autor: Charlotte Brontë
Kapitola desátá – V DIVADLE
Můj život se dostal do nových kolejí a po jistou dobu jsem si svůj smutek udržovala v odstupu. Osvojovala jsem si novou víru ve štěstí. Od příhody v podkroví uplynuly tři týdny a já měla v ložnici uschovány v krabičce s prvním listem ještě jeho další čtyři dopisy, psané týmž pevným perem, zapečetěné touž zřetelnou pečetí a zaplněné stejnou životodárnou útěšností.
Byly to milé, vlídné dopisy, i když jsem si je četla po letech; v posledních dvou se objevily na konci tři čtyři položertovné něžné řádky, v nichž se „cit ozval, ale nepřevládal“. Časem dozrály v mírně lahodný nápoj, při prvním čtení mi však připadaly jako šťáva z olympské vinice, jakou si pochvalují sami bohové. Na tyto listy jsem vždycky odpovídala dvakrát: jednou pro vlastní uspokojení a podruhé pro Grahamovy oči.
Nejdřív jsem za pomoci citu vystrčila za dveře rozum, zatáhla za ním závoru a pak jsem se posadila, nedočkavě namočila pero do inkoustu, abych na papír vymačkala celé své srdce. Když jsem s tím byla hotova a měla dva archy popsané slovy vyjadřujícími oddanost a překypujícími vděčností (v této závorce rázně odmítám jakýkoli náznak tak řečených „vřelých citů“; ženy nepěstují „vřelé city“ tam, kde od samého počátku vztahu ani na okamžik nezapochybují o tom, že by to znamenalo dokonalou bláhovost), v tom už závorka na srdci povolila, rozum vnikl dovnitř, popadl popsané archy, se smíchem si je pročítal, škrtal v nich, trhal je na kousky, až je nanovo přepsal a odeslal odpověď stručnou až úsečnou, na pouhé jedné stránce. A udělal správně.
Neživily mě však jen dopisy. Brettonovi mě navštěvovali a starali se o mě, jednou týdně jsem byla pozvána k nim. Doktor Bretton mi neopomněl vysvětlit, proč je ke mně tak milý: „Musíme udržovat jeptišku v patřičné vzdálenosti a bojovat s ní o její kořist!“
Byl odhodlán získat nad ní navrch a přál si jen, aby mě jednou navštívila, až bude při tom i on. Zkrátka, díval se na mne s odborným zájmem jako na svou pacientku, ale jeho srdečné a pozorné chování se krylo i s jeho přirozenou dobrosrdečností.
Prvního prosince večer za mnou přiběhla Rosina: „Mademoiselle Lucye! V salónu máte návštěvu!“
Zamířila jsem do salónu a našla jsem tam podle svého očekávání dr. Brettona ve večerním obleku. „Mám pro vás venku kočár,“ hlásil mi. „Posílá mě maminka, abych si vás odvezl do divadla. Chtěla jít sama, ale má návštěvu. Hned mi nakázala: ‚Vem místo mě Lucy!‘ Pojeďte se mnou!“
„Hned teď? Na to nejsem oblečená!“ vykřikla jsem a sklesle jsem ukázala na své tmavé vlněné šaty.
„Máte půlhodinku na oblečení. Měl jsem vám vzkázat dřív, ale sám jsem se rozhodl teprve v pět hodin, když jsem se dozvěděl, že to bude výjimečná událost, vystoupí slavná herečka.“
Vyslovil jméno, jež mě elektrizovalo, které v té době vzrušovalo celou Evropu. „Jdu s vámi – budu hotová za deset minut,“ slibovala jsem.
Ani jsem nepomyslela, že by se snad neslušelo jet do společnosti bez doprovodu paní Brettonové. Vždyť mou kmotru by ani nenapadlo dělat gardedámu děvčeti, které jde s bratrem; věděla, že nás dva nemusí hlídat při žádné společné vycházce.
Zamířila jsem k velkému dubovému šatníku v ložnici pro své krepové mlhovité šaty. Ale ve skříni, kde se mačkalo nějakých čtyřicet oděvů, zatím někdo dělal pořádek a odnesl některé šaty do podkroví, mezi nimi i můj krepový úbor. Musela jsem si tam pro něj dojít. Vzala jsem klíč a Šlapala jsem nahoru, beze strachu a takřka bez uvažování. Odemkla jsem a vstoupila dovnitř, ale podkrovní komora nebyla tak tmavá, jak by měla být: z jednoho místa zářilo světélko, svítilo jako hvězdicovitá skvrna, že při něm bylo jasně vidět hlubokou alkovnu i část skvrnité rudé záclony, která byla přes ni natažena.
Vtom však světlo rázem a neslyšně před mýma očima zmizelo a zároveň se alkovna a celý kout ponořil do nejhlubší tmy. Neodvážila jsem se pátrat po tom, co to znamená, na to jsem neměla ani čas, ani chuť, popadla jsem své šaty, které naštěstí visely na zdi nedaleko dveří, a vyrazila ven. S křečovitým chvatem jsem za sebou zamkla a jako střela jsem seběhla do ložnice. Ale celá jsem se třásla, takže jsem nebyla s to se obléknout, upravit si účes a roztřesenýma rukama si pozapínat všechny háčky.
Zavolala jsem Rosinu, a ta se za zpropitné doopravdy vyznamenala: učesala mě jako kadeřnice, vzorně mi připevnila krajkový límec a uvázala na krk stužku, podala mi kapesník i rukavice a svítila mi po schodech na cestu. Zapomněla jsem jenom na šál, běžela pro něj a já jsem zatím stála s doktorem Johnem v hale a čekala na ni.
„Co je to s vámi, Lucy?“ zeptal se a pozorně si mě prohlížel. „Jste rozrušená jako tenkrát! Snad ne zase z jeptišky?“
Zapírala jsem; trápila mě představa, že mě bude znova podezřívat z halucinací. Ale vyptával se tak tvrdošíjně, že jsem nakonec uznala za vhodné vylíčit mu, co jsem skutečně viděla. Pro něho to ovšem znamenalo jen nový projev stejné příčiny, všechno sváděl na optický klam a nervové podráždění.
Nebrala jsem to za bernou minci, ale neodvážila jsem se mu odporovat: lékaři jsou tak sebejistí, a tak nevývratně trvají na svých střízlivých materialistických stanoviscích.
Už tu byla Rosina se šálem a já byla vstrčena do kočáru. divadlo bylo plné do posledního místečka: byl tam i královský dvůr a šlechta, obyvatelé paláců i hotelů se přestěhovali do přeplněných a uctivě ztichlých lóží a křesel. Cítila jsem se hluboce poctěna, že před tímto jevištěm mohu sedět i já, a čekala jsem se zvláštním napětím, až se na něm zjeví proslulá hvězda, zjev, s jakým se mé oči dosud nesetkaly.
Když se královna Vašti objevila na scéně, dost dlouho jsem v ní viděla pouhou, třebas výjimečnou ženu, která se dovede před obecenstvem pohybovat s velkolepou grácií. Ale ponenáhlu jsem poznávala svůj omyl. Zjišťovala jsem, že z ní vyzařuje síla, která není ženská, ba ani lidská, že jí z očí hledí démoni. A tyto zlé mocnosti ji provázely celou tragédií, umocňovaly její slabé síly – neboť to byla bytost vskutku křehká -, dodávaly jejímu hlasu drásavé zabarvení a křivily jí tvář, její královskou tvář, v démonickou masku. Představovala zosobněnou nenávist a vražedné šílenství.
Byla to podivuhodná podívaná, velkolepé zjevení. Kde je malíř, který zobrazil Kleopatru? Sem by měl přijít, posadit se před ni a studovat zcela odlišné pojetí umění. Tady ať hledá pohled na plnokrevné tělo, na hru svalů a teplého masa, kterému se obdivoval! Co si však myslí Graham o této bytosti? V dlouhých intervalech jsem se na něj zapomněla otáčet. Geniální herečka mě přitahovala jako magnet, vykolejila mě z obvyklé polohy, moje slunečnice se neobracela za svým sluncem, ale k přeletujícímu rudému světlu komety. Něco podobného jsem na jevišti ještě nikdy nezažila.
Když jsem si konečně našla čas a vrátila se mi touha obracet se na něho, ujasnilo se mi, že tuto pochmurnou a vladařskou Vašti nepozoruje s úžasem, ani s obdivem, ani s hrůzou, ale s napjatou zvědavostí. Její trýzeň ho nezabolela, její divné steny – působivější než vášnivé výkřiky – jím nehnuly.
Sledovala jsem jeho tvář a zatoužila jsem poznat, co si vlastně myslí; oslovila jsem ho a zeptala se, jak se mu Vašti líbí.
„Hmmm-mmm,“ zněla neartikulovaná, ale výmluvná první odpověď; kolem úst mu pohrával úsměv takřka bezcitný. Několika strohými větami mi vyjádřil svůj názor na herečku. Posuzoval ji jako ženu, ne jako umělkyni, a byl to pranýřující odsudek.
Onen večer se pro mne začal ve znamení šarlatového vykřičníku, ale ještě nekončil; bylo určeno, aby se mi zapsal do paměti nesmazatelným písmem. K půlnoci, kdy už temná tragédie ústila k závěrečnému výjevu, kdy všichni tajili dech, a dokonce i Graham si hryzal ret a dojatě se mračil, když celé divadlo viselo pohledem na jediném bodě, na bílé postavě zhroucené v křesle a zmítající se v zápase se svým posledním, nejurputnějším a zřejmě vítězícím nepřítelem, právě tehdy se strhl za scénou zlověstný hluk, zaslechli jsme hlasitý dupot a ucítili zápach dýmu.
„Hoří!“ ozvalo se na galérii. „Hoří!“ ozývalo se ze všech stran; a nepopsatelně rychle propukla panika, divoká tlačenice – bezohledný úprk.
A doktor John? Dodnes ho vidím, jak mě povzbuzuje s chladnokrevným, srdečným úsměvem: „Lucy zůstane klidně sedět, že?“ pronesl a podíval se na mne s tou mírnou dobrotou, jakou jsem u něho poznala v bezpečném zátiší u domácího krbu jeho matky.
A já bych se nehnula z místa, i kdyby mě to mělo stát život. Po několik minut okolo nás panovala strašná vřava a nemilosrdný boj.
„Ty ženy se cpou úplně bezhlavě,“ podotkl, „ale kdyby mužští neztráceli hlavu, dal by se udržet pořádek. Některé ženy jsou statečnější než chlapi. Tamhle je jedna – proboha!“
Hrubián řeznické postavy odtrhl před našima očima dívku, která se poměrně klidně držela pod paží staršího pána, od jejího ochránce a srazil ji pod nohy davu. Zmizela však jen na pár vteřin. Graham se k ní vrhl a společně s tím pánem, který měl přes své šediny dost síly, ji osvobodil z návalu; dívčina hlava a dlouhé vlasy mu padly přes rameno, zdálo se, že ztratila vědomí.
„Nechte mi ji na starost, jsem lékař,“ řekl dr. John.
„Pokud s sebou nemáte dámu, budu velmi rád,“ zněla odpověď. „Vy ji neste a já vám budu razit cestu. Musíme ji dostat na vzduch.“
„Dámu zde mám, ale ta nám nebude překážet,“ řekl Graham. Vyzval mě očima, ať jdu za ním.
Odhodlaně jsem se prodírala tou živou bariérou až k němu. Pán, který nám razil cestu, se projevil jako silný a obratný průkopník, vytrvale jako klín rozrážel hradbu lidských těl, až nás vyvedl do svěží mrazivé noci.
„Vy jste Angličan?“ otočil se k dr. Brettonovi, když jsme se octli na ulici.
„Angličan. A mluvím snad s krajanem?“
„Správně. Ale teď buďte tak laskav a ještě chvíli počkejte, než si vyhledám svůj vůz.“
„Tatínku, mně se nic nestalo,“ ozval se dívčí hlásek, „jsem přece u tatínka?“
„Jste v dobrých rukách a váš otec tu bude hned.“
„Řekněte mu, že mi nic není, jen mě bolí rameno… Ach, to bolí! Tady mi na něj někdo dupl.“
„Nejspíš vymknutá ruka,“ uvažoval doktor polohlasně, „doufejme, že to nebude nic horšího. Lucy, pojďte sem!“
A já jsem mu pomáhala, když dívce upravoval šaty a ukládal si ji v náručí do lepší polohy, aby jí působil co nejmenší bolest. Potlačovala steny a spočívala mu na prsou klidně a trpělivě.
„Je jako pírko,“ poznamenal Graham, „jako dítě!“ A šeptem se ke mně obrátil: „Je to děcko, Lucy? Nevšimla jste si, jak je asi stará?“
„Nejsem žádné děcko, je mi už sedmnáct,“ ozvala se nemocná vážně a důležitě. A hned nato: „Řekněte tatínkovi, ať už jde, bojím se bez něho.“
Kočár přijel a dívčin otec ji vzal Grahamovi z náručí, ale přitom ji rameno opět zabolelo, takže tiše zasténala. „Chudinko moje malá,“ oslovil ji otec něžně a obrátil se ke Grahamovi: „Říkal jste, že jste lékař?“
„Ano, pane. Jsem doktor Bretton.“
„Můžete jet se mnou mým vozem?“
„Mám tady vlastní kočár. Jen si ho vyhledám a doprovodím vás.“
„Buďte tedy tak laskav a přijeďte za námi. Bydlíme v hotelu Crécy.“
Náš vůz jel rychle, Graham i já jsme mlčeli. Vypadalo to dost dobrodružně. Dorazili jsme k hotelu asi deset minut za cizinci, vystoupili jsme po pěkném širokém schodišti do druhého poschodí k bytu číslo 2. Livrejovaný sluha nás ohlásil a uvedl do salónu, jehož krb sálal anglickým ohněm a stěny svítily cizokrajnými zrcadly. U krbu jsme uviděli skupinku lidí: v hlubokém křesle zabořená útlá postavička, okolo ní se točily nějaké dvě ženy a pán s ocelově šedou hlavou je vystrašeně pozoroval.
„Kde je Harriet? Ať ke mně přijde,“ ozýval se slabý dívčí hlásek.
„Kde je paní Hurstová?“ spustil šedovlasý pán na sluhu, který nás sem uvedl.
„Bohužel není ve městě. Slečna jí dala až do zítřka volno.“
„Ano – ano už si vzpomínám. Odjela ke své sestře, dovolila jsem jí to,“ vložila se teď do řeči mladá dáma. „Ale Manon a Luisa nerozumějí, co jim říkám, a tak mi nechtíc dělají samou bolest.“
Dívčin otec teď doktora Johna přivítal, a zatímco se chvilku radili, přistoupila jsem k lenošce a posloužila jsem dívce vyčerpané bolestí podle jejího přání.
Byla jsem ještě zabraná do této činnosti, když se ke mně připojil Graham. Prohlídkou zjistil, že jeho vlastní ošetření stačí a že nebude třeba volat dalšího odborníka. Nařídil, aby dívku odnesli do ložnice, a mě potichu vybídl: „Lucy, jděte s nimi. Ty ženské jsou zřejmě dost nechápavé, aspoň jim poraďte, jak ji mají nést, aby ji ušetřily zbytečné bolesti. Musí se s ní zacházet Opatrně.“
Ložnice měla okna zastřena bledě modrými záclonami a byla ověšena průzračnými mušelínovými závěsy, měkké bělostné lůžko mi připomínalo sněhovou závěj v mlžném oparu. Požádala jsem služky, ať poodstoupí, a svlékla jsem jejich velitelku bez jejich dobře míněné, ale nemotorné pomoci. Sama slečna byla drobná, ale měla krásnou postavičku.
Když jsem jí shrnula dozadu bohaté jemné vlasy, uviděla jsem před sebou mladinkou, zbledlou, avšak velice ušlechtilou tvář. Čelo hladké a bílé, obočí výrazné, i když úzké, vybíhající do ztracena k spánkům, a její oči – to byl největší dar přírody – krásné, veliké hluboké vévodily celé její tváři a za jiných okolností se jistě uměly uplatňovat zcela jinak; teď vyjadřovaly jen únavu a utrpení. Pleť měla úplně světlou, na krku i na rukou protkávanou žilkami jako u květinových plátků; celý ten její něžný zevnějšek pokrýval mrazivý povlak pýchy, tvářila se zvysoka – kdybych ji nebyla hned napoprvé viděla obklopenou známkami bohatství a urozenosti, připadalo by mi to jako nepřiměřené svědectví o tom, že ta mladinká dáma nic neví o skutečném životě.
Její chování pod lékařovýma rukama u mne vyvolávalo úsměv; nekňourala, naopak se jim podrobovala trpělivě a odhodlaně, jen jednou se ohradila, aby byl opatrnější, že ji to moc bolí. Viděla jsem, jak na jeho obličeji ulpívá tázavým pohledem svých velkých dětských očí.
Nevím, jestli Graham cítil její zkoumavý zrak – jestliže ano, střežil se znepokojit ji na oplátku svým pohledem. Myslím, že ji ošetřil s největší péčí a ohleduplností, aby ji co nejvíc ušetřil bolesti; uznala to sama, když skončil, řekla mu: „Děkuji vám, doktore, a dobrou noc!“ velice vděčným tónem. Znovu se však přitom na něho zadívala tím vážným přímým pohledem, až překvapivě soustředěným.
Lékařovo ujištění, že její zranění není patrně nebezpečné, vyvolalo u jejího otce radostně vděčný úsměv, pro nějž ho člověk hned musel mít rád. Zahrnul teď Grahama projevy díků, jak je dovede vyjádřit Angličan vůči někomu, kdo mu prokáže službu, ale s kým se dosud blíž nezná, a požádal ho, aby je navštívil i příští den.
„Tatínku,“ ozval se hlásek zpoza nebes na lůžku, „poděkuj taky té dámě. Je tu ještě?“
S úsměvem jsem odhrnula záclonu a podívala se na ni. Zřejmě se jí už ulevilo, přes svou bledost vypadala hezky; její tvář měla jemné rysy, a ačkoli na první pohled vypadala pyšně, zdálo se mi, že kdo si na ni zvykne, bude z ní vnímat jen tu něžnost.
Loučili jsme se tedy už málem jako staří přátelé; bylo nám nabídnuto občerstvení, ale vzhledem k pozdní hodině jsme jej odmítli a opustili hotel Crécy.
Na zpáteční cestě jsme opět jeli kolem divadla; tam bylo ticho a tma. Druhý den stálo v novinách, že při představení padla jiskra na uvolněnou záclonu, ta se vzňala, ale oheň byl v zárodku uhašen.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
—
Přidejte odpověď