Příběh Marie, který v předvánočním kině Beseda v 17 a ve 20 hodin uvádí plzeňský Filmový klub, je příběh zázraku.
Filmový klub Snímek Příběh Marie natočil svou tvorbou zatím u nás prakticky neznámý 53letý francouzský režisér Jean-Pierre Améris. Mohl by nám být povědomý alespoň svými činy: v roce 2012 přivedl do chotěšovského kláštera Gérarda Depardiue při natáčení svého filmu Muž, který se směje, který se do našich kin stejně nedostal. Ke své novince Příběh Marie předznamenal: „Tento projekt odstartovala moje fascinace příběhem Helen Kellerové.“
Omlouvám se za možná zbytečné informace, ale vysvětlete to pedagogovi posedlému poučováním. Díky Wikipedii se dá dohledat, že Helen Adams Kellerová (na snímku, žila v letech 1880 – 1968) jako první hluchoslepý člověk dokončila studium na Harvardově univerzitě. Narodila se sice jako zdravé dítě, ale v 19 měsících ji postihla tehdy neznámá meningitida, která ji připravila o zrak i sluch. V sedmi letech se na popud vynálezce telefonu Alexandera Grahama Bella, jenž tehdy pracoval s neslyšícími dětmi, dostala do péče dvacetileté lektorky Perkinsova institutu pro nevidomé.
Dalších šest let Helen tento institut navštěvovala, aby ho posléze nahradila dalšími školami, přičemž na Radcliffě univerzitě jí její velký obdivovatel, spisovatel Mark Twain, zařídil, aby magnát ze Standard Oil pokryl veškeré výdaje za její studium. V roce 1904 se Helen ve věku 24 let stala první osobností v dějinách, která s takovým smyslovým postižením vystudovala univerzitu. Během několika let se z ní stala celosvětově uznávaná spisovatelka a kromě latiny a řečtiny se také plynně naučila francouzsky a německy. Procestovala mnoho zemí, stýkala se se všemi americkými prezidenty, kteří působili v době její tvůrčí činnosti, a pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé. Nicméně nechme pokračovat pana režiséra.
„Během svého bádání jsem narazil i na méně známý příběh Marie Heurtinové,“ přibližujeme se k předmětu jeho filmu. Ve druhé polovině 19. století řádové sestry v klášterním ústavu Larnay poblíž francouzského Poitiers pečovaly o skupinu hluchoslepých dětí. Poskytovaly jim vzdělání a učily je komunikovat pomocí znakové řeči. Larnay získal celosvětovou proslulost po vydání knihy Louise Arnoulda, v níž autor graficky znázornil a popsal metodu praktikovanou řádovou sestrou Marguerite během vzdělávání Marie Heurtinové, dívky, která byla od narození hluchoněmá a slepá.
Ta je považována za francouzskou Hellen Kellerovou. Marie přijela do Larnay v březnu 1895 ve věku deseti let. Byla v mnohem horším stavu než mladá Američanka: vzpouzela se, vyla jako divoké zvíře, museli ji přenášet za ruce a nohy. Bylo těžké odhadnout, zda by se mohla vůbec něco naučit, protože postrádala zrak, sluch i řeč. Sestra Marguerite po mnoha měsících vynaloženého úsilí a tvrdé, trpělivé práce konečně zaznamenala první úspěch. Právě zde historii sice přeruším, ale prozradím, že Mariin příběh je považován za zázrak a ústav Larnay je v provozu dodnes.
Právě ten se režisér Jean-Pierre Améris rozhodl navštívit: „Je obtížné popsat mé pocity, když jsem se seznámil s dětmi, které komunikovaly pouze dotykem a hned po mém příjezdu byly dychtivé sáhnout si na mé ruce a tvář. Cítil jsem se bezmocný, když jsem se s nimi snažil komunikovat. Zároveň jsem poznal rodiče těchto dětí, kteří se mnou mluvili o těžkostech, se kterými se musí vyrovnat. Stejně jako otci Marie Heurtinové před více než sto lety i některým z nich lékaři sdělili, že jsou jejich děti mentálně postižené a že nikdy nebudou schopné s nimi komunikovat.“ A jaké je jeho filmové zpracování?
Marie Heurtinová se narodila nevidomá a neslyšící a ani ve 14 letech není schopná komunikovat se svým okolím. Její otec, skromný řemeslník, svou dceru miluje a navzdory doporučení lékaře, který jej přesvědčuje, že je slabomyslná, nedokáže Marii umístit do ústavu pro choromyslné. Ze zoufalství ji nakonec odveze do ústavu Larnay. „Film, který jsem si představoval, je průzračný a lehce srozumitelný. Chtěl jsem natočit Mariiny ruce, jak se dotýkají zvířat, stromů a tváří, dojemné chvíle, ze kterých se rodí řeč a příběh osvobození, znovuzrození.“ Zejména před Vánocemi není nad filmy s dobrým koncem, byť se odehrávají před sto lety.
Jan Kastner, filmový publicista
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď