Kapitola 4
Bylo dohodnuto, že Arbuthnotová a Wilkinsová, které cestovaly společně, dorazí do San Salvatore 31. března večer a lady Caroline a paní Fisherová, které se dosud neznaly, a neměly tedy na cestě povinnost nudit jedna druhou, protože teprve ke konci se měly dozvědět, kdo jsou, měly dorazit 2. dubna ráno. A do té doby bude pro ty dvě všechno pěkně připraveno, protože i přes rovnost sdílení budou přece jen tak trochu hosty.
Ke konci března došlo k nepříjemným příhodám, když Wilkinsová se srdcem v hrdle a s tváří, v níž se mísily pocity viny, hrůza a odhodlání, sdělila manželovi, že byla pozvána do Itálie, a on tomu odmítl uvěřit. Samozřejmě tomu odmítl uvěřit. Jeho ženu totiž ještě nikdo nikdy nikam nepozval, natož do Itálie. Neexistoval žádný precedens, a tak požadoval důkazy. Jediným důkazem byla paní Arbuthnotová a Wilkinsová ji přivedla, ale co ji to stálo urputného přesvědčování a úpěnlivých proseb! Paní Arbuthnotová si nepředstavovala, že se bude muset postavit panu Wilkinsovi tváří v tvář a říkat mu věci, které měly k pravdě poněkud daleko, a to jí připomnělo, co už nějakou dobu tušila, že se stále více vzdaluje od Boha.
Celý březen byl plný nepříjemných, úzkostných momentů. Byl to neklidný měsíc. Svědomí paní Arbuthnotové, které se léty rozmazlování stalo přecitlivělým, se nedokázalo smířit s tím, co dělá, a s jejími vysokými nároky na to, co je správné. Nedopřávalo jí to klidu. Šťouchalo to do ní při modlitbách. Její prosby k Bohu o rady, kudy jít, byly prokládány znepokojivými otázkami, jako například: Nejsi pokrytec? Myslíš to opravdu vážně? Nebyla bys, upřímně, zklamaná, kdyby ta modlitba byla vyslyšena?
Na straně jejího svědomí stálo i dlouhotrvající deštivé a syrové počasí, které způsobovalo mnohem více nemocí, než je mezi chudými obvyklé. Měli záněty průdušek, měli horečky, trápení nebralo konce. A ona si odjížděla, utrácela drahocenné peníze, prostě a jen proto, aby byla ona sama šťastná. Jedna žena šťastná, a za ní tyhle žalostné zástupy…
Nedokázala se podívat faráři do tváře. Ten služebník boží nevěděl, nikdo nevěděl, co se chystá udělat, a ona se od samého začátku nedokázala nikomu podívat do očí. Začala se vymlouvat z proslovů, v nichž žádala o peníze. Jak by mohla před všemi těmi lidmi stát a žádat je o peníze, když sama tolik utratí pro své sobecké potěšení? Nepomohlo jí ani to, že když, aby napravila svoji hýřivost, Frederickovi řekla, že by mu byla vděčná, kdyby jí dal nějaké peníze, okamžitě jí vypsal šek na 100 liber. Na nic se neptal. Byla z toho celá rudá. Pohlédl na ni a pak odvrátil zrak. Ulevilo se mu, že si ten šek vzala. Okamžitě na něj inkasovala peníze a všechny odevzdala farářovi na dobročinné účely, aby posléze zjistila, že se zmítá v pochybnostech víc než kdy jindy.
Paní Wilkinsová naopak žádné pochybnosti neměla. Byla si naprosto jistá, že je nanejvýš správné mít dovolenou a vůbec správné a krásné utratit vlastní těžce nashromážděné úspory za to, aby byl člověk šťastný.
„Pomyslete, o co nám bude lépe, až se vrátíme,“ řekla Arbuthnotové, aby tu pobledlou dámu povzbudila.
Ne, paní Wilkinsová nepochybovala, ale měla obavy, a březen byl i pro ni úzkostným měsícem, kdy se nic netušící pan Wilkins denně vracel k večeři a v tichu rodinného bezpečí jedl rybu.
Avšak věci se mohou i pokazit. Je opravdu překvapivé, jak moc se mohou pokazit. Paní Wilkinsové, která celý ten měsíc velice dbala na to, aby Mellershovi dávala jen jídlo, které má rád, kupovala je a vznášela se nad jeho přípravou se zanícenou horlivostí, se to podařilo tak dobře, že Mellersh byl spokojen; rozhodně spokojen; tak moc spokojen, že si dokonce začal myslet, že si možná přece jen vzal tu správnou ženu, a ne, jak ho často napadalo, špatnou. Výsledkem bylo, že třetí neděli v březnu, po velmi chutném obědě, při němž se mu yorkshirský pudink rozplýval v ústech a meruňkový koláč byl tak dokonalý, že ho celý najednou snědl, Mellersh, kouřící doutník u krbu, řekl: „Přemýšlím, že bych tě vzal na Velikonoce do Itálie.“ A odmlčel se v očekávání výbuchu její užaslé a vděčné extáze.
Žádná ale nepřišla. V místnosti panovalo naprosté ticho, až na krupobití dopadající na okna a teplý hukot ohně v krbu. Paní Wilkinsová nemohla promluvit, tak byla ohromená. Následující neděle byla dnem, kdy mu chtěla sdělit novinku o svém pozvání do Itálie, a ještě si ani nepřipravila slova, kterými by mu to sdělila.
Pan Wilkins, který nebyl v cizině od doby, co byli na líbánkách, s rostoucím znechucením pozoroval, jak týden po týdnu fouká a prší, neobvykle vytrvalé hnusné počasí. Pomalu v něm sílila touha odjet na Velikonoce z Anglie. V podnikání se mu dařilo. Mohl si dovolit takový výlet. Švýcarsko bylo v dubnu k ničemu. Velikonoce v Itálii zněly povědomě. Do Itálie by jel, ale protože by to vyvolalo komentáře, kdyby svou ženu s sebou nevzal, vzít ji musí. Kromě toho, v zemi, jejíž jazyk člověk neovládá, se vždycky hodí druhá osoba, která mu podrží věci a počká se zavazadly, než se domluví rukama.
Očekával výbuch vděčnosti a vzrušení. To, že se ho nedočkal, bylo neuvěřitelné. Usoudil, že to asi neslyšela. Nejspíš byla pohroužena do nějakého svého bláznivého snění. Bylo politováníhodné, jak dětinská zůstala.
Otočil hlavu – oba seděli v křeslech před krbem – a podíval se na ni. Hleděla přímo do krbu a nepochybně to byl oheň, kvůli němuž měla tak červenou tvář.
„Přemýšlím,“ zopakoval a zesílil jasný, kultivovaný hlas a mluvil trpce, protože nepozornost v takové chvíli byla k pláči, „že tě vezmu na Velikonoce do Itálie. Neslyšela jsi mě?“
Slyšela ho, ano, a zajíkavě se divila té neobyčejné náhodě… opravdu neobyčejné náhodě… právě mu chtěla vyprávět, jak… jak byla pozvána… pozvala ji přítelkyně… na Velikonoce… její přítelkyně tam má dům… v Itálii a pozvala ji na duben.
Wilkinsová, hnaná hrůzou, pocitem viny a překvapením, byla ještě nesouvislejší než obvykle. Bylo to strašné odpoledne. Mellersh, kromě toho, že se mu jeho zamýšlená laskavost vrátila jako bumerang, byl hluboce rozhořčen. Křížově ji vyslýchal s největší přísností. Chtěl, aby pozvání odmítla. Žádal, aby, když už to pozvání tak nehorázně přijala, aniž by se s ním poradila, napsala a zrušila to. Když zjistil, že u ní narazil na netušenou, šokující skálu tvrdohlavosti, odmítl uvěřit, že byla do Itálie skutečně pozvána. Odmítal věřit, že existuje nějaká paní Arbuthnotová, o níž do té chvíle nikdy neslyšel. Teprve když ta jemná dáma se osobně dostavila – tak seriózní a důvěryhodná – a potvrdila všechno to, co jeho žena říkala, pak teprve byl schopen uvěřit. Nemohl než paní Arbuthnotové věřit. Působila na něj přesně tak, jak působila na zaměstnance metra. Nemusela ani skoro nic říkat.
Zbytek března byl zmatený zlý sen. Arbuthnotová i Wilkinsová byly zdrcené; ať se snažily sebevíc, obě se cítily neobyčejně provinile, a když 30. března ráno konečně odjížděly, nebylo v nich žádné nadšení z odjezdu, vůbec žádné těšení se na prázdniny.
„Byly jsme příliš hodné – až příliš hodné,“ mumlala si Wilkinsová, když se procházely po nástupišti na nádraží Victory, kam dorazily o hodinu dřív, než potřebovaly, „A proto máme pocit, že děláme něco špatného. My už ani nejsme skuteční lidi. Skutečné lidské bytosti nejsou nikdy tak dobré, jako jsme my. Ach,“ sepjala své tenké ruce, „když si pomyslím, že bychom teď měly být tak šťastné, tady na tom vlakovém nádraží, kde vlastně všechno začíná, a nejsme, a kazí se nám to jen proto, že jsme to zkazily jim! Co jsme komu udělaly – to bych ráda věděla, co jsme komu udělaly,“ hořekovala rozhořčeně a obracela se k Arbuthnotové, „kromě toho, že jsme jednou chtěly odjet samy a trochu si od nich odpočinout?“
Arbuthnotová, trpělivě šlapala vedle ní a neptala se, koho tím myslí, protože to věděla. Wilkinsová si myslela, že Frederick je stejně rozhořčený jako Mellersh nad odjezdem své ženy, Frederick však ani nevěděl, že jeho žena odjela.
Paní Arbuthnotová, která o něm vždycky mlčela, o tom Wilkinsové neřekla. Frederick byl příliš hluboko v jejím srdci, než aby o něm mohla mluvit. Zrovna se nacházel ve stavu mimořádného pracovního nasazení při finišování nad další z těch příšerných knih a posledních několik týdnů byl prakticky neustále pryč, a když odjížděla, byl taky pryč. Proč by mu to vlastně měla říkat?
Protože si byla tak odsouzeníhodně jistá, že nebude mít námitky, napsala mu jen vzkaz a položila ho na jeho stůl, aby o tom věděl, až se vrátí domů. Napsala mu, že odjíždí na měsíční dovolenou, protože si potřebuje odpočinout a už dlouho si neodpočinula, a že Gladys, výkonná komorná, má příkaz se postarat o jeho pohodlí. Neřekla, kam jede; nebyl důvod, proč by to dělala; ani by ho to nezajímalo, bylo by mu to jedno.
Den byl mizerný, sychravý a mokrý, plavba do Francie byla příšerná a jim bylo velmi špatně. Ale když dorazily do Calais, už je to přešlo a tam poprvé je začala hřát ta skutečná nádhera toho, co udělaly.
Wilkinsovou to zachvátilo jako první a jako růžový plamen se z ní šířilo na pobledlou tvář její společníce. V Calais, kde se vzpamatovaly, si Wilkinsová dala platýse, kterého už Mellersh neměl – Mellersh v Calais začal mizet a ubývat. Nikdo z francouzských nosičů ho neznal, žádný úředník v Calais se o Mellershe nezajímal. V Paříži ani už nebyl čas na něj myslet, protože jejich vlak měl zpoždění a ony jen tak tak chytly na Gare de Lyons vlak do Turína; a odpoledne druhého dne, když se dostaly do Itálie, celá Anglie, Frederick, Mellersh, farář, chudí, Hampstead, klub, Shoolbred’s, všichni a všechno, celá ta rozjitřená bolestná bezútěšnost, vybledla do šera snu.
KOUZELNÝ DUBEN (meisterkoch.eu)
Zdarma dárek ke knize Meisterkoch Knihy
Komentáře https://www.databazeknih.cz/knihy/kouzelny-duben-523287
Přidejte odpověď