Kapitola 3. UROZENÁ VDOVA
Monsieur de Garnache se v poledne dostavil do paláce senešala a doprovázel ho Rabecq, jeho osobní sluha, snědý, hubený muž ostrých rysů, o málo mladší než jeho pán. Anselm je přijal s projevy hluboké úcty a uvedl ihned k panu de Tressan.
Na schodech potkali kapitána d’Aubrana, který právě odcházel. Neměl nejrůžovější náladu, stál se svými dvěma sty vojáky v pohotovosti již dvacet čtyři hodiny a čekal, aby se mohl vydat na cestu, jakmile obdrží rozkazy od Jeho Milosti senešala. Ale rozkazy nepřicházely. Toho rána si tedy pro ně znovu šel, avšak bylo mu řečeno, aby čekal dál.
Monsieur de Garnache si z včerejší rozmluvy odnesl značné pochybnosti o tom, že mu slečna de la Vauvraye bude vydána tak, jak o to žádal. Když ale byl uveden k Tressanovi a uviděl tam dívku sedící v křesle před velkým krbem, ulehčilo se mu. Byla oděna do pláště a měla klobouk, jako kdyby byla připravena k cestě.
Tressan mu šel se srdečným úsměvem vstříc a oba muži se vzájemně obřadně pozdravili.
„Vidíte, monsieur!“ pravil senešal a mávl neohrabaně rukou směrem k dívce: „Poslechli jsme vás. Zde je mademoiselle, kterou jsem vám měl odevzdat.“
Potom jí oznámil: „To je monsieur de Garnache, o němž jsem vám již vypravoval a který vás z rozkazu královny doprovodí do Paříže.“
Garnache se slečně uklonil a změřil si ji rychle pronikavýma očima. Poděkovala mu úklonem hlavy. Byla to prostá dívka boubelaté tváře, světlých vlasů a světlemodrých očí, hloupých svou naprostou bezvýrazností.
„Jsem připravena, pane,“ řekla a vstala.
Garnache si všiml, že protahuje slova po jižním způsobu. Bylo velmi podivné, jak se rozená šlechtična mohla pobytem na venkově v Dauphinée tak změnit. Nepochyboval už ani okamžik, že prasata a krávy byly jejím hlavním zaměstnáním. Myslel si však, že i tak od ní mohl očekávat více než těch několik málo slov k odjezdu. Očekával, že projeví uspokojení nad jeho přítomností, že vyjádří svou vděčnost buď jemu, nebo královně. Byl zklamán, ale nedal na sobě nic znát a zdvořile sklonil hlavu.
„Dobře,“ pravil. „Jste-li připravena, vydejme se na cestu hned, máte před sebou dlouhou a nudnou pouť, slečno!“
„Já jsem na ni připravena,“ odpověděla.
Ustoupil na stranu, uklonil se a rozmachem ruky, v níž držel klobouk, ukázal ke dveřím. Ochotně přijala jeho vyzvání, aby šla napřed, a vykročila. Oči pana de Garnache se zúžily a ostře ji sledovaly. Náhle vrhl zneklidněný pohled na tvář Tressana a špičky jeho kocouřího kníru se naježily. Narovnal se a na ženu zavolal ostrým hlasem:
„Mademoiselle!“
Zastavila se a obrátila k němu svůj obličej. Plachost jí bránila pohlédnout mu do očí.
„Máte bezpochyby slovo pana senešala, které vám ručí za to, kdo jsem, ale domnívám se, že byste učinila dobře, kdybyste se o tom přesvědčila sama, ještě než se odevzdáte do mých rukou. Bude dobře, přesvědčíte-li se na vlastní oči, že jsem vskutku vyslancem Jejího Veličenstva. Byla byste tak laskava a prohlédla byste si toto…“
Vytáhl pověřovací list od královny, obrátil jej hlavou dolů a podal. Senešal jí pokynul.
„Ale ovšem, slečno, přesvědčete se sama, že tento pán není nikým jiným, než jsem vám řekl.“
Uchopila list, její oči se na okamžik setkaly s pozornýma očima pana de Garnache a zachvěla se. Pak sklopila pohled na list a chvíli si ho prohlížela. Po chvíli mu ho vrátila.
„Děkuji vám, pane.“
„Jste si nyní jista, že všechno je v nejlepším pořádku, slečno?“ tázal se s odstínem výsměchu v hlase.
„Jsem docela spokojena.“
Garnache se obrátil k Tressanovi a jeho oči se nepříjemně usmívaly.
„Slečně se dostalo dobrého vychování.“
„Cože?“ vyjekl Tressan zmateně.
„Pane Tressane, slyšel jsem o národě na východě, kde lidé čtou a píší od pravé strany k levé, ale nikdy jsem neslyšel o lidech, zejména ne ve Francii, co čtou písmo hlavou dolů.“
Tressan porozuměl, kam královnin emisar směřuje. Jeho oči zabloudily k dívce, která očividně nepochopila, o čem se mluví.
„To že udělala? Výchova slečny byla zanedbána, to není v těchto krajích nic zvláštního, ví o svém nedostatku a snaží se tuto skutečnost zakrýt.“
„Lháři! Zatracený, drzý lháři!“ zařval Garnache bez jakékoli shovívavosti, přistoupil k senešalovi a mával mu před nosem listinou.
„Slečna de Vauvraye poslala královně dopis dlouhý několik stran jen proto, aby před ní zakryla fakt, že je negramotná?“ Ukázal prstem na dívku. „Kdo je ta žena?“ Vztek nad podvodnou hrou, kterou s ním chtěli sehrát, jím prudce lomcoval.
Tressan hledal útočiště v uražené důstojnosti. Vstal, hodil hlavou dozadu a díval se Pařížanovi zlostně do očí.
„Mluvíte se mnou takovým tónem – pane?!“
„Mluvím s vámi jako s každým bídným hlupákem. Tak jistě, jako že jste padouch, bude vás tato záležitost stát místo. Zakulatil jste se ve svém úřadě senešala. Ale tak, jak rostlo vaše panděro, pane, tak mizel váš důvtip – jinak byste se nedomníval, že mi můžete namluvit, co chcete, a že uvěřím v totožnost mademoiselle de la Vauvray s touhle osobou, která má vzhled selky, dech páchnoucí po česneku, a chůzi ženy, která v životě boty nenosila!“
Senešal stál s otevřenými ústy, jeho sebevědomí se proměnilo v troud.
Garnache si ho ale už nevšímal. Přistoupil k děvčeti a hrubě zdvihl jeho bradu tak, že bylo nuceno dívat se mu do očí.
„Jak se jmenuješ, holka?“
„Margot,“ zakoktala a dala se do pláče.
Pustil její bradu a odvrátil se od ní.
„Kliďte se odtud!“ rozkázal jí drsně. „Kliďte se do své kuchyně nebo na cibulové pole, odkud vás přivedli.“
A dívka, jež stěží mohla uvěřit svému štěstí, že tak lehce vyvázla, chvatně odešla.
„A teď, můj milostpane senešale?“ tázal se Garnache, opřel si ruce v bok a do široka se rozkročil. Upřel oči na tvář zničeného muže: „Co byste mi tak asi mohl říci?“
Tressan ustoupil, roztřásl se a po chvíli promluvil chvějícím se hlasem.
„Zdá – zdá se mi, monsieur, že – ach – že jsem se stal obětí nějakého podvodu.“
„Mně se spíše zdá, že tou obětí jsem měl být já.“
„Jsme asi oba oběti,“ ujal se senešal slova a začal vysvětlovat:
,Jel jsem včera do Condillacu, jak jste si přál, a po rozhovoru s markýzou jsem od ní dostal – jak jsem se domníval, modemoiselle de Vauvraye. Víte, já jsem slečnu neznal.“
Garnache se na něho pátravě zadíval a zalitoval, že se dívky nevyptal na podrobnosti.
„Monsieur le senechal,“ pravil klidnějším hlasem, přemáhaje zlost, „v nejlepším případě jste hlupák a osel. V nejhorším jste zrádce. Nechci to nyní podrobně zkoumat.“
„Pane – tyto urážky…“ začínal senešal nabírat na své důstojnosti. Ale Garnache ho přerušil:
„Poslouchejte, chtěl jste pomoci urozené vdově z Condillacu v jejím odporu a v neposlušnosti rozkazu Jejího Veličenstva. Dovolte, abych vám dal radu – je-li vám váš úřad milý, milujete-li svůj krk – už nikdy se zrady nedopusťte. Zdá se mi, že sám musím do Condillacu. Kdyby mi kladli odpor, obrátím se na vás a vy mi dáte vojsko. A zapamatujte si, neuvidím-li, monsieur, že od této chvíle jednáte s neoblomnou loajalitou, prohlásím vás za zrádce a jako zrádce zatknu a odvedu do Paříže. Monsieur le senechal, mám čest se vám poroučet.“
Když Garnache odešel, odhodil de Tressan svoji paruku a setřel si perlící pot z čela. Střídavě bledl jako sníh a rudl jako oheň. Ani jednou za oněch patnáct let ode dne, kdy byl jmenován správcem této provincie, s ním nikdo nemluvil takovým tónem. Dnes ráno byl nazván lhářem, padouchem a oslem, byl zakřiknut a bylo mu vyhrožováno – a on divže nelízal ruku, která mu to vše podala. Dame! Obyčejný přiběhlík z Paříže, páchnoucí kůží a kasárnami – a ještě po tom všem žije! V jeho myšlenkách bylo krveprolití, vražda ho volala, aby si jí zvolil za spojence. Ale přestože byl šílený vztekem, myšlenku na vraždu odvrhl. Musí toho chlapa přemoci jinými zbraněmi, musí zmařit jeho poslání a vypráskat ho zpět do Paříže s prázdnýma rukama, aby jím královna pohrdala.
Zařval: „Babylasi!“
Tajemník se ihned objevil.
Přemýšlel jsi o záležitosti kapitána d’Aubrana?“ optal se v netrpělivém zavrčení.
„Ano, monsieur, přemýšlel jsem o tom celé ráno.“
„Dobře – a co jsi vymyslel?“
„Aj! Nic, monsieur.“
Tressan udeřil do stolu tak, že se z papírů, jimiž byl pokryt, zaprášilo. „U všech ďasů!“ ječel, „jaké to mám služebníky! Za co vás platím a krmím? A za co vám dávám bydlo, vy budižkničemové? Za co, když selžete vždycky, kdykoli potřebuji to, co nazýváte svým mozkem? Nemáte jediné myšlenky, nemáte za mák obraznosti? Nemůžeš si vymyslet nějakou pravděpodobnou záležitost, povstání, nepořádky, které by ospravedlňovaly vyslání d’Aubrana někam ke všem čertům?“
Tajemník se třásl po celém těle, jeho oči se vyhýbaly pohledu senešala tak, jako před chvílí se vyhýbaly oči Tressana pohledům Garnacha. Senešal se nyní bavil. Byl zde aspoň někdo, na kom zase on může vychutnávat svou moc.
„Ty líné tele!“ bouřil: „Dřevěná socha by mi sloužila líp. Táhni! Zdá se, že se musím spolehnout sám na sebe. Tak to je vždycky. Počkej!“ zahromoval, neboť tajemník už byl u dveří. „Řekni Anselmovi, ať vzkáže kapitánovi, aby sem okamžitě přišel!“
Babylas se uklonil a šel vykonat rozkaz.
Tressan si přejel ještě jednou kapesníkem obličej i pleš a potom si nasadil paruku. Když d’Aubran vstoupil, byl senešal již klidný a měl svou obvyklou masku rozvážné důstojnosti.
„Ach, d’Aubrane,“ pravil, „jsou vaši lidé připraveni?“
„Jsou připraveni již dvacet pět hodin, pane.“
„Dobře. Jste odvážným vojákem, d’Aubrane. Jste muž, na kterého je spolehnutí.“
D’Aubran se uklonil. Byl to vysoký mladý chlapík příjemné tváře s párem živých černých očí.
„Monsieur le senechal je velmi laskav.“
„Za hodinu vyjedete z Grenoblu, kapitáne, a povedete své lidi do Montélimaru. Tam je ubytujete a počkáte na další rozkazy. Babylas vám dá dopis pro úřady s rozkazem, aby vám opatřily vhodné ubytování. Až tam budete, d’Aubrane, a než obdržíte mé další rozkazy, využijte svého času k prozkoumání horských oblastí. Rozumíte mi?“
„Ne docela,“ přiznal voják.
„Porozumíte lépe až budete v Montélimaru asi týden. Možná, že jde opravdu jen o falešný poplach, nicméně musíme hájit královniny zájmy a být připraveni. Snad nám bude později uloženo pustit se do stínů, ale je lépe jsme-li na stráži od chvíle, kdy stín byl zpozorován než čekat, až hmota sama nás přemůže.“
Znělo to opravdu tak, jako by senešalova slova měla jakýsi utajený význam a d’Aubran, který do této chvíle nebyl spokojen, že má jít za posláním, o němž tak málo ví, se s tím smířil alespoň natolik, že poslechl rozkazy, které obdržel. Řekl něco, co Tressanovi tuto myšlenku jakž takž tlumočilo a za půl hodiny už vyjížděl s vířícími bubny z Grenoblu na svou dvoudenní cestu do Montélimaru.
Přidejte odpověď