávejte tu pušku z ruky!“
„Neboj se Roberte,“ řekl mu na to ten hňup. „Ti ničemové zřejmě věděli, že jsem včera vybíral od nájemců, a chtěli na mě vyzrát. Sem s nimi! Přivítáme je po zásluze. Jene, zavřete na řetěz! A ty, Jenny, dej Rekovi napít! Já vám dám, přepadat sudího v jeho vlastním sídle! A k tomu v neděli! To by tak hrálo! Jen pojď blíž, Mary, pojď se na ně podívat! Neboj se, drahoušku, jsou to jen děti – ale ten kluk už je hotový lotr, vidíš, jak se urputně mračí? Nebylo by radno čekat, až své zločinné sklony dokáže také činem – má je neomylně vepsané na tváři – v zájmu veřejného blaha by ho měli pověsit už teď!“
Přitáhl mě ke světlu a paní Lintonová si nasadila brejle na nos a s hrůzou si rukama zakryla tvář. Ty jejich haranti se taky zbaběle přišourali a Isabela zakňourala: „Fuj, to je divous! Zavři ho do sklepa, tati! Edgare, víš, jak mi ta cikánka chtěla hádat z ruky a pak mi ukradla ochočeného bažanta? Že měla s sebou zrovna takového kluka?“
Co si mě tak prohlíželi, Katka přišla k sobě. Když tohle slyšela, rozesmála se a Edgar Linton na ni zůstal vejrat, až se mu konečně rozbřesklo v hlavě, že ji zná. Víte, oni nás někdy vídají v kostele, jinak bychom se ani neznali.
„To je slečna Earnshawová!“ pošeptal matce do ucha. Podívej se, jak ji Rek pokousal, krvácí jí noha.“
„Slečna Earnshawová? Co tě napadá!“ prohlásila panička. „Slečna Earnshawová by přece nechodila slídit lidem po zahradách – s cikánem! Ale máš pravdu – vždyť to dítě je ve smutku! Na mou duši! Snad ji ten pes nezmrzačil?“
„To je trestuhodná nedbalost od jejího bratra,“ rozčiloval se pan Linton a obrátil se ode mne ke Kateřině. Však si Shielders na něho stěžoval (Shiel-ders byl ten kaplan, pane Lockwoode), že ji nechá vyrůstat jako neznaboha. Ale co ten kluk? Kde se tu s ní vzal? Počkat! Že to bude ten pochybný chráněnec nebožtíka souseda, ten nalezenec z přístavu! Vždyť taky vypadá jako malý Španěl nebo Američan nebo podobný pro národ.“
„Ano, uličník je to“, prohlásila paní, „ve slušné rodině nemůže obstát. Všiml sis, jak sprostě mluví? Skandál, že to naše děti musely poslouchat!“
Já hned spustil nanovo – ne, nezlobte se, a tak honem nařídili Robertovi, aby mě odvedl. Bez Katky jsem se nechtěl hnout, ale lokaj mě odvlekl do zahrady, strčil mi do ruky lucernu, řekl, abych se spolehnul, že se pan Earnshaw doví, jak jsem se tu zachoval, a abych prý pádil rovnou domů. Pak za mnou zavřel dveře.
Záclony byly naštěstí pořád ještě povytažený – a tak jsem znovu číhal, co bude. Kdyby Kateřina chtěla domů a oni ji nechtěli pustit, chystal jsem se jim ty tabule rozmlátit na cimpr campr. Ale ona si tam klidně seděla na pohovce. Paní Lintonová jí sundala ten šedivý plášť, co jsme si vypůjčili od dojičky, kroutila nad ní hlavou a nejspíš jí domlouvala. To víte, Katka je slečna, s tou zacházeli jinak než se mnou.
Služka přinesla umyvadlo s teplou vodou a umyla jí nohy. Pan Linton jí připravil horký víno, Isabela jí podala plnou mísu dortů a Edgar, ten stál o kus dál a jen na ni čuměl. Pak jí vysušili vlasy a učesali ji – že má krásný vlasy, co? – obuli jí velké trepky a posadili do lenošky u krbu.
Tak jsem teda šel, když jí tam bylo tak veselo. Krmila pudlíka i Reka – toho při jídle štípala do čumáku. Lintonovi na ní mohli oči nechat – víte, že je má takový bledý, modrý jako voda, ale teď se v nich rozkřísla aspoň jiskra – to když se jim tam zrcadlila ta její kouzelná tvářička. Ti panáci na ni civěli s otevřenou pusou. Však ona taky stojí nebetyčně nad nimi, viďte, Nely? A vůbec nade všema lidmi na světě.“
„No, nemysli si, že tentokrát z toho vyvázneš jenom s výpraskem,“ podotkla jsem, upravila mu přikrývku a zhasla svíčku. „Ty si nedáš říct, Heathcliffe. Uvidíš, že pan Hindley to jen tak nenechá, vzpomeň si na má slova!“
Bohužel na má slova došlo. To neblahé dobrodružství Earnshawa rozlítilo. Ještě ke všemu si k nám druhý den zašel pan Linton a promluvil mladému pánovi do duše – jak prý to vede rodinu. A Hindleyho to tak dojalo, že nedal Heathcliffa zpráskat, ale oznámil mu, že půjde okamžitě z domu, jestli ode dneška promluví se slečnou Kateřinou jen slovíčko. Paní Earnshawová si zase předsevzala, že bude na švagrovou náležitě dohlížet, až se z Drozdova vrátí, a že na ni bude působit lstí místo nátlakem. Nátlakem by s ní stejně nic nesvedla.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď