autor: Emily Brontë
- KAPITOLA
Slečna Lintonová bloudila parkem a zahradou, pořád
zamlklá a skoro pořád uslzená. Její bratr se uzavřel mezi
knihami, do kterých se ani nepodíval – řekla bych, že se
trápil nejasnou touhou, aby Kateřina projevila lítost nad
svým jednáním a přišla ho dobrovolně odprosit a usmířit
se . ona zas vytrvale hladověla a nejspíš si myslela,
že se Edgarovi steskem po ní svírá při každém jídle hrdlo
a jen hrdost ho zdržuje, aby nespěchal vrhnout se jí k nohám.
Já si hleděla své práce a bylo mi jasné, že z celého
Drozdova má jen jediný tvor všech pět pohromadě, a to
jsem já. Nesnažila jsem se utěšovat slečnu nebo nějak
domlouvat své paní, nedala jsem valně ani na to, že se pán
souží a vzdychá – toužil slyšet o své choti aspoň zmínku,
když tak dlouho nezaslechl její hlas. Schválně jsem je
nechala, ať si dělají, co umějí – však oni se umoudří?
Trvalo jim to; jen co je pravda, ale nakonec jsem se přece
jen zaradovala, že snad začínají přicházet k rozumu aspoň to
tak ze začátku vypadalo.
Třetí den totiž paní Lintonová odemkla dveře, a protože
už spotřebovala všechnu vodu v karafě i ve džbánu, řekla
si o čerstvou a o trochu odvaru z ovesných vloček, že prý
je jí na umření. To měl být asi nepřímý vzkaz pro
Edgara. Já tomu ani za mák nevěřila, nechala jsem si to
pro sebe a donesla jí nemaštěnou topinku s čajem.
S chutí se do toho pustila, pak se svalila na podušku,
začala zatínat pěsti a naříkat.
„Umřu, nikdo mě nepolituje, proč jsem vůbec jedla?“
Pak za dlouhou chvíli bylo slyšet, jak šeptá:
„A zrovna neumřu – to tak, ještě by měl radost.
On mě nemiluje. Ani by mne nepostrádal.
„Máte nějaké přání, prosím?“ ptala jsem se a navenek
jsem pořád zachovávala klid. Přes všechen její utrápený
vzhled a podivné, přepjaté chování.
„Co dělá ten necita?“ povídala a odhrnula husté pocuchané
vlasy z vyhublého obličeje. „Má spavou nemoc
nebo umřel?“
„Nic takového,“ odpověděla jsem, „jestli mluvíte o panu
Lintonovi. Má se celkem dobře, jen se mi zdá, že čte víc než je
zdrávo. Ustavičně leží v knihách, když nemá jinou společnost.“
Nemluvila bych takhle, kdybych tušila, jak to
s ní doopravdy je. Já měla pořád za to, že svou nemoc
značně přehání.
„Leží v knihách!“ vykřikla celá divá. „A já tady umírám! Já
tu napůl v hrobě! Propánaboha, copak neví, že
mě to strhlo?“ Vytřeštila oči na svůj obraz v zrcadle na
protější zdi. „Tohle to je Kateřina Lintonová! A on
myslí, že se jen tak zlobím. Snad že to hraju! Nemůže
mu vysvětlit, že je to pro mne věc života a smrti? Nelly,
jestli už není pozdě, uvidíte, co udělám -jen co se dozvím,
jak si to vlastně představuje! Rozhodnu se mezi dvěma
možnostmi: buď se rovnou umořím hladem – jenže
to by ho nevytrestalo, on má srdce jako kámen. A nebo
se seberu a odejdu z kraje. Řekněte mi o něm pravdu!
Rozmyslete si to! Vážně na tom nemá nejmenší zájem,
abych žila?“
„Ale mladá paní,“ povídám, „pán přece nemá tušení,
jak si to berete do hlavy. A určitě ho ani nenapadlo,
že byste se chtěla mořit hladem.“
„Že ne? Tak mu povězte, že ano!“ odsekla mi. „předložte mu
to! Řekněte mu to, jak vy to vidíte – řekněte,
vy určitě věříte, že to udělám!“
„No ale nezapomeňte, paní Lintonová, že jste dnes trochu
pojedla, a docela s chutí! Uvidíte, jak vám zítra bude líp!“
„Kdybych jen věděla, že ho to zabije,“ skočila mi
do řeči, „na místě se usmrtím. Tři děsné noci jsem ani oko
nezamhouřila – a ta hrůza, Nelly – viděla jsem přízraky!
Ale tak se mi zdá, že je vám to jedno. To je zvláštní, myslela
jsem, že vy jste tu všichni na sebe zlí a protivní, jenom mne
musí mít každý rád! A stačí chvilka – všichni kolem jsou
nepřátelé! Oni, ti zdejší! To mi nevymluvíte. Hrozně těžko
by se umíralo, vidět kolem sebe ty ledové tváře! Isabela,
vyděšená a znechucená, bojí se přijít. Bylo by to nepříjemné,
vidět Kateřinu zesnout! A Edgar stojí slavnostně
u lůžka a čeká, kdy už bude konec, pak vznese děkovnou
modlitbu k nebi za návrat klidu a míru do domu – a vrátí
se ke svým knihám! Co si potřebuje číst v knihách, když
já tu umírám? Nemá špetku slitování?“
Nemohla snést představu, kterou jsem jí nasadila do
hlavy, že se pan Linton nenechá vyrušit z filozofického
klidu. Házela sebou, až si vystupňovala horečné blouznění
do nepříčetnosti. Natrhla zuby polštář, pak se posadila celá
rozpálená a chtěla, abych na ní otevřela okno. Měli
jsme tu vrcholnou zimu, od severozápadu silně foukalo,
tak jsem jí to vymlouvala.
Hrozně mě znepokojilo, jak se jí rychle měnil výraz v obličeji
a střídala nálada, vzpomněla jsem si na předešlou nemoc
a lékařův příkaz, aby se jí neodporovalo.
Ještě před chvilkou se vztekala, teď zase ani nepostřehla
mou neposlušnost. Opřela se o loket a s dětinským
potěšením vybírala peříčka z trhlin, které nadělala v
polštáři, a řadila si je na pokrývce podle jejich
původu. Mysl se jí zatoulala už zase jinam.
„Tohle je z krůty,“ šeptala si pro sebe, „a tohle z divoké
kachny, a tohle je holubí. Aha, mám v polštáři holubí
peří, tak proto jsem nemohla umřít! Nesmím zapomenout
shodit je na zem, než si zas lehnu. A tohle je z bahenní
slípky, a tohle – poznala bych je mezi tisíci – to je z čejky.
Krásný pták – vždycky nad námi poletoval, když jsme se
procházeli u slatin. Asi spěchal domů k hnízdečku. Tušil,
že je déšť na spadnutí, mraky se hnaly už po kopcích. Tohle
peříčko museli sebrat na vřesovisku, protože ptáčka
nestřelili. Našli v zimě jeho hnízdo plné malých kostřiček.
Heathcliff nad ním nalíčil osidla a staří se báli přiblížit.
Vynutila jsem pak z něho slib, že už nikdy nezastřelí čejku,
a on poslechl. Ale, mám jich tu víc! Nelly, že mi střílel
moje Čejky! Že jsou na peří stopy krve! To se musí zjistit.“
„Nehrajte si jako dítě,“ zahubovala jsem na ní, vyškubla
jí polštář a obrátila ho trhlinami dospod, protože z něj
tahala peří, co jí ruce stačily. „Ležte a spěte, vždyť
blábolíte! Pěkně jste to tu zřídila! Létá tu peří jako sněhu.
Začala jsem pírka posbírávat.
„Tak vás vidím, Nelly, jako starou babici,“ hovořila dál,
jakoby ve snu. „Máte bělavé vlasy a ramena už shrbená.“
Moje postel je řada trpaslíků pod Penistonskou skálou a vy tu
sbíráte jejich kouzelné šípy, abyste nám uřkla dobytek.
Jenže se tváříte, jako by to byly útržky vlny, protože se na
vás dívám. K takovým koncům to s vámi dojde za padesát
let. Já vím, že teď ještě ne! Já neblábolím, jen si nemyslete!
To bych doopravdy věřila, že jste scvrklá čarodějka a já že
jsem skutečně pod Penistonskou skálou. Ale teď
ne, já vím, že je večer, že jsme tady a na stole hoří
dvě svíčky a ty se odrážejí na černé truhle.“
„Jaká černá truhla? Kdepak je?“ ptala jsem se.
„U stěny je, jako vždycky,“ odpověděla. „Ale něco je na
ní divného – je v ní vidět obličej!“
„Žádná truhla tu není, nikdy v tomhle pokoji nebyla.
Sedla jsem si zas a poodhrnula záclonu, abych mohla na
Kateřinu lépe vidět.
„Vy ten obličej nevidíte?“ ptala se a upřeně hleděla
do zrcadla.
Marné řeči, nemohla jsem jí to vysvětlit, že se dívá
na vlastní obraz v zrcadle, tak jsem vstala a zakryla je
šátkem.
„Schovává se tam pořád!“ nedala pokoj. „A teď se hýbe.“
„Čí to asi je? Snad nevykoukne, až mě tu necháte samotnou?
Nelly, tady straší. Bojím se tu sama.“
Vzala jsem jí za ruku a chlácholila jí, protože jí roztřásly
křečovité záchvaty a pořád jen zírala na to zrcadlo.
„Nikdo tam není,“ domlouvala jsem jí. „To jste, paní
Lintonová, vy sama! Přece se poznáte?“
„Já sama?“ vyhrkla. „A hodiny zrovna bijí půlnoc!
Tak je to přece pravda! Hrůza!“
Zaťala prsty do pokrývky a přetáhla si jí přes oči. Chtěla
jsem se vyplížit ze dveří, abych přivolala jejího manžela,
ale ječivý výkřik mě přivolal zpět – šátek sklouzl ze
zrcadla.
„No tak, copak je to?“ křikla jsem na ní. „Že se nestydíte,
bát se! Probuďte se, paní Lintonová ! To je přece zrcadlo
a vidíte v něm sebe – a vedle vás jsem já!“
Celá rozechvělá a popletená se mne držela jako
klíště, ale zděšení jí pozvolna vymizelo z obličeje. Bledost
vystřídal ruměnec zahanbení.
„Ach, a já myslela, že jsem doma,“ povzdychla si.
Zdálo se mi, že ležím ve své komůrce na Větrné hůrce.
Zatmělo se mi v hlavě, že jsem tak slabá, a nevědomky
jsem vykřikla. Nikomu nic neříkejte, ale zůstaňte u mne!
bojím se usnout, straší mne sny!“
„Pořádný spánek by vás postavil na nohy,“ odpověděla
jsem jí, „a snad si z té nevolnosti vezmete ponaučení,
abyste se víckrát nemořila hladem.“
„Kdybych jen byla ve vlastní posteli v našem starém
Domě!“ naříkala a spínala ruce. „Vítr tam šumí v borovicích
za okny. Chci pocítit jeho dech na sobě. Fičí sem
rovnou ze slatin – ať se ho aspoň nadýchnu!“
Abych jí ukonejšila, pootevřela jsem na okamžik okno.
Studený poryv zasvištěl dovnitř. Přibouchla jsem okno
a vrátila se ke Kateřině. Ležela teď tichounce, s tváří
celou mokrou od slz. Tělesné zhroucení jí vyčerpalo úplně
i na duchu, a naše prudká Kateřina byla zesláblá jako
dítě po záchvatu pláče.
Náhle trochu oživla a zeptala se: „Jak už je to dlouho,
co se tu zavírám?“
Od pondělka večer,“ odpověděla jsem, „a teď je noc ze
čtvrtka, vlastně už pátek ráno.“
„Cože, ani týden ne?“ zvolala. „Jen tak kratičce?“
„To je až dost dlouho, žít jen o studené vodě a zlosti!“
poznamenala jsem.
„No, mně se to zdálo věčnost,“ spustila pochybovačně.
Určitě to bude déle! Vzpomínám, jak jsme po té hádce
byli v salónku, Edgar byl tak protivně nesnesitelný, a já
celá zoufalá jsem utekla sem. Sotva jsem zasunula závoru,
zatmělo se mi před očima a skácela jsem se na podlahu.
Určitě jsem věděla, že dostanu záchvat nebo se zblázním,
jestli mě Edgar nepřestane trápit, ale jemu se to nedalo
vysvětlit. Jazyk už mě neposlouchal, mozek taky ne, a Edgar
snad neměl ponětí, jak je mi bídně. Zbývalo mi jen tolik
sebevlády, abych utekla a nemusela slyšet jeho hlas. Než
se mi zas vrátil zrak i sluch, začalo se rozednívat, a
poslyšte, Nelly, co mě napadlo a vracelo se pořád a pořád,
až jsem se bála, že mi přeskočilo. Jak tu ležím – hlavou u nohy
stolu – a jenom slabě zrakem rozeznávám okno jako světlejší
obdélník, myslela jsem, že to vyhlížím ze své
postele doma v dubovém přístěnku, a bylo mi teskno,
u srdce. Měla jsem velký žal, ale nemohla jsem si už v tom
probuzení vzpomenout jaký! Přemítám a soužím se, co by
to jen mohlo být, ale věřte nevěřte, posledních sedm let
života mi úplně vypadlo z paměti. Na nic jsem si nemohla
vzpomenout -jako by to nebylo! Byla jsem malá holčička,
tatínka mi zrovna pochovali, a ten můj smutek byl z toho,
že mi Hindley zakázal stýkat se s Heathcliffem. Poprvé
mě uložili spát samotnou, a když jsem procitla z pozdní
dřímoty po proplakané noci, zdvihla jsem ruku a chtěla
odstrčit přepážku – a místo ní jsem nahmátla desku
stolu. Sáhla jsem dolů a dotkla se koberce. Tu se mi vrátila
paměť! Nedávná úzkost se propadla do šíleného zoufalství.
Neumím ani povědět, proč jsem byla tak děsně nešťastná.
jistě to způsobila přechodná nepříčetnost, jiný důvod
by to stěží vysvětlil. Ale když si představíte, že se cítím
jako dvanáctiletá – a najednou shledám, že jsem odloučena od
Větrné hůrky a všech dětských zvyklostí a od Heathcliffa,
který mi byl nade všecko na světě, a rázem se proměním v paní
Lintonovou, vládkyni na Drozdově a manželku cizího člověka –
na věčné časy vypuzenou, vyštvanou z místa, kde byl můj jediný
domov! To vám dá slabou představu propasti, v které jsem se svíjela.
Vrťte si hlavou, Nelly, jak chcete, vy taky jste pomáhala přivést mě z míry.
Měla jste Edgarovi domluvit! Ano, měla, aby mě nerozčiloval.
Ach, celá hořím! Musím na vzduch! Kdybych
se tak mohla vrátit do dětství – divočit, být otužilá, volná –
smát se bolestem a křivdám – a ne nad nimi zuřit!
Proč jsem se tak změnila? Proč se mi zpění krev do šíleného
varu pro pár slovíček? Jistě bych se zotavila, kdybych si
mohla vyběhnout do kopců na vřesoviště! Otevřete okno
dokořán – vzepřete je, ať zas nezaklapne! Rychle!
hněte sebou!“
„To tak, abyste kvůli mně umřela na zápal plic!“
„Nepřejete mi život, tak to je!“ řekla zarputile. „Ale
já ještě nejsem bezvládná! Otevřu si sama.“
Vyklouzla z postele, a než jsem jí mohla zadržet, vrávoravě
přeběhla pokojem, rozevřela okno a vyklonila se ven.
Mrazivý vzduch jí fičel kolem ramenou jako svištění
nože, ale ona nedbala. Prosila jsem jí, aby toho nechala,
a pak jsem jí zkoušela násilím odvléci. Ale brzy jsem
poznala, že její síla v tom blouznivém stavu je větší než
moje – byl to opravdový záchvat blouznění, o tom už
nebylo pochyby podle toho, co mluvila a dělala! Měsíc
nesvítil a všechno pod námi bylo zatopeno temnou mlhou.
Ani světélko nezablikalo z žádného domu široko daleko,
a světla z Větrné hůrky nebylo už vůbec možné od nás
zahlédnout, ale ona přece tvrdila, že je tam vidí se třpytit.
„Hleďte,“ křičela vzrušeně, „to je můj pokoj, jak tam
svítí svíčka, – větve ji teď zastínily. Tu druhou svíčku
má v komůrce Josef. Ten ale bdí pozdě do noci, že? Čeká,
až se vrátím domů, aby po mně zamkl vrátka. To si ještě
počká! Cesta je zlá a s těžkým srdcem se nejde dobře a musíme
jít kolem gimmertonského kostela. Kolikrát
jsme tam spolu vzdorovali duchům -jeden druhého jsme
pokoušeli, kdo se nebude bát jít na hřbitov a zavolat na
mrtvé, aby se zjevili! Jakpak, Heathcliffe, kdybych se teď
s tebou vsadila, šel bys? Jestli ano, půjdu s tebou. Nechci
tam ležet samotná. A kdyby mě pohřbili na sáhy hluboko
a navršili nade mnou zříceniny kostela, neudrží mě tam,
dokud nebudeš se mnou. Bez tebe nikdy!“
Odmlčela se a pak řekla s významným úsměvem: „On
si to rozvažuje – radši prý mám přijít za ním! No dobře,
ale pak mě veď jinou cestou, abych nemusela na hřbitov!
Nemáš naspěch? Jen to nech na mně. Víš, žes vždycky
chodil za mnou!“
Uznala jsem, že bych jí marně vymlouvala ty blouznivé
představy, a hmatala jsem kolem sebe, abych přes ní
přehodila něco teplého a nemusela ji při tom pouštět
z objetí – neodvažovala jsem se nechat jí volně stát u
otevřeného okna. Tu jsem k svému zděšení uslyšela cvaknout
kliku a vešel pan Linton. Teprve teď odcházel spát a cestou z
knihovny zaslechl naše hlasy. Zvědavost nebo obava
ho přivedly, aby se podíval, co se v tak pozdní hodinu děje.
„Prosím vás, pane,“ zavolala jsem na něj a přerušila
tak výkřik, který mu unikl ze rtů leknutím z toho výjevu
a mrazivého ovzduší pokoje, „ubohá paní je nemocná
a vůbec na mne nedá. Nestačím jí sama uklidnit. Pojďte,
prosím, a přemluvte jí, aby si šla lehnout! Už se na ní
nehněvejte – nedá si poradit, musí být po jejím!“
„Kateřina je nemocná?“ vyhrkl a pospíšil k nám.
„Zavřete okno, Elleno ! Co se to -„
Nedořekl. Vytřeštěný obličej paní Lintonové ho tak
vyděsil, že oněměl a jen zíral střídavě na ní a na mne ve
strnulém úžasu.
„Ona se tu trápila,“ vysvětlovala jsem, „skoro nic nejedla,
ale nestěžovala si. Nikoho z nás nepouštěla dovnitř,
až teprve dnes večer – tak jsme vám nemohli hlásit, jak
jí je. Sami jsme to nevěděli, ale nic to nebude!“
Tušila sem, že moje vysvětlení zní uboze. Pán se zamračil.
„Říkáte, že to nic nebude, Elleno !“ pravil ostře.
„Ještě mi podrobněji zodpovíte, proč jste mi všechno
tajila.“
A vzal svou paní do náručí a úzkostlivě si jí prohlížel.
Zprvu se tvářila, že ho nepoznává – jako by byl jejímu
pomatenému zraku neviditelný. Ale to blouznění nebylo
trvalé. Odtrhla zrak od výhledu do noční tmy, ponenáhlu
soustředila pozornost k němu a uvědomila si, kdo jí to drží.
„Ale ale, ty jsi přišel, Lintone?“ řekla, ihned oživena
zlostí. „Ty se mi tu ustavičně pleteš, když je tě nejmíň
zapotřebí, ale když tu máš být, jsi pryč! To zas bude plno
Nářků, už tě slyším předem! Ale tím si mě neudržíš, odejdu ti domů.
Tam do té úzké skrýše, do místa odpočinku, které mě čeká,
než přejde jaro. Víš, kde to je – ne mezi Lintonovými
pod kostelní klenbou, ale pod širým nebem,
u kamenného pomníčku. A ty si můžeš vybrat,
chceš-li k nim nebo ke mně!“
„Kateřino, co to mluvíš?“ polekal se pán. „Ty už vůbec
nemyslíš na mne? Miluješ snad toho lotra Heathcliffa?“
„Mlč!“ vykřikla paní Lintonová. „Už ani slovo! Ještě
jednou řekni to jméno, a rázem udělám všemu konec,
skočím z okna! Teď mě držíš, ale k ničemu ti to není.
Než na mne sáhneš podruhé, moje duše se bude vznášet
nad vysočinou. Nechci tě už, Edgare – to už je za mnou.
Vrať se ke svým knížkám! Dobře, že v nich máš útěchu u mne jí
Nenajdeš!“
„Ona jen blouzní, pane,“ promluvila jsem do toho.
„Celý večer mluví beze smyslu. Ale když jí necháme
v klidu a budeme jí pěkně ošetřovat, zas jí to přejde.
Napříště si musíme dát pozor, abychom jí nerozčilovali.“
„Nechte si svoje rady!“ odsekl pan Linton. „Znáte
povahu mé paní, a ještě jste mě proti ní popouzela.
A cože jste mě ani neupozornila, jak se jí vede poslední
tři dny? Nemáte trochu citu! Podívejte se na ní – ani několik
měsíců nemoci by jí nemohlo takhle změnit!“
Začala jsem se bránit, protože to už přestávalo všechno,
dát si vyhubovat za cizí vzteklost a umíněnost!
„Já přece věděla, že paní Lintonová je prudká a pánovitá,“
bručela jsem, „ale kdo mohl tušit, že chcete její zlobu ještě
podporovat? Nevěděla jsem, že mám přimhouřit oko nad
panem Heathcliffem, abych se jí zalíbila. Jako věrná služebnice
jsem konala povinnost a všechno vám pověděla – a takové
odměny se dočkám za věrnou službu! Ale příště si dám
pozor na ústa. Shánějte si zprávy sám!“
„Příště, až začnete donášet, paní Deanová, poletíte ze
služby,“ řekl.
„Aha, tak vy byste radši o ničem nic nevěděl, viďte,
pane Lintone?“ bránila jsem se. „Heathcliff má vaše
svolení, aby se chodil dvořit vaší paničce a navštěvoval jí,
jak jen vytáhnete paty z domu, a štval jí proti vám!“
Kateřina byla sice pomatená, ale dovedla nám hbitě skočit do
hovoru.
„Aha, tak Nelly je ta zrádkyně!“ rozkřikla se divoce.
„Nelly je má tajná nepřítelkyně! Vy čarodějnice! Tak vy
přece sbíráte kouzelné šípy, abyste nám ublížila! Pusť
mě, já jí dám, až bude skučet a prosit o smilování!“
Šílená zuřivost jí vyšlehla z očí. Zoufale se chtěla vyrvat
Lintonovi z náručí. Nehodlala jsem čekat, až se jí to podaří,
a prchla jsem z pokoje. Rozhodla jsem se na vlastní odpovědnost
přivolat lékařskou pomoc.
Když jsem procházela zahradou k silnici a šla podle
místa, kde je ve zdi hák na přivazování koní, spatřila
jsem, že tam sebou nepravidelně škube cosi bílého – docela
jinak, než kdyby se to houpalo větrem.
Ač jsem měla naspěch, zastavila jsem se, abych to vyšetřila.
Už proto, aby se mi později nezahnízdila v mysli představa,
že jsem viděla zjevení z onoho světa. Velké bylo moje překvapení
a zmatek, když jsem poznala „spíše hmatem nežli zrakem“, že
to visí na kapesníku Fifinka, lovecká fenka slečny Isabely.
Byla skoro v posledním tažení. Rychle jsem chudinku
odvázala a zdvihla jí přes zeď do zahrady.
Vždyť jsem jí večer viděla běžet za slečnou do ložnice.
jak se jen mohla dostat sem ven a který zlomyslný člověk
jí mohl tohle udělat? Když jsem odvazovala uzel od háku,
zdálo se mi, že jsem opětovně zaslechla dupot koňských
kopyt, cválajících v značné vzdálenosti. Ale tolik starostí
mi vířilo v hlavě, že jsem si to sotva uvědomila, ačkoliv to
byly nezvyklé zvuky v těch místech – a ve dvě hodiny
v noci!
Pan Kenneth naštěstí právě vycházel z domu na návštěvu k
nemocnému ve vsi, když jsem zabočila do jeho ulice,
a moje líčení nemoci paní Lintonové ho přimělo, aby
hned šel se mnou. Byl to prostý, neomalený člověk a netajil
se přesvědčením, že Kateřina druhý podobný záchvat
nepřežije, ledaže by se víc řídila jeho příkazy než doposud.
„Paní Deanová,“ řekl mi, „mám takový dojem, že to
není z nějaké obyčejné příčiny. Co se to děje u vás na
Drozdově? Divné věci tu slýcháme. Statné děvče, plné života,
se nerozstůně pro nic za nic. Vůbec by neměla stonat, takoví
lidé, když pak dostanou horečku nebo něco podobného, těžko se
z toho dostávají. Jak jí to začalo?“
„Pán vám to poví,“ odpověděla jsem, „ale vy dobře
víte, jakou mají Earnshawové vzteklou povahu, a paní
Lintonová, ta je všechny strčí do kapsy! Řeknu vám jen
tolik, že to začalo hádkou. Z velkého rozčilení dostala
takový záchvat – aspoň to tak sama vykládá, protože
když jí to popadlo, utekla a zamkla se v pokoji. Od té
doby nic nechtěla jíst a teď chvílemi třeští a chvílemi je
jako omámená. Lidi kolem sebe poznává, ale hlavu má
plnou všelijakých divných výmyslů a šálení.“
„Pan Linton bude truchlit?“ podotkl Kenneth tázavě.
„Truchlit? Ten by se žalem zbláznil, kdyby se něco
stalo. Nepoplašte ho zbytečně!“
„Varoval jsem ho, aby byl opatrný,“ řekl lékař, „a teď
musí nést následky, že nedal na moje výstrahy. Nepřátelil
se poslední dobou s tím Heathcliffem?“
„Heathcliff často chodil do Drozdova,“ odpověděla
jsem, „ale spíše proto, že ho paní zná už od dětství, ne že
by pán stál o jeho společnost. Od nynějška si může uspořit
námahu dalších návštěv, vyšlo totiž najevo, že si drze
myslí na slečnu Liantonio. Myslím, že ho už víckrát
u nás nepřijmou.“
„A slečně Lintonové je lhostejný?“ dotazoval se lékař.
„Mně se slečna nesvěřuje,“ odpověděla jsem zkrátka,
protože mě netěšilo o tom mluvit.
„To věřím, ona je tajnůstkářka,“ řekl a zavrtěl hlavou.
„Nechává si všechno pro sebe. Ale nemá kouska rozumu.
Slyšel jsem zaručenou zprávu, že včera večer – však to
byl krásný večer – chodila s Heathcliffem přes dvě hodiny
v parku za domem a on do ní mluvil, aby se už nevracela,
ale uprchla s ním na koni. A ještě něco jsem slyšel od
svého zpravodaje – Heathcliff se nedal jinak odbýt
a slečna mu musela dát čestné slovo, že přichystá všechno
k útěku na nejbližší další schůzku. Kdy to má být, není
známo, ale měla byste upozornit pana Lintona, aby dobře
hlídal.“
Ta zpráva ve mně vzbudila novou hrůzu. Předběhla
jsem Kennetha a většinu cesty domů jsem utíkala. Psík
stále ještě kňučel v zahradě. Otevřela jsem mu vrátka,
ale místo aby se rozběhl k domovním dveřím, pobíhal
sem tam a čenichal v trávě. Utekl by na silnici, ale já
ho chytila a odnesla dovnitř. Vystoupila jsem nahoru
a nahlédla do Isabelina pokoje. Moje podezření se potvrdilo –
byl prázdný. Kdybych přišla o několik hodin
dříve, snad by jí před tím neuváženým krokem zastavila
nemoc paní Lintonové. Ale co se teď dalo dělat?
Snad by je mohl ještě někdo dohonit, kdyby okamžitě
vyrazil. Ale já to být nemohla, a bála jsem se vzbouřit
lidi a způsobit poplach v celé domácnosti. Nejhorší bylo,
jak to ohlásit pánovi. Vždyť byl celý rozrušený už jednou
pohromou a neměl sílu snést ještě nový zármutek. Co se
dalo jiného počít než držet jazyk za zuby a nechat
to všechno být, ať se děje co děje?
Zatím se dostavil Kenneth a já se násilně přinutila do klidnějšího
výrazu a šla ho ohlásit. Kateřina ležela v neklidném spánku
manželovi se podařilo zkonejšit její třeštění. Teď se skláněl
nad jejím polštářem a sledoval každé hnutí a změnu v jejích
bolestně stažených rysech.
Lékař prohlédl nemocnou a utěšil pána, že všechno dobře
dopadne, zachováme-li kolem ní naprostý a nerušený klid.
Mně pak naznačil, že není taková obava ze
smrti, jako spíše z trvalého zatemnění rozumu.
Tu noc jsem oko nezamhouřila, a pan Linton rovněž
ne. Ani jsme si nešli lehnout a ostatní služebnictvo bylo
vzhůru dávno před obvyklou hodinou, chodilo domem po
špičkách a šeptalo si spolu, když jeden druhého potkal při
práci. Všichni byli na nohou, jen slečna Isabela ne, a začali
si o ní vyměňovat poznámky, jaký má tvrdý spánek. Její
bratr se též poptával, zdali vstala. Nemohl se jí dočkat a
mrzelo ho, že jí tak málo záleží na nemocné švagrové.
Třásla jsem se strachem, aby mě pro ní neposlal, ale zůstala jsem
ušetřena trapné úlohy, abych přišla první se zprávou
o jejím útěku. Jedna ze služebných, bezmyšlenkovitá dívka,
kterou poslali časně ráno pro něco do Gimmertonu, se vrátila uštvaná,
s otevřenými ústy a vyběhla nahoru do pokoje s pokřikem:
„Jejda, jejda! To jsou věci! Pane, pane, naše slečna.“
„Nedělej kravál!“ okřikla jsem jí spěšně, dopálena jejími
hlučnými způsoby.
„Mluvte tišeji, Mary! Co se děje?“ ptal se pan Linton.
„Stalo se něco slečně?“
„Je pryč, je pryč! Ten Heathcliff ji unesl!“ lapalo děvče
po dechu.
„To není pravda!“ zvolal Linton a vyskočil v rozrušení.
„To není možné, co jste si to vzpomněla? Paní Deanová,
jděte jí vyhledat! To je neuvěřitelné – nemožnost !“
Odvedl služebnou za dveře a znovu jí vyslýchal, odkud
má tu zprávu.
„Teď jsem na silnici potkala hocha, co od nás vozí mlíko,“
koktala, „a ten se mne ptá, jestli je u nás na Drozdově
poprask. Já myslela, že to má být jako kvůli tomu, že paní
stůně, tak povídám, že jo! A on povídá: „No, a kdo jel za
nima?` Já na něj vyvalila oči, tak on viděl, že nic nevím,
a vyložil mi, že nějaký pán s dámou se zastavili u kovárny dvě
míle za Gimmertonem, něco po půlnoci, a dali přibít
jednomu koni podkovu. No a kovářovic holka byla zvědavá, kdo
to je, tak vstala a šla se na ně podívat. Poznala je oba.
Viděla, jak ten mužský – to byl jasně Heathcliff;
dal tátovi do ruky zlaťák za práci. Dáma měla do obličeje kapuci,
ale chtěla se napít vody, a jak pila, kapuce jí spadla a holka jí dobře viděla.
Pak jeli dál od vesnice, Heathcliff držel oboje otěže a uháněli
tryskem, jak to jen po rozblácené silnici šlo. Holka
tátovi nic neřekla, ale ráno to roznášela po celém
Gimmertonu.“
Běžela jsem se podívat, jen tak na oko, do Isabelina
pokoje a potvrdila, co říkala služebná. Pan Linton se
znovu posadil k lůžku a po mém návratu jen zvedl hlavu
a vyčetl pravdu z mého sklíčeného výrazu. Sklopil zas oči
bez jediného příkazu, ba bez jediného slůvka.
„Nedá se něco dělat – pronásledovat je a přivést je
zpátky?“ zeptala jsem se. „Co si máme počít?“
„Opustila nás, protože sama chtěla,“ odpověděl pán.
„Měla plnou volnost, odejít, kamkoliv se jí zlíbí. Nemluvte
mi již o ní! Napříště je mi sestrou jen podle jména! Ne
že bych se jí zřekl, ale ona se zřekla mne.“
Víc se o tom nemluvilo. Nepoptával se po ní, nevyslovil
její jméno, jedině mi poručil, abych za ní poslala všechno,
co bylo v domě jejího, do nového příbytku, až se dovím, kde
to je.
přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď