Kapitola 2
Paní Arbuthnotová samozřejmě nebyla nešťastná – jak by mohla být, když se o ni stará Bůh, ptala se sama sebe – ale nechala to prozatím bez povšimnutí, protože byla přesvědčená, že ta Wilkinsová je další bližní, který naléhavě potřebuje její pomoc; a tentokrát nejen boty a přikrývky, ale i jemnější pomoc v podobě porozumění a správně zvolených povzbudivých slov.
Přesně ta správná slova, jak záhy zjistila poté, co vyzkoušela slova o životě pro druhé, o modlitbách a o pokoji, který lze nalézt, když se člověk bezvýhradně svěří do rukou Božích – na všechna tato slova měla Wilkinsová jiná slova, nesouvislá, a přitom obtížně odpověditelná. Nakonec přesně ta správná slova, která použila, byl návrh, že by nebylo na škodu na inzerát odpovědět. Nezávazně. Pouhý dotaz. Ale paní Arbuthnotovou znepokojovalo, že ten návrh neučinila jen proto, aby Wilkinsovou uklidnila. Učinila ho i kvůli své vlastní podivné touze po tom středověkém hradě.
To bylo velmi znepokojivé. Byla zvyklá vést, radit, podporovat – kromě Fredericka; toho se už dávno naučila přenechat Bohu – ale teď byla sama ovlivňovaná a vyváděná z míry pouhým inzerátem a tou labilní, nevyrovnanou ženou. Bylo to vskutku zneklidňující. Nechápala svou náhlou touhu po něčem, co bylo koneckonců jen požitkářstvím, když jí po léta žádná touha nevstoupila do srdce.
„Není na škodu se prostě zeptat,“ řekla sotva slyšitelným hlasem, jako by ji poslouchal a odsuzoval farář, spořitelna a všichni její čekající a závislí chudáci.
„Není to tak, že by nás to k něčemu zavazovalo,“ řekla Wilkinsová také tichým hlasem, ale hlas se jí třásl.
Vstaly takřka současně – paní Arbuthnotová měla pocit překvapení, že je Wilkinsová tak vysoká – a šly k psacímu stolu a paní Arbuthnotová napsala do The Times o podrobnosti. Žádala všechny podrobnosti, ale jediná, kterou opravdu chtěly, byla ta o nájemném. Obě měly pocit, že by to měla být paní Arbuthnotová, kdo by měl dopis napsat a vyřídit. Nejenže byla zvyklá organizovat a řídit, ale byla také starší a rozhodně klidnější; a ona sama také nepochybovala, že je moudřejší. Ani Wilkinsová o tom nepochybovala; už způsob, jakým si paní Arbuthnotová rozčesávala vlasy, naznačoval velký klid, který mohl pramenit jen z moudrosti.
Ale Arbuthnotové se zdálo, že její nová přítelkyně je tou, která ji podněcuje. Kromě toho, že potřebuje pomoc, má i zneklidňující povahu. Byla podivně nakažlivá. A znervózňovala ji tím, jaké její nestálá mysl vyvozovala závěry – samozřejmě nesprávné – kterými se ji snažila přesvědčit, že ona, Arbuthnotová, je nešťastná.
Přesto ale sdílela s ní její vzrušení, a když byl dopis vhozen do schránky v hale, obě pocítily stejný pocit viny.
„To jen dokazuje,“ řekla Wilkinsová šeptem, když se odvrátily od schránky, „jak jsme byly celý život dokonale hodné. Hned při prvním činu, o kterém naši manželé nevědí, se cítíme provinile.“
„Obávám se, že já nemohu říct, že jsem byla dokonale hodná,“ namítla jemně paní Arbuthnotová, trochu nesvá z tohoto nového příkladu úspěšného vyvozování závěrů, protože o svém pocitu viny neřekla ani slovo.
„Ale jsem si jistá, že ano – vidím, že jste hodná – a proto nejste šťastná.“
Takové věci by neměla říkat, pomyslela si Arbuthnotová. Musím se jí snažit pomoci, aby to nedělala. Nahlas vážně řekla: „Nevím, proč trváte na tom, že nejsem šťastná. Až mě lépe poznáte, myslím, že zjistíte, že jsem. A jsem si jistá, že to opravdu nemyslíte tak, že dobrota činí člověka nešťastným.“
„Ano, myslím,“ řekla Wilkinsová. „Náš druh dobroty ano. Dosáhly jsme jí, a jsme nešťastné. Existují nešťastné druhy dobroty a šťastné druhy dobroty – například ten druh, který budeme mít na tom středověkém hradě, to je ten šťastný druh.“
„Tedy za předpokladu, že tam pojedeme,“ řekla Arbuthnotová zdrženlivě. Cítila, že Wilkinsová potřebuje psychicky podržet. „Koneckonců jsme napsaly jen proto, abychom se zeptaly. To může udělat každý. Myslím, že je dost pravděpodobné, že zjistíme, že podmínky jsou nesplnitelné, a i kdyby nebyly, pravděpodobně už zítra nebudeme chtít jet.“
„Já už nás tam vidím,“ namítla ale Wilkinsová, než se rozloučily.
Paní Arbuthnotová se pak ploužila mokrými ulicemi cestou na dobročinnou schůzi, na níž měla promluvit. Byla v neobyčejně rozrušeném stavu. Byla neobyčejně dojatá, cítila se šťastná, cítila se provinile, cítila strach a měla všechny pocity ženy, která se vrátila z tajné schůzky se svým milencem. Tak ostatně i vypadala, když se zpožděním dorazila na řečnický stupínek. Ona, ta s obvykle přímým pohledem, se teď tvářila téměř kradmo, když její oči padly na upřeně zírající dřevěné tváře, které čekaly, až je začne přesvědčovat, aby přispěly na naléhavé potřeby chudých v Hampsteadu. Vypadala, jako by skrývala něco diskreditujícího, ale rozkošného. Její obvyklý jasný výraz upřímnosti tam nebyl a jeho místo zaujala jakási potlačovaná a vyděšená spokojenost, která by u světštěji smýšlejících posluchačů okamžitě vyvolala přesvědčení o nedávném vášnivém milování.
Krása, krása, krása… ta slova jí stále zněla v uších, když stála na stupínku a mluvila o smutných věcech k řídkému shromáždění. V Itálii nikdy nebyla. Opravdu za to měla nakonec utratit své prasátečko? Ačkoli nemohla schvalovat způsob, jakým ta Wilkinsová vnáší myšlenku předurčení do její budoucnosti, jako by neměla na výběr, přesto ji to ovlivnilo. Oči paní Wilkinsové byly očima věštkyně. Arbuthnotová věděla, že někteří lidé takoví jsou, a pokud ji Wilkinsová skutečně viděla na středověkém hradě, zdálo se pravděpodobné, že bojovat proti osudu by byla ztráta času. A přece… utratit své zlaté prasátko na požitkářství?
Paní Arbuthnotová mluvila dál a dál, v tomto druhu řeči byla tak zkušená, že by to všechno mohla odříkat i ze spaní, a na konci schůze, s očima oslněnýma tajnými vizemi, si sotva všimla, že se nikdo nepohnul, a už vůbec ne k tomu, aby dal příspěvek. Ale vikář si toho všiml a byl zklamaný. Obvykle se to jeho dobré přítelkyni a podporovatelce paní Arbuthnotové dařilo lépe než nyní. A co bylo ještě neobvyklejší, zdálo se, že jí to ani nevadí.
„Nedovedu si představit,“ řekl jí, když se loučili, a mluvil podrážděně, protože ho rozčilovalo jak publikum, tak i ona, „kam ti lidé spějí. Zdá se, že s nimi nic nepohne.“
„Možná potřebují dovolenou,“ navrhla.
Podivná odpověď, pomyslel si vikář. „V únoru?“ zavolal za ní.
„Ale ne – až v dubnu,“ odpověděla přes rameno.
Velmi zvláštní, pomyslel si. Opravdu zvláštní. Vrátil se do fary a ani ke své ženě se nechoval úplně křesťansky.
Té noci paní Arbuthnotová při modlitbách prosila Boha, aby ji vedl. Měla pocit, že by ho opravdu měla požádat, přímo a důrazně, aby nechal ten středověký hrad zabrat někým jiným a celou věc tak vyřešil. Ale odvaha ji opustila. Předpokládejme, že by její modlitba byla skutečně vyslyšena. Ne, nemohla o to požádat, nemohla to riskovat.
Paní Arbuthnotová musela žít z výnosů Frederickovy činnosti a její prasátko bylo posmrtně dozrálým plodem dávného hříchu. Způsob, jakým si Frederick vydělával na živobytí, byl jedním z trvalých trápení jejího života. Psal nesmírně populární memoáry, pravidelně, každý rok, o milenkách králů. V dějinách bylo mnoho králů, kteří měli milenky, a ještě více bylo milenek, které měly krále, takže během každého roku svého manželského života byl schopen vydat knihu pikantních pamětí. I přes jeho pracovitost tu stále čekaly hromady dam, jejichž milostné životy ještě nebyly zpracovány. Paní Arbuthnotová byla bezradná. Ať se jí to líbilo, nebo ne, musela žít z těchto odporných výtěžků. Jednou, po úspěchu pamětí madam Du Barry, jí daroval příšernou pohovku s nabobtnalými polštáři a měkkým, vnímavým klínem a jí připadalo ubohé, že se má ve svém domě honosit tímto převtělením mrtvé francouzské hříšníce. Skutečnost, že ona a Frederick čerpají obživu z viny, jakkoli očistěné uplynulými staletími, byla jedním z tajných důvodů jejího smutku. Všechny peníze, co jí dával, darovala na dobročinné účely poté, co si trochu přidala do svého prasátka – neboť doufala a věřila, že jednoho dne lidé už nebudou chtít číst o hříšnosti a pak bude ubohý Frederick bez práce a bude sám potřebovat její podporu, pomoc chudému. I farnost vzkvétala díky špatnému chování madam Du Barry, Montespan, Pompadour, Ninon de l’Enclos, a dokonce i učeného Maintenona. Chudí byli filtrem, přes který ty hříšné peníze procházely, aby z něj, jak paní Arbuthnotová doufala, vyšly očištěné. Víc udělat nemohla. Nic z těchto peněz neutratila na dům ani za šaty; až na tu velkou měkkou pohovku. Vydělali na tom chudí. Měla by snad odmítnout dotknout se peněz, vyhnout se jim, jako se vyhnula hříchům, které byly jejich zdrojem? Ale co potom s botami pro chudé? Zeptala se vikáře, co si o tom myslí, a přes spoustu jemných řečí, vyhýbavých a opatrných, se nakonec ukázalo, že je pro boty.
Přinejmenším Fredericka přesvědčila, když po svatbě zahájil svou odporně úspěšnou kariéru – předtím byl bezúhonným úředníkem přiděleným ke knihovně Britského muzea – , aby paměti vydával pod jiným jménem, aby nebyla veřejně ocejchovaná. Hampstead si je s radostí četl a netušil, že autor žije v jeho středu. Frederick byl v Hampsteadu téměř neznámý, a to i na pohled. Nikdy s ní nechodil na žádná setkání, nikdy nemluvil o tom, co dělal nebo s kým se stýkal; mohl být dokonale bez přátel, protože o přátelích se své ženě nikdy nezmínil. Pouze farář věděl, odkud pocházejí peníze pro farnost, a považoval to, jak řekl paní Arbuthnotové, za věc cti, aby se o tom nikomu nezmiňoval.
A v jejich domku alespoň nestraší rozverné dámy, protože Frederick dělal svou práci mimo domov. Měl dvě místnosti poblíž Britského muzea, kde konal své exhumace, a tam chodil každé ráno a vracel se dlouho poté, co jeho žena už spala. Někdy se nevracel vůbec. Někdy ho neviděla i několik dní v kuse. Pak se najednou objevil u snídaně, když večer předtím přišel, velmi veselý a dobromyslný a rád, když mu dovolila, aby jí něco dal – dobře živený muž, spokojený se světem. A vždycky byla laskavá a záleželo jí na tom, aby měl kávu takovou, jakou měl rád.
Vypadal velmi šťastně. Často si říkala, že život, ať už ho člověk čte jakkoli, je stále záhadou. Vždycky se našli lidé, které nebylo možné nikam zařadit. Frederick byl jedním z nich. Zdálo se, že se původnímu Frederickovi už ani vzdáleně nepodobá. Nezdálo se, že by měl sebemenší potřebu čehokoli, o čem říkával, že je tak důležité a krásné – lásky, domova, souznění, podpora zájmů toho druhého. Po těch počátečních bolestných pokusech, při nichž se sama strašlivě zraňovala, a Frederick, o němž se domnívala, že si ho vzala z lásky, byl zmrzačen k nepoznání, ho nakonec pověsila k posteli jako hlavní předmět svých modliteb a přenechala ho zcela Bohu. Fredericka milovala příliš hluboce, než aby byla schopna dělat něco jiného než se za něj modlit. Netušil, že nikdy nevyšel z domu, aniž by s ním nešlo i její požehnání, které se jako malá ozvěna dokonalé lásky vznášelo kolem té kdysi drahé hlavy. Neodvažovala se na něj myslet tak, jak na něj myslela v těch úžasných prvních dnech jejich milování, jejich manželství. Jejich dítě zemřelo, a tak se jejími dětmi stali chudí a Bůh se stal předmětem její lásky. Co může být šťastnějšího než takový život, ptala se občas sama sebe, ale její tvář, a zejména oči, zůstávaly smutné.
Možná až budeme staří… možná až budeme oba docela staří…, přemítala toužebně.
KOUZELNÝ DUBEN (meisterkoch.eu)
Zdarma dárek ke knize Meisterkoch Knihy
Komentáře https://www.databazeknih.cz/knihy/kouzelny-duben-523287
Přidejte odpověď