Kapitola 2. MONSIEUR DE GARNACHE
Něco ukvapeně slíbit a vzápětí toho litovat nebo se mrzet nad tím, že jsme slib alespoň neohraničili podmínkami, to je obvyklé v mládí. Muži pokročilého věku, jakým byl monsieur de Tressan, by se však něco podobného nikdy stávat nemělo – jenže podlehl vlivům, které obyčejně ovládají mladá léta.
Dokud hořel plamenem zbožňování, dokud byl rozpalován její přítomností, lítost nad ukvapeností neměla v jeho srdci místo. Nyní přistoupil k oknu a tiskl svou buclatou tvář na okenní tabulky v marném úsilí spatřit ji ještě jednou, jak nasedá na koně a jak se svou malou družinou vyjíždí ze dvora. Ale okno bylo příliš vysoko. Klesl do svého křesla a v rychle houstnoucí tmě si opakoval rozhovor, který právě proběhl.
Nastávala noc a tma, oživovaná rudou září polen dohořívajících v krbu, se usazovala všude kolem. V té temnotě náhle přišla inspirace. Zavolal sluhu, poručil přinést světlo a dal si předvolat Babylase. Pak senešal poslal sluhu, který rozsvěcoval svíčky, pro pana d’Aubran, velitele posádky v Grenoblu.
Než k němu důstojník přišel, radil se de Tressan s Babylasem o plánu, který ho napadl, ale nakonec zjistil, že tajemník je obzvláště hloupý, a tak se chtě nechtě musí spolehnout sám na sebe. Seděl mrzutě a zamyšlen až do chvíle, kdy byl ohlášen příchod kapitána.
„Kapitáne,“ pravil, „mám důvod k domněnce, že v montélimarském okrese není vše, jak by mělo být!“
„Jsou tam nepokoje, pane?“ vyhrkl kapitán překvapeně.
„Snad ano, snad ne,“ odpověděl tajemně senešal. „Ráno dostanete přesné rozkazy. Zatím se připravte, abyste zítra mohl se dvěma sty ozbrojenci odjet do okolí Montélimaru.“
„S dvěma sty vojáků, monsieur!“ zvolal d’Aubran. „To však znamená odvedení všeho vojska z Grenoblu!“
„Co na tom? Není pravděpodobné, že bychom je tady potřebovali. Rozešlete své rozkazy ještě dnes, aby se mohli připravit. Budete tak laskav a navštívíte mne brzy po rozednění, abych vám mohl dát poslední instrukce.“
Monsieur d’Aubran odešel a senešal, potěšen svým skvělým nápadem, se odebral dolů k večeři. Byl to lstivý způsob úniku z ošklivé situace, do níž by ho velmi pravděpodobně zavlekla jeho náklonnost k urozené vdově z Condillacu.
Avšak když se rozednilo, byl tou myšlenkou již méně potěšen, především proto, že si neuměl vymyslet důvod pro přesun celé posádky, a d’Aubran byl důvtipný důstojník, který mohl projevit odpustitelnou, nicméně tím nepohodlnější zvědavost. Vůdce vojska má právo vědět alespoň něco o podniku, do něhož své mužstvo vede. Kromě toho, Tressanova horlivost od minulého dne, kdy mluvil s madam de Condillac, značně ochladla.
Začai litovat ukvapeného slibu. Když mu byl ohlášen příchod kapitána d’Aubran, požádal, aby se dostavil až za hodinu. Z pouhé lítosti přešel nyní ke strachu a k naprostému zoufalství. Seděl ve své pracovně u stolu s hromádkami papíru, hlavu měl zabořenou v dlaních a myšlenky se mu pletly v úsilí podnítit vynalézavost svého mozku.
Tak ho nalezl Anselm, když odhrnul závěsy na dveřích a oznamoval, že monsieur de Garnache z Paříže čeká dole a žádá o okamžitou rozmluvu s Jeho Milostí senešalem; jde prý o státní záležitost. Tressanovo tělo se zachvělo a jeho srdce zesláblo. Potom zoufale sebral všechnu svou odvahu a připomněl si, že je královským nejvyšším správcem provincie Dauphinée.
Po celé provincii od Rhony až k Alpám bylo jeho slovo zákonem, jeho jméno postrachem nejen zločinců, ale ještě mnoha jiných lidí. Má se snad třást při zmínce o jménu dvorního lokaje z Paříže, který mu nese poselství od královny? U těla Kristova! Postavil se na nohy, v očích mu zajiskřilo a líce zčerveněly temněji než kdy jindy.
„Uveďte sem pana de Garnache!“ řekl s jemnou vznešeností a uvažoval, co mu řekne a jak to řekne. Jeho bloudící oči uviděly tajemníka. Vzpomněl si na oblíbenou pózu muže ponořeného do bezedných hlubin práce. Ostře vyslovil jeho jméno. Babylas pozdvihl svou zplihlou hlavu, věděl, co na něm pán bude chtít. Odhodil listinu, na které pracoval, přitáhl k sobě čistou čtvrtku papíru, na niž by napsal dopis, který – jak věděl ze zkušenosti – začne Tressan diktovat pro královnu matku. K takovým reprezentačním účelům bylo Její Veličenstvo jedinou vyhovující adresátkou.
Tu již se dveře otevřely, závěs byl odsunut na stranu a Anselm oznamoval:
„Monsieur Martin Rigobert de Garnache!“
Když příchozí rychle vstoupil do pokoje a když se uklonil a dlouhým rudým pérem klobouku zametl podlahu, Tressan se obrátil. Poté se královnin posel vzpřímil a dal senešalovi příležitost k prohlídce.
Hrabě spatřil muže vysoké postavy, širokých ramenou a štíhlého těla. Na první pohled se zdálo, že je všecek oděn v kůži. Kožený kabát svíral jeho trup, pod ním prosvítalo vínově rudé spodní roucho a kalhoty tmavšího odstínu, mizející ve vysokých jezdeckých botách. Kožený, na obou koncích zlatem prošívaný opasek nesl dlouhý rapír s ocelovým košem, zasunutý do kožené, ocelí vyztužené pochvy. Když se muž pohyboval, ozýval se jemný šelest kůže a cinkot ostruh, což tvořilo hudbu příjemnou každému vojenskému duchu.
Oči byly modré, jasné jako ocel a nad tenkými rty trčel narudlý, šedí jemně pruhovaný knír a ježil se jako vousy kocoura. Vlasy měl temnější, hnědé, na spáncích již přibarvené popelem.
Senešal si ho změřil nepřátelským pohledem. Nelíbil se mu. Avšak uklonil se zdvořile, zamnul si ruce a zabručel:
„Váš služebník, monsieur…?“
„Garnache!“ zazněl ostrý hlas cizince a jméno vyslovil, jako by zaklel: „Martin Rigobert de Garnache. Přicházím k vám z rozkazu Jejího Veličenstva královny, o čemž vás poučí tento můj ověřovací list,“ a podával svitek pergamenu, který senešal přijal.
V potměšilé tváři správce Dauphinée se po Pařížanově prohlášení objevil předstíraný výraz překvapení a uctivosti. Nabídl návštěvníkovi židli. Sám se posadil na své místo u psacího stolu a rozevřel svitek, který mu Garnache podal. Cizinec usedl, postavil meč tak, že se oběma rukama opřel o pochvu, a seděl bez hnutí, čekaje, až nejvyšší správce dočte. Tajemník, žvýkající za svým stolem opeřený konec svého husího brka, si muže z Paříže prohlížel a podivoval se mu.
Tressan složil pečlivě pergamen a vrátil ho. Byl to úřední list, potvrzující, že pan de Garnache je vyslán do Dauphinée za státními záležitostmi, a rozkazující monsieurovi de Tressan, aby mu poskytl veškerou pomoc, již by žádal pro zdar svého poslání.
„Parfaitement!“ zabručel senešal. „A nyní, monsieur, sdělíte-li mi povahu svého poslání, naleznete mne dokonale připraveného posloužit vám ve všem všudy.“
„Znáte přirozeně Chateau de Condillac?“ začal Garnache.
„Výborně.“ Senešal se nahnul dozadu a byl zmaten nad pocitem zrychleného tepu. Ale opanoval se a udržel klidný výraz obličeje.
„Znáte snad také jeho obyvatele?“
„Ano.“
„Jste s nimi v důvěrném styku?“
Senešal našpulil rty a mlčky povytáhl obočí do výše. Posunek napovídal buď mnoho, anebo také nic. Ale Garnache si myslel, že pan Tressan má jazyk, a nemínil se spoléhat na vlastní obrazotvornost.
„Jste s nimi v důvěrném styku?“ opakoval tentokrát již ostřejším tónem.
Tressan se naklonil dopředu a sepnul ruce. Jeho hlas zněl tak přívětivě, jak to jen uměl.
„Rozuměl jsem, že monsieur má v úmyslu vyřizovat své záležitosti a nevyptávat se po mých.“
Garnache se opřel o židli a jeho oči se zúžily do úzkých štěrbin. Cítil zde odpor a jeho neschopnost naučit se snášet odpor byla největší překážkou v jeho kariéře. Tento povahový rys v něm byl již od mládí a byl téměř jeho zkázou. Vždy si vše pokazil svou tak nezkrotnou a bouřlivou povahou, že v Paříži se říkalo rčení: Je výbušný jako Garnache. Měl však intelektuální nadání, vojenské zkušenosti a mnoho vynalézavosti. Proto ho Marie Medicejská poslala, aby její záležitost vyřídil.
Tressan neměl nejmenší potuchy, k jakému sudu prachu přibližuje louč. Ale Garnache se včas ovládl, neboť uvážil, že v tom, co tento tlustý člověk řekl, může být i zrno pravdy.
„Nepochopil jste, pane, účel mé otázky,“ pravil a hladil si dlouhou bradku. „Snažil jsem se pouze zjistit, nakolik můžete být informován o tom, co se v Condillacu děje. Tak, abych si ušetřil námahu uvádět zde věci, které již snad znáte. Jsem však ochoten, monsieur, pokračovat směrem, který by se vám zdál být příjemnější. Takže, co mne k vám přivádí. Nebožtík markýz de Condillac zanechal dva syny. Starší, Florimond, který je nynějším markýzem a který válčí v Itálii, je nevlastní syn urozené vdovy, která je vlastní matkou mladšího syna Mariuse. Nu, a tento mladší syn – myslím, že je mu právě jednadvacet – je tak trochu ničema.“
„Ničema? Bon Dieu, to ne! To je příliš tvrdé slovo. Trochu je nerozvážný – někdy, trochu prudký – jindy – nu, jak mládí bývá.“ Senešal by toho řekl ještě více, ale královnin posel neměl náladu marnit čas vtipkováním.
„Velmi dobře,“ přerušil ho, „řekněme, že je trochu nerozvážný. Moje poslání se ale netýká morálky pana Mariuse de Condillac. Tyto nerozvážnosti, jak vy tomu říkáte, stačily však, jak se zdá, k tomu, aby ho odcizily otci. To je okolnost, která posloužila, aby se stal tím dražším matce. Bylo mi řečeno, že urozená vdova je velmi krásná paní a že hoch je jí překvapivě podobný.“
„Ach!“ vzdychl senešal nadšeně. „Krásná žena, ušlechtilá, nádherná žena!“
Garnache zamračeně pozoroval zanícený úsměv senešala a pokračoval ve výkladu:
„Nebožtík markýz měl ve svém sousedovi, v zemřelém pánu na Vauvraye, velmi drahého přítele, jehož si nesmírně vážil. Monsieur de la Vauvraye měl jediné dítě – dceru, jež měla dědit značné statky – je to snad nejbohatší dědička v celém Dauphinée – jak mi bylo vyprávěno. Nejvroucnějším přáním jeho srdce byla vůle změnit toto přátelství v užší svazek v generaci příští – přání, které vzbudilo v srdci markýze z Condillacu velmi ochotnou ozvěnu. Tehdy bylo Florimondovi šestnáct a Valerii de la Vauvraye čtrnáct. V tomto něžném věku byli si zasnoubeni a vyrostli, aby se vzájemně milovali a usilovali o provedení plánu, který otcové pro ně připravili.“
„Monsieur! Monsieur!“ namítal senešal. „Jak jen můžete takto hovořit a říkat, že se vzájemně milovali? Co vás opravňuje k tvrzení, že víte, co je v hlubinách jejich srdcí?“
„Tvrzení slečny de la Vauvraye. Říkám vám pouze to, co ona sama napsala královně.“
„Ach tak, dobře, pokračujte, pane.“
„Tento sňatek měl učinit Florimonda de Condillac nejbohatším a nejmocnějším šlechticem Dauphinée – jedním z nejbohatších mužů Francie. Tato myšlenka se starému markýzovi líbila také proto, že nerovné rozdělení pozemských statků mezi jeho dva syny by sloužilo jako výraz otcovy nepřízně k mladšímu synovi. Avšak Florimond projevil přání podívat se do světa, než se na svém zámku trvale usadí. Jeho otec, který si uvědomil moudrost tohoto rozhodnutí, činil pouze nepatrné námitky, a když bylo Florimondovi dvacet, poslal ho do italské války. Za dva roky poté, přibližně asi před šesti měsíci, zemřel starý markýz a několik týdnů po něm odešel na onen svět i jeho přítel monsieur de la Vauvraye. Nynější obtíže způsobil nedostatek předvídavosti pana de la Vauvraye. Posoudil špatně povahu urozené vdovy z Condillacu a svěřil svou dceru Valerii do její péče až do Florimondova návratu, kdy se hned měla slavit svatba. Neříkám vám, jak se zdá, nic, co byste již nevěděl.“
„Ne, ne, pane. Ujišťuji vás, že v tom, co jste mi řekl, je pro mne mnoho nového.“
„To rád slyším, monsieur de Tressan,“ řekl Garnache zachmuřeně, „protože, kdybyste všechna tato fakta již znal, mělo by Její Veličenstvo právo ptát se vás, jak se stalo, že jste proti tomu, co se na Condillacu děje, ještě nezakročil. Ale abych pokračoval. Paní na Condillacu a její drahý benjamínek – ten Marius – byli za Florimondovy nepřítomnosti pány situace a rozhodli se, že okolností využijí co nejlépe ke svému prospěchu. Slečna de la Vauvraye je jimi vězněna se záměrem provdat ji za Mariuse. Kdyby se tento plán urozené vdově povedl, zajistil by jejímu synovi bohatství na úkor jejího nevlastního syna. Mademoiselle jim však vzdoruje a v tom je podporována shodou okolností. Condillac totiž odepřel po markýzově smrti platit desátky církvi a vysmíval se biskupovi. Ten viděl, že domluvy jsou marné, a odpověděl tím, že dal Condillac do církevní klatby a odepřel všem, kteří v něm žijí, výhody, které církev poskytuje. A tak nemohli nalézt kněze, který by se do zámku odvážil a pár oddal. Florimond asi ještě ani neví, že je otec po smrti. Poslali k němu posla, aby ho nalezl a urychlil jeho návrat. Avšak než se vrátí, je nutné, podle rozhodnutí královny, podniknout kroky k vysvobození slečny de la Vauvraye, aby nadále nebyla vystavována nátlaku či dokonce nebezpečí.
Monsieur, můj úkol je obeznámit vás s těmito poměry a žádat vás, abyste se odebral do Condillacu a vysvobodil odtamtud slečnu de la Vauvray, kterou, jakmile se s ní vrátíte, odvedu do Paříže pod ochranu Jejího Veličenstva.“
Když domluvil, opřel se o lenoch židle, přehodil nohu přes nohu a upřel oči na senešala. Viděl zmatek, který se rozlil po tučném obličeji před ním. Tressanovi bylo viditelně nevolno.
„Nezdá se vám, monsieur, že slovům onoho dítěte, té slečny de la Vauvraye, je přisuzováno příliš mnoho důležitosti?“
„Zdá se vám, že přeháněla?“
„Ne – ne, to neříkám. Ale nebylo by snad lépe, kdybyste vy sám šel do Condillacu a vyřídil své poselství osobně a zeptal se slečny?“
Pařížan se na něj chvíli díval, potom náhle vstal a urovnal meč po svém boku. Svraštil čelo a senešal soudil, že jeho návrh nebyl přijat.
„Monsieur,“ řekl Garnache chladně tónem člověka, který potlačuje hněv, „dovolte, abych vám řekl, že to je poprvé v životě, kdy jsem zaměstnán něčím, co se týká ženy, a nechybí mi do čtyřicítky mnoho. Mohu vás ujistit, že se mi tento úkol velmi málo zamlouvá. Přijal jsem ho proto, že jako voják, který obdržel rozkaz, nemohu jednat jinak. Ale mám, pane, v úmyslu splnit přísně, do posledního písmene, rozkaz mi daný. V zájmu té slečny jsem zkusil již dost. Jel jsem na koni až z Paříže, a to znamená skoro týden v sedle. Jedl a spal jsem v hospodách, jídlo bylo nejhorší, lože co nejtvrdší a ne právě nejčistší. Ventregris! Představte si, že jsem minulou noc spal v Luzanu, v jediné hospodě, kterou toto hnízdo má – byla to stodola, pane senešale, stodola, do které bych neuložil ani psa!“
Jeho tváře se ztmavly a hlas zmohutněl, když mluvil o utrpení, které cestou prožil.
