autor: Elizabeth von Arnim
Kapitola 5
V Itálii bylo zataženo, což je překvapilo. Očekávaly zářivé slunce. Ale to nevadí: byla to Itálie. Ani jedna z nich v Itálii nikdy předtím nebyla. Obě fascinovaně hleděly z oken. Hodiny letěly tak dlouho, dokud bylo denní světlo, a pak už bylo jen vzrušení z toho, že se blíží, že se už docela blíží, že už budou tam. V Janově začalo pršet – Genova! Představte si, že jste skutečně v Janově a vidíte jméno Genova napsané na nádraží jako každé jiné. V Nervi lilo, a když konečně k půlnoci, protože vlak měl opět zpoždění, dorazily do Mezzaga, lilo jako z konve. Ale to byla Itálie. Nic z toho nemohlo být špatné. Samotný déšť byl jiný – byl to přímý déšť, který pořádně seshora dopadal na deštník, ne ten prudce vanoucí anglický, který se dostal všude. A když přestalo, hle, země byla posetá růžemi.
Pan Briggs, majitel San Salvatore, jim před cestou řekl: „Vystoupíte u Mezzaga a pak pojedete bryčkou.“ A tak se stalo. Zapomněl však dodat, že vlaky v Itálii mají někdy zpoždění, a jejich vlak měl nakonec čtyři hodiny zpoždění.
Když se Arbuthnotová a Wilkinsová seškrábaly po žebříkovitých vysokých schůdcích vagonu do černého lijáku, nenašly nic, čím by mohly odjet. Všechny bryčky už dávno odjely domů. Dlouhými sukněmi ometaly kaluže černé vody, nikoho neviděly a myslely si, že ani tak nestojí na nástupišti, jako spíš uprostřed cesty.
Domenico, zahradník v San Salvatore, to předvídal, a tak poslal drožku své tety, kterou řídil její syn. Teta bydlela v Castagnetu, vesnici krčící se pod hradem San Salvatore, a proto, ať už měl vlak jakékoli zpoždění, drožka by se neodvážila vrátit domů, aniž by nevezla to, pro co byla poslána.
Bratranec Domenica se jmenoval Beppo a vynořil se ze tmy chvíli poté, co tam Arbuthnotová a Wilkinsová bezradně postávaly, ruce plné kufrů.
Beppo, který je hledal, se vynořil ze tmy jakýmsi výskokem a hlasitě promluvil italsky. Beppo byl slušný mladý muž, ale nevypadal tak, zvláště ne v té tmě, kdy měl přes jedno oko staženou kapající čepici. Nelíbilo se jim, jak se téměř neurvale zmocnil všech jejich kufrů. Docela určitě to nemohl být nosič, jak možná chtěl, aby si myslely. Nicméně vzápětí v proudu jeho řeči rozpoznaly slovo San Salvatore, a tak mu je stále opakovaly, protože to byla jediná italština, kterou znaly. Rozčileně za ním spěchaly, neboť nechtěly ztratit z dohledu své kufry, klopýtaly přes koleje a kaluže až tam, kde na cestě stála vysoká drožka.
Měla zvednutou a zataženou střechu a její kůň stál zamyšleně. Vlezly dovnitř, a jakmile se tam ocitly – u Wilkinsové se sotva dalo říci, že je už uvnitř – kůň se s trhnutím probral ze svého snění a prudce vyrazil k domovu; bez Beppa a bez kufrů.
Beppo, ač obtěžkaný kufry, s mladickou energií vystřelil za nimi, rozezvučel noc svým řevem a včas zachytil po zemi se vlekoucí otěže. Hrdě vysvětloval, že kůň tohle občas dělá, že je to krásné zvíře plné obilí a krve a že se o něj stará on, Beppo, jako o vlastního syna, a dámy se nemusí bát – všiml si, že se k sobě ustrašeně tiskly; ale ačkoli mluvil jasně a nahlas a hýřil výmluvností, dívaly se na něj nechápavě.
Mluvil však dál, zatímco kolem nich vršil kufry, a byl si jist, že mu dříve či později musí porozumět, zvláště když si dával pozor, aby mluvil velmi hlasitě a vše, co říkal, ilustroval nejjednoduššími vysvětlujícími gesty. Obě, jak si soucitně všiml, měly bílé, unavené tváře, a velké oči, unavené oči. Byly to krásné dámy a jejich oči, které se na něj dívaly přes vršky kufrů a ostražitě sledovaly každý jeho pohyb, byly jako oči Matky Boží. Jediné, co dámy říkaly, a opakovaly to v pravidelných intervalech i poté, co se rozjeli, a jemně do něj přitom šťouchaly, zatímco seděl na kozlíku, bylo: „San Salvatore? San Salvatore?“
A on pokaždé nahlas a povzbudivě odpověděl: „Sì, sì, San Salvatore.“
„Samozřejmě nevíme, jestli nás tam opravdu veze,“ řekla nakonec tichým hlasem Arbuthnotová, když už jeli, jak se jim zdálo, hodně dlouho, sjeli z dlažebních kostek ospalého města a ocitli se na klikaté cestě, po jejíž levé straně viděly jen nízkou zídku, za níž se rozprostírala obrovská černá prázdnota a šumění moře.
Napravo od nich bylo něco blízkého, strmého, vysokého a černého – skály, obrovské skály.
„Ne-nevíme,“ souhlasila Wilkinsová a po zádech jí přeběhlo lehké mrazení.
Cítily se velmi nesvé. Bylo už tak pozdě. Byla taková tma. Cesta byla tak osamělá. Co kdyby se utrhlo kolo. Co kdyby potkali fašisty nebo jejich protivníky. Jak teď litovaly, že nepřespaly v Janově a nevydaly se na cestu až druhý den ráno za světla.
„Ale to by bylo prvního dubna,“ řekla Wilkinsová tichým hlasem.
„To je teď,“ šeptla Arbuthnotová.
„Tak to je,“ zamumlala Wilkinsová.
Mlčely. Beppo se k nim otočil – znepokojivý zvyk, kterého si všimly, protože jeho zbrklý kůň by měl být jistě obezřetně hlídán – a znovu je oslovil a byl přitom přesvědčen, že jim to musí být jasné – bez patosu a s nejjasnějšími vysvětlujícími pohyby.
Jak moc si teď přály, aby je jejich matky přiměly naučit se italsky, když byly malé. Kéž by mu teď dokázaly říct: „Prosím vás, netočte se pořád dokola, sedněte si rovně a hlídejte si toho koně.“ Ani nevěděly, jak se italsky řekne kůň. Bylo opovrženíhodné být tak neznalý.
Ve své úzkosti, protože cesta se klikatila kolem velkých vyčnívajících skal a po jejich levici byla jen nízká zídka, která je stěží chránila před mořským příbojem pod nimi, začaly i ony gestikulovat, mávat rukama na Beppa a ukazovat před sebe. Chtěly jen, aby se už přestal k nim otáčet a věnoval se raději řízení. To bylo všechno. Ale myslel si, že chtějí, aby jel rychleji, a následovalo děsivých deset minut, během nichž je, jak se domníval, uspokojoval šílenou jízdou. Byl na svého koně velmi pyšný a uměl s ním i v zatáčkách jet velice rychle.
Zvedl se, začal práskat bičem a kůň se nadšeně rozeběhl, protože i on se těšil, až bude doma, ve své stáji. Skály k nim poskočily, drožka se rozkymácela, kufry se nadzvedly a obě dámy se k sobě přitiskly. Takto pokračovali, kymáceli se, houpali se, rachotili, až poblíž Castagneta cesta začala stoupat a kůň, který znal každý centimetr cesty, náhle prudce přibrzdil, čímž vrhnul všechno, co bylo uvnitř, na jednu hromadu, a pak pokračoval vzhůru tím nejpomalejším krokem.
Beppo se otočil, aby přijal jejich nadšený obdiv, a pyšně se usmíval.
Krásné dámy však jeho umění neocenily žádným obdivným smíchem. Jejich oči, upřené na něj, se zdály být ještě větší než předtím a jejich tváře v černé noci mléčné svítily.
Ale alespoň tady, jakmile vjeli do svahu, byly domy. Hrozivé skály ustoupily a byly tu domy; nízká zídka zmizela a byly tu domy; moře se zmenšilo, vzdálilo, jeho neklidný šum utichl a osamělost cesty skončila. Nikde žádná světla, samozřejmě nikdo, kdo by je viděl projíždět; a přesto Beppo, když míjeli ty domy, se znovu k nim ohlédl přes rameno a zakřičel na ně Castagneto! Nato vstal, práskl bičem a znovu pobídl koně, aby vyrazil vpřed.
Za chvíli tam budeme, řekla si Arbuthnotová a držela se. Brzy zastavíme, řekla si Wilkinsová a držela se. Nahlas ale nic neřekly, protože by stejně nebylo nic slyšet nad práskáním biče, řinčením kol a výkřiky toho šíleného kočího.
Úzkostlivě napínaly zrak, zda už nezahlédnou aspoň kousek San Salvatore.
Doufaly, že se na ně brzy za vesnicí vyřítí středověká brána, kterou vjedou do zahrady a zastaví se u otevřených, přívětivých dveří, z nichž bude proudit světlo a budou v nich stát ti sluhové, kteří tam podle inzerátu měli být.
Místo toho se drožka opět náhle zastavila.
Vyhlédly ven a viděly, že jsou stále ještě ve vesnici s malými tmavými domky po obou stranách, a Beppo přehodil koni otěže přes hřbet, jako by si byl tentokrát zcela jistý, že dál už nepojede, a slezl z kozlíku. V téže chvíli se jakoby z ničeho nic na každé straně drožky objevil muž a několik napůl dospělých chlapců a začali vytahovat jejich kufry.
„Ne, ne – San Salvatore, San Salvatore!“ vykřikla Wilkinsová a snažila se udržet, co jí síly stačily, kufry před těma nenechavýma rukama.
„Sì, sì, San Salvatore,“ křičeli Italové a mocně tahali za kufry.
„Tohle nemůže být San Salvatore,“ zaúpěla Wilkinsová a obrátila se k Arbuthnotové, která seděla klidně a sledovala, jak jí berou kufry. Dívala se na ty muže se stejnou trpělivostí, jakou vždy uplatňovala vůči menšímu zlu. Věděla, že pokud jsou to zlí lidé, kteří se rozhodli přivlastnit si její kufry, nemůže proti tomu stejně nic dělat.
„Myslím, že to není možné,“ připustila a neubránila se údivu nad Božími cestami. Kdyby ji sem Bůh opravdu přivedl, ji a ubohou paní Wilkinsovou, po takové námaze se zařizováním, tolika těžkostech a starostech, po tak záludných cestách přetvářky a podvodu, jen aby se…Zkrotila své myšlenky a jemně řekla paní Wilkinsové, zatímco otrhaní mladíci mizeli s kufry do noci a muž s lucernou pomáhal Beppovi stáhnout z ní deku, že jsou obě v rukou Božích; a Wilkinsová se poprvé, když to slyšela, opravdu polekala. Nezbývalo jí nic jiného než vystoupit ven. Nemělo smysl pokoušet se dál sedět v drožce a opakovat San Salvatore. Pokaždé, když to vyslovily, a jejich hlasy byly pokaždé slabší a slabší, Beppo a ten druhý muž to jen opakovali v sérii výkřiků.
Kdyby se tak naučily italsky, když byly malé. Kdyby tak dokázaly říct: „Přejeme si, aby nás odvezli ke hradu.“ Bylo zbytečné teď plakat. Zbytečné odkládat cokoli, co se jim mělo stát, tím, že se budou snažit dál sedět v drožce. Proto vystoupily.
Oba muži otevřeli deštníky a podali jim je. To je poněkud povzbudilo, protože nemohly uvěřit tomu, že kdyby ti muži byli zlí, že by jim ty deštníky nabídli. Muž s lucernou jim pak dával znamení, aby ho následovaly, mluvil hlasitě a rychle, a Beppo, jak si všimly, zůstal vzadu. Měly by mu zaplatit? Ne, když mají být okradeny a možná i znásilněny, nebo, nedej Bože, i zavražděny. Při takové příležitosti se jistě neplatí. Kromě toho je přece ani do San Salvatore nepřivezl. To, kam se dostaly, bylo někde jinde. Také neprojevil nejmenší přání, aby mu zaplatily; nechal je bez jakéhokoli křiku odejít. Nemohly se ubránit dojmu, že to je špatné znamení. Nechtěl nic, protože vlastně už všechno měl.
Došli k několika schodům. Cesta náhle končila za kostelem několika sestupnými schody. Muž držel lucernu nízko, aby na schody viděly.
„San Salvatore?“ zeptala se Wilkinsová ještě jednou, už jen šeptem, než se odhodlala sestupovat po schodech. Teď už bylo samozřejmě zbytečné se na to ptát, ale nemohla jít po těch schodech dolů v naprostém tichu. Žádný středověký hrad, tím si byla jistá, nebyl nikdy postaven dole pod schodama.
Znovu se však ozval výkřik: „Sì, sì, San Salvatore.“
Opatrně sestupovaly dolů a držely si sukně pozvednuté, aby ze schodů nespadly a neskončily ještě dřív než to všechno, co je čeká, začne. Schody končily na