Najít práci pro mentálně postiženého člověka není snadné, říká provozní tréninkových dílen Slunečnice Zlín Sylvie Osičková v rozhovoru pro Deník :
foto: windchime sxc.hu
Zlín – Sylvie Osičková spolu se svou matkou, ředitelkou Miluškou Zvonařovou, vedou Integrované centrum Slunečnice.
„Původně šlo o sdružení pro děti, protože maminka pracovala ve speciální škole,“ říká Sylvie Osičková. Jenže děti vyrostly a objevil se problém s hledáním zaměstnání. „Chtěla pro ně otevřít chráněné dílny, ale hlavně kavárnu, kde by mohly samy vydělávat. Jenže v gastronomii se nevyznala, kdežto já vystudovala hotelovou školu,“ pokračuje Sylvie, která je zástupkyní ředitelky a má dílny i kavárnu na starosti. Slunečnice je již zavedenou značkou, která se zapojuje i do mezinárodních programů, Sylvie však dodnes vzpomíná na počátky sdružení, „Město Zlín nám zapůjčilo půlku přízemí Morýsova domu. To je strašně velký prostor a my neměli ani korunu. Všechno jsme si museli udělat sami a postupně opravovat každou místnost zvlášť. Hlavně jsme ale chtěli otevřít kavárnu,“ vysvětlila.
– Jak se zdá, je kavárna vaším nejdůležitějším projektem.
Byl to maminčin sen a já to vzala tak nějak jako rodinný podnik. Sama jsem vždycky chtěla provozovat kavárnu, jenom jsem netušila, že povedu takovou, kde budou pracovat lidé s postižením. Ale protože jsem se s nimi setkávala už odmala, tak mi to zvláštní nepřijde.
– Jaké s nimi máte zkušenosti?
Oni jsou výborní zaměstnanci. Drží se určitého stereotypu, takže když je něco naučíte, tak to budou dělat napořád. Proto je doporučuji i dál. V restauraci U Johana už na to přišli a berou tam naše klienty na praxi, aby si jednou za týden vyzkoušeli, jak to funguje na trhu práce. Pak se vracejí a říkají: „No, to je úplně jiný svět!“
– Takže máte i zpětnou vazbu od vašich klientů, kterým se podařilo najít si práci a začít vydělávat?
Za posledních třináct let se nám podařilo najít práci patnácti lidem. To je náš cíl, aby se uplatnili na volném trhu. My je k tomu vzděláváme, trénujeme je, aby našli uplatnění. Někteří se samozřejmě vrátí, protože to nezvládnou. Když k tomu dojde, tak je podporujeme dál a snažíme se jim najít nové místo. Tady je chráněný trh, kde má každý svého trenéra, ale pak se dostanou do světa, který je těžký. Někteří to nezvládnou, někdy ani podruhé, potřetí, my je samozřejmě bereme zpátky. Ale patnáct jich uspělo a jsou šťastní.
– A v jakých oborech se uplatnili?
My bychom byli rádi, kdyby v těch, kterým se věnují tady, ale to není vždycky možné. Máme pomocné síly v kuchyni, pár jich slouží v ochrankách nebo jako hlídači, jeden ve 14/15 Baťově Institutu, někteří jsou v prodejnách, pár je kuchařů. Ale číšníka nemáme žádného.
– Kolik znevýhodněných lidí k vám celkově chodí?
Celkem máme čtyřicet pět zaměstnanců a z toho dvacet osm zaměstnaných lidí s mentálním postižením. Plus ještě dvacet klientů, kteří u nás nejsou zaměstnaní a dochází do centra sociálních služeb. Tam se vzdělávají, zjišťují, co by chtěli dělat, a když vidíme, že jsou zaučení, tak jim dáme práci v chráněné dílně.
– Jak se k vám vůbec dostávají?
Přijímáme absolventy přímo ze speciálních škol. V centru sociálních služeb je někdo rok, někdo dva, někdo měsíc podle toho, jak umí a jak chtějí pracovat, pak je zaměstnáme a pomáháme dál na trhu práce.
– Takže spolupracujete přímo se speciálními školami?
Ano, některé k nám docházejí na praxi se svými studenty a ti si zrovna vytipují, čemu by se chtěli věnovat. A často se nám ozvou i rodiče, že jejich dítě by chtělo být u nás.
– Vraťme se teď ke kavárně. Zdá se, že s ní máte úspěch. Daří se vám být finančně nezávislí?
Nedaří. Nejsme jenom kavárna, ale máme polovinu přízemí. Náklady jsou vysoké a dílničky si na sebe nevydělají. Kavárna jako jediná profituje. I tak se nám vrací jen čtvrtina našich nákladů. Zbytek jsou dotace z Evropské unie, úřadu práce, města Zlín a spousty sponzorů.
– Jakou máte v kavárně návštěvnost?
V zimě je to špatné. Nás živí léto a obrovská zahrada. Máme sto míst k sezení a obsazeno je opravdu každý den. Zima je slabší. Ale teď jsme vyslyšeli prosby a od března začínáme zkušební provoz i o víkendech. Tak uvidíme.
– Slibujete si výrazné zvýšení návštěvnosti?
Upřímně ano. Už když jsme oznámili, že budeme otevírat v soboty, tak jsme měli spoustu ohlasů na Facebooku. Rádi bychom, kdyby se to tady víc rozhýbalo. Navíc by sem mohli začít chodit i lidé z okolí Zlína.
– Nepřemýšleli jste, jak přilákat víc lidí i přes zimu?
Snažíme se pořád. Před dvěma lety jsme dokončili místnost pro maminky s dětmi, měníme sortiment, opravili jsme sociální zařízení a zřídili wc pro děti. Hodně sledujeme i, co návštěvníci chtějí. Ale teď má s návštěvností problémy spousta gastronomických provozů.
– A den otevřených dveří? O ten je zájem?
Ten je právě velmi oblíbený. Před třemi lety jsme to poprvé vyzkoušeli. Za barem vždycky obsluhuje nějaká známá osobnost, minule to byli hokejisté. Letos ještě zvažujeme, koho oslovit. Od rána míváme plno, chodí k nám dokonce i školy, proto jsme to nově začali dělat i na Velikonoce. Hraje nám tady cimbálová muzika, můžete si zkusit řemesla, na zahradě je venkovní bar s horkým punčem a grilem. Velmi oblíbené jsou i exkurze do dílen, kde vás provedou lidé s postižením.
Přidejte odpověď