„Můj sluha i já jsme spali v noclehárně – tisíc ďáblů, pane, v noclehárně! Umíte si to představit? Ve společnosti opilého obchodníka s vínem, podomního kramáře, poutníka na cestě do Říma a dvou selek, a poslali nás spát bez svíček – to kvůli studu. Prosím, abyste pochopil mé pocity. Mohl bych vám toho vypravovat ještě více, ale zatím to stačí jako příklad toho, že moje zkoušky nemohou být ničím předstiženy!“
„Opravdu, urážlivé, strašné!“ souhlasil senešal, ale usmíval se. Pak se ale na něj díval se vzrůstajícím úlekem. Neměl jiné myšlenky, než jak by mohl uniknout ze sítě, kterou na něj Garnache hodil. Přemýšlel, jak nejlépe předstírat službu urozené vdově z Condillacu a zároveň poslušnost rozkazům královny.
„Ať tu holku vezme čert!“ zavrčel, aniž si uvědomoval, že projevuje své myšlenky: „Ať ji vezme ďas!“
Garnache se zlomyslně usmíval: „To je sympatické pouto mezi námi,“ řekl. „Táž slova jsem řekl stokrát mezi Paříží a Grenoblem. Podívejte se, monsieur. Znáte nyní moje poslání. Strávím v Grenoblu den zaslouženého odpočinku. Zítra v tuto dobu budu připraven nastoupit na zpáteční cestu. Dostane se mi cti navštívit vás ještě jednou, abych od vás převzal slečnu de la Vauvraye. Spoléhám se na vás, že ji zde budete mít pro mne připravenou zítra v poledne.“
Uklonil se, zamával kloboukem a byl by odešel, kdyby ho senešal nezadržel. Polekán křičel:
„Monsieur! Vy neznáte urozenou vdovu z Condillacu!“
„Zajisté že neznám – a co na tom?“
„Kdybyste ji znal, věděl byste, že ona není žena, kterou lze přinutit k něčemu, co nechce. Mohu jí jménem královny poručit, aby vydala mademoiselle de la Vauvray, ale ona se mi postaví na odpor.“
„Na odpor?“ opakoval Garnache a zamračil se. ..Postaví se na odpor vám? Jeho Milosti senešalovi Dauphinée?“
„Ale říkám vám přece, že se mi postaví na odpor. Budete marně zítra čekat na dívku – ledaže byste šel na Condillac sám a odvedl si ji.“
Garnache se napřímil:
„Vy, monsieur, jste správcem provincie a v tomto případě máte kromě své moci ještě královninu zvláštní plnou moc, její rozkazy jsou uděleny vám. A tyto rozkazy, mnou tlumočené, provedete tak, jak jsem vám naznačil.“
Senešal pokrčil rameny.
„Vám je snadné poručit mi, co mám vykonat. Řekněte mi však raději, jak to mám udělat, jak zlomit její odpor!“
„Jste si jejím odporem podivně jistý, monsieur,“ řekl Garnache, dívaje se mu upřeně do očí. „V tom případě máte vojsko.“
„Ale ona má také vojáky a k nim nejsilnější hrad v jižní Francii. A to nemluvím o její nejproklatější tvrdohlavosti na světě. Co řekne, to udělá.“
„A co řekne královna, to udělají její věrní služebníci!“ dodal Garnache s hrozbou v hlase. „Myslím, pane, že již nic nemusím dodávat. Zítra v tuto dobu budu očekávat, že mi zde předáte mademoiselle de la Vauvraye. Demaine, donc (tedy zítra), Monsieur le Senechal.“
A vyslanec z Paříže se ještě jednou uklonil, otočil se na podpatku a v šelestu kůže a cinkotu ostruh vyšel ze dveří.
Senešal se zvrátil zpět do křesla a přemýšlel, zda by smrt nebyla tím lehčím východiskem z této strašné situace, do níž ho uvrhl osud a neblahá přitažlivost urozené vdovy.
Tajemník, který byl svědkem rozhovoru, seděl u svého stolu a jeho údiv byl skoro tak velký jako senešalův.
Tressan seděl celou hodinu tam, kde byl, zabořil se hluboko do svých myšlenek a hryzal si vousy. Poté s několika kletbarni vstal a se záchvatem vzteku poručil, aby mu osedlali koně. Brzy na to odcválal do Condillacu.
Přidejte odpověď