Současná právní úprava, kterou zavedla Topolánkova vláda takzvanou „karenční dobu“, tedy časový úsek prvních tří dnů nemocenské, po které nemá nemocný pracovník právo na žádné peněžní prostředky, je nespravedlnost.
ilustrační foto: Photoxpress
Tento stav je nepřijatelný. Zatímco pojistné musíme platit stále, nezískáváme z něj první tři dny prostředky. Odporuje také Chartě OSN, jejímž je Česká republika signatářem. Podle ní mezi základní sociální práva patří též právo na zabezpečení při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz.
O těchto skutečnostech již ve veřejné debatě v zásadě není sporu, až na malé výjimky. Spor se nyní vede o to, kdo a v jaké výši má první tři dny nemoci hradit. Stát, nebo zaměstnavatel? A vyplatila se úprava?
Statistiky hovoří jasně. Od zavedení karenční doby stouply celkové výdaje na zdravotnictví na jednoho obyvatele. Skokově se mezi roky 2008 a 2009 zvýšily. Ještě v roce 2008 byly veřejné výdaje na zdravotnictví na obyvatele v ČR 20 971 Kč, od roku 2009 překročily hranici 23 tisíc Kč, nad níž se stále drží. Stoupla také průměrná doba, po kterou jsou lidé v pracovní neschopnosti.
V období 2007 až 2009 se zvýšila zhruba o 40 procent, v roce 2012 trval jeden případ v průměru 41 dnů a trend se nemění.
Z toho se dá vyvozovat, že lidé krátkodobá nachlazení, chřipky a další nemoci přecházejí. Nechtějí nebo nemohou čerpat dovolenou, která z principu není určena pro případ nemoci. Je určena k odpočinku a načerpání dalších sil do práce.
Jenže přechozená nemoc se později vrátí v dlouhodobém problému, který zase zvýší náklady. Delší nemocnost se tedy projevila obecně v nutnosti vynakládat na zdravotnictví více peněz, protože preventivní možnost „zůstat doma“ lidé nevyužívali.
Nemocní chodí do práce, neléčí se, což se projevuje v následně vyšších nákladech na léčbu (léčení přechozených nemocí). A ještě nakazí své okolí, kolemjdoucí, kolegy v práci. Názory, podle kterých je chřipka stejná „sedm dní s léčbou, nebo týden bez léčby“, jsou nejspíše těch, kteří chřipku nikdy neměli. Jinak by věděli, že se s ní opravdu do práce chodit nedá a musí se vyležet.
Ohledně plateb pak platí, že v zásadě mají pravdu obě strany. Stát může znovu začít platit nemocenskou v prvních třech dnech, ale pak je logické, aby opět zvýšil odvody zaměstnavatelů. Ti platí díky současné úpravě méně. Tedy i oni by mohli platit a nechat si snížené odvody.
Je zde však cesta třetí, která spočívá v systémové úpravě. Podobně jako v jiných státech by platby nemocenské nešly jen ze zdrojů zaměstnavatelů či sociálního pojištění (státu), ale také zdravotního.
Finanční zátěž by tedy byla částečně vyvedena ze státního i firemního rozpočtu a přenesla by se na pojišťovny. Nemocenská by se tak platila z daní určených skutečně na nemoc, tedy zdravotních příspěvků.
Tento systém by kontrolovaly zdravotní pojišťovny. Ty mají také vhodné páky na kontrolu lékařů, kteří jsou a měli by být konečnou autoritou, která rozhoduje, kdo je a kdo není nemocný a jak dlouho nemocný být má.
Zachování neproplácení víkendů pak zajistí, že i ti nejpilnější zahrádkáři, chataři či výletníci si nevezmou pátek a pondělí na přilepšenou. Firmy ani stát pak nemusí zvyšovat počet kontrolorů léčebného režimu.
Thomas Kulidakis
Autor je politolog
Přidejte odpověď