Mnozí lidé, kteří se do nouze dostali tím, že neucukli před těžkým osudem, nemají s pomocí od státu dobré zkušenosti. O tom pojednávala reportáž v pořadu ČT Černé ovce.
Až doteď jsem si myslela, že do hmotné nouze může spadnout člověk, který je dlouhodobě bez práce, má dluhy anebo přišel z výkonu trestu. Ale do ní se může dostat i ten, kdo pečuje o osobu blízkou, protože ji nechce dát do ústavu.
Něco je špatně, protože matka, která se 16 let stará o těžce postiženého syna, musí každý měsíc úředníkům předkládat spoustu listin. Aby dostala speciální příplatek, měla by se snad vzdát i šperku po babičce, protože by to mohl být nadstandard.
Emma DOSTÁLOVÁ, :
Jakub nesedí, nechodí, nemluví, neleze, nenají se sám. Je to 10 z 10 základních sebeobslužných činností.
redaktorka:
Paní Emma Dostálová z Prahy je matka samoživitelka. Její syn Jakub je od narození těžce zdravotně postižený. Paní Dostálová se rozhodla, že ho nedá nikam do ústavu, že se vzdá svého zaměstnání a věnuje mu veškerý čas a péči. Dělá to už 16 let. V důsledku změn ve vyplácení sociálních dávek se dostala do takové finanční situace, že musí žádat o příspěvek v hmotné nouzi.
DOSTÁLOVÁ, :
Já každý měsíc posílám výpis z účtu, musím dokládat, že jsem zaplatila nájem. Protože já jsem asi úplnej asociál za těch 16 let, kterej to musí dokládat každej měsíc, elektriku, samozřejmě. A hlavně kontrolujou, kolik já mám zůstatky. Jestli nemám náhodou trochu moc.
redaktorka:
Nárok na tento příspěvek má ten, komu po odečtení všech nákladů zbyde na základní životní potřeby méně než 3400 korun, což je životní minimum. Žadatel nesmí mít nic, co by mohl prodat, a tím svou finanční situaci zlepšit, a musí se aktivně starat o to, aby jeho příjmy byly vyšší.
DOSTÁLOVÁ, :
Musíte opravdu dokládat rozsudky 10 let zpátky včetně výživného. A pokud se jim výživné zdá nízké, tak se musíte soudit, jinak nemáte nárok na ten příspěvek.
redaktorka:
Příspěvek v hmotné nouzi, který byl paní Dostálové přiznán, je 1885 korun.
DOSTÁLOVÁ, :
Mně řekla sociální pracovnice, že z pohledu legislativy není rozdíl mezi mnou a člověkem, který přišel z výkonu trestu.
redaktorka:
Ale měsíčním obíháním úřadů martyrium paní Dostálové nekončí. Pravidelně dostává jen synův příspěvek na péči ve výši 12 tisíc korun. Aby dostala speciální příplatek dvoutisícový příplatek nebo příspěvek na bydlení, musí paní Dostálová každé tři měsíce dávat další potvrzení a obíhat další úřednice, které sedí sice ve stejné budově, ale v jiných kancelářích. A není v tom sama.
Jarmila ČAJKOVÁ, pečující o těžce postiženého manžela:
Mám pocit, že nikdo nebere v potaz to, že jsme do tý hmotný nouze nespadli tím, že bysme nechtěli pracovat, ale že nemůžeme pracovat. Myslím si, že to je docela velký rozdíl a nezapříčinili jsme si tu situaci sami.
redaktorka:
A co si o tom myslí ministryně práce a sociálních věcí?
Michaela MARKSOVÁ, ministryně práce a sociálních věcí:
Ten náš systém, tak jak teď funguje, je nastavený pro lidi, kteří se ocitnou v určité situaci, kde nemají dost příjmů. A proto se ty dávky jmenují v hmotné nouzi. A my v tuhle chvíli nerozlišujeme ty důvody, proč tam ti lidé spadli, ale prostě bereme to, že mají od určitého příjmu níž, a v tu chvíli mají na ty dávky nárok.
redaktorka:
Pro paní Dostálovou tedy platí stejná pravidla jako pro dlouhodobě nezaměstnané, nepřizpůsobivé nebo bývalé vězně. Neměla by mít mikrovlnku, myčku, sušičku nebo domácí zvíře. Zákon totiž říká, že ten, kdo o dávku žádá, si musí zvýšit příjem vlastním přičiněním, tedy i prodejem movitého a nemovitého majetku a věcí, které nepatří do obvyklého vybavení domácnosti. Konkrétní posouzení je na úředníkovi.
DOSTÁLOVÁ, :
No to snad je logický, když mám dítě s nejvyšším stupněm postižení, že potřebuju tyhle pomocníky, jenomže na hmotný nouzi to jakoby nesmíte mít. Nesmíte normálně žít, nesmíte jet k moři, nesmíte mít kočku?
Michaela MARKSOVÁ,
Ti lidé, kteří se starají o někoho, kdo je postižený, o svého blízkého, tak ale mají oproti těm lidem, o kterých jste mluvila, takzvaný příspěvek na péči, zaprvé. Zadruhé stát za toho pečujícího platí zdravotní pojištění a vlastně se mu ta doba, kdy pečuje, počítá do důchodu, takže je to, jako kdyby pracoval, takže to jsou ty věci, které tam jsou navíc, v tuto chvíli.
redaktorka:
Jak je to třeba s těma pomůckama, na který máte nebo nemáte nárok?
DOSTÁLOVÁ:
Pomůcky jsou docela často nedosažitelný, ať už to vezmeme od stropního kolejnicovýho systému, to lítají u nás, nebo záchodku speciálního nebo elektrickýho vozíku. Na elektrickej vozík třeba vůbec nemáme s Jakubem nárok. Takže jsme ho dostali darem a díky Bohu, protože když já teďka s Jakubem jedu s mechaničákem, tak před sebou na rovině vezu 50 kilo, což je v pořádku, ale už do drobného kopce to není o procházce.
redaktorka:
Takový elektrický vozík stojí 100 tisíc a více. Kdyby si ho tedy měla paní Dostálová zaplatit z příspěvku na péči, nesměla by z něho více než 8 měsíců utratit ani korunu. Je tedy podpora státu opravdu dostatečná?
Dana KOŘÍNKOVÁ, QUIP společnost pro změnu, občanské sdružení:
Podle našich zkušeností ta podpora dostatečná není. To, že se lidé, kteří mají v rodině člověka s postižením, o kterého pečují, z tohoto důvodu dostanou do hmotné nouze, tak si myslím, že to není přijatelné. Že to rozhodně není žádoucí situace a že je to v podstatě selhání systému.
DOSTÁLOVÁ:
Nerozumím, opravdu nerozumím tomu, proč po 16 letech péče musíte skončit na hmotný nouzi. Jakou to má logiku, když máte dítě s tak vysokým stupněm postižení, evidentně jste nějakým způsobem prokázali, že to zvládáte. A potřebujete další podporu a pomoc ve smyslu, hele, to je nejlepší, když ty děti jsou v rodině, je to nakonec nejlevnější a tak dál. Proč po 16 letech spadnete do hmotný nouze a situace je čím dál horší? Za co?
Dana KOŘÍNKOVÁ,
To je právě projev té diskriminace této skupiny lidí, není naplněno ani jejich právo, které vyplývá z Listiny práv a svobod ani z Úmluvy o právech lidí s postižením, kde je jasně řečeno, že stát je právě poskytnout těmto lidem takové sociální zabezpečení, aby právě byli schopni se plně a aktivně zapojit do života společnosti a aby mohli skutečně realizovat naplňovat všechna svoje práva tak, jako kdokoli jiný v této společnosti.
redaktorka:
Kdyby dala paní Dostálová Jakuba do ústavu, mohla by začít chodit do práce a nemusela by doslova žebrat o každou korunu. Ovšem stát by na tom rozhodně nevydělal.
Jan HUTAŘ, právník, zaměření na sociální právo:
V případě dětí, tak se ta částka jde kolem 35 až 40 tisíc. Takže ti lidé tomu státu šetří obrovské peníze a navíc děti v té domácí péči prospívají daleko lépe.
Tomáš KOMÁREK, ředitel, Centrum Kociánka, Brno:
Myslím si, že i když jim tady vytvoříme sebelepší prostředí, materiální vybavení, i když máme personál, který se jim maximálně věnuje, tak ty rodiče jim nenahradíme. A oni chtějí být s nimi v kontaktu, pořád se ptají, kdy zase se uvidí, takže v podstatě se jim stýská, což je pochopitelné.
redaktorka:
Kdybyste si chtěla zaplatit třeba, jak říkáte, na týden si odpočinout?
DOSTÁLOVÁ, :
To není možný.Abych zaplatila Jakubovi odlehčovací respitní pobyt, ten stojí 8 tisíc na týden, to není možný vzít z rozpočtu. To prostě není možný. To musíte vzít peníze odněkud navíc. Jinými slovy je to neustálý žebrání.
Michaela MARKSOVÁ,
Když myslíme na to, jak zvýšit třeba ty dávky, se pak podívat na to celkové číslo. A příspěvek na péči za loňský rok byl 19,5 miliardy korun. To je obrovské číslo.
Dana KOŘÍNKOVÁ, QUIP společnost pro změnu,
To je samozřejmě velká suma peněz a jsme přesvědčeni o tom, že s touto sumou peněz by se dalo pravděpodobně naložit trochu jinak. Naše zkušenost je, že leckdy jsou lidé tlačeni do těch pobytových sociálních služeb, protože to je vlastně ta služba, do které tečou peníze odjinud. Takže ten člověk se k nim dostane jenom v případě, že využívá tu pobytovou službu. Když ji využívat nechce, mohl by třeba využívat službu poskytovanou doma, která by stála stát nakonec mnohem méně, ale vlastně se k těm penězům v téhle situaci nedostane.
DOSTÁLOVÁ, :
Někde na Moravě vám řeknou, heleďte, já bych za 14 tisíc jakoby to je dobrý, vždyť to je dost peněz, ať se holka stará. No holt toho Jakuba neměl nikdo v náručí, holt si nikdo nedokáže představit, jak komplexní 24 hodinová, vysilující 16 letá práce to je.
redaktorka:
Asistenční péče stojí kolem stokoruny na hodinu. Když sečteme sociální příspěvky, které paní Dostálová dostává a rozpočítáme je do 24 hodin a 365 dní v roce, zjistíme, že za svou těžkou práci je odměňována méně než dvacetikorunou za hodinu. K obavám o nejbližší budoucnost se přidává i nejistota, co bude ve stáří. Dokážete si představit, jak to bude s vámi do budoucna, třeba až budete v důchodu? Z čeho budete žít?
Monika KETTNEROVÁ, pečující o dvě těžce postižené děti:
Já? Vůbec ne. Já vůbec ne, protože já vlastně ani nevím, jak nám to budou započítávat. Já už jsem s ním doma přes 10 let a opravdu nevím, jak se to bude započítávat. Zatím na toto téma se s námi nikdo ani nebavil.
Jan HUTAŘ,
Jestliže člověk po dobu té péče neměl žádné příjmy, tak se potom bude vycházet z jeho příjmů, které měl před tím, než péči nastoupil, které jsou valorizovány podle růstu průměrných výdělků.
redaktorka:
Musí ovšem splňovat 35 let pojištění a důchodový věk. Dobrá zpráva také je, že Ministerstvo práce a sociálních věcí chce pracovat na zlepšení podmínek.
Michaela MARKSOVÁ,
Já musím říci, že zákon o sociálních službách v příštím roce budeme otvírat, budeme vyhodnocovat, co nám vlastně od toho roku, kdy platí, přinesl, co je tam dobře, co je špatně, co by se dalo změnit. A bude o tom velká diskuse.
DOSTÁLOVÁ, :
My potřebujem, aby ten stát nás bral jako partnery, aby nás neponižoval před ostatníma lidma. Protože to dělá první stát, tak proč by to nedělali lidi? A aby nás nechali normálně si ten osud odžít. Protože při vší úctě, tohle se opravdu může stát každýmu.
redaktorka:
Dále jsme se od ministryně dozvěděli, že ze zákona není potřeba žádat o příspěvek v hmotné nouzi každý měsíc, když se vaše situace evidentně nemění, hlásit se musí jen změny. Pokud to tedy úředníci po vás vyžadují nebo se cítíte jinak diskriminováni, nenechte si to líbit a napište stížnost na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Co by se stalo, kdybyste onemocněla třeba vy, kdybyste musela do nemocnice?
DOSTÁLOVÁ:
Víte, že nevím? Víte, že je to naše noční můra? Že je to naše noční můra nás všech, jakoby nás rodičů. No, asi by se zmobilizovala celá naše rodina a asi by se daly na Kubu poslední prachy. Není to dořešený.
moderátorka:
Všichni, kteří tvoří zákony, by měli tenhle příběh vidět, možná by pak rozhodovali jinak.Jenomže zákonem všechno neošetříme, je to mnohdy o přístupu a o selském rozumu. A když si to uvědomíme, bude větší šance něco změnit.
ilustrační foto: MorgueFile
neumím pochopit, proč si nechce nechat pomoci s péčí o takto těžce postižené dítě od specialistů. Vždyť by mohla chodit do práce a mít i svůj vlastní život místo sebeobětování se v 24hodinové péči o jedno dítě. Kdyby jej měla v specializovaném zařízení, mohla by jej každý den navštěvovat a na víkendy brát domů. Taky vidím děti ve všední den jen na 2-3 hodiny.
Ale možná je to sebeobětování jistým druhem sebemrskačství – třeba si myslí, že musí nést trest za těžký hřích v nějakém minulém životě atd.
Má 12 tisíc příspěvek na péči a vyžebrá ještě 2000 dalšího příspěvku. Kdyby syna dala do centra, asi by o ten příspěvek přišla. A v zaměstnání by možná těžko vydělala víc jak 10 tisíc čistého. I to může být motivace pro tento způsob života.
V každém případě je ale odporná ta úřednická šikana, kdy na ní chtějí neustále předkládat hromady zbytečných papírů a formulářů. To je skutečně ponižující a nehodné civilizace 21. století. Tady by mělo ministerstvo zasáhnout a odbourat tyto nechutné praktiky úředníků, kterým jejich diktatura „chutná“.
Na druhou stranu, když přijde na úřad hlučná až agresívní osoba vykřikující cosi o diskriminaci a rasismu, úředník velice rychle a bez dalších požadavků vyhoví, aby se nepříjemné osoby co nejdříve zbavil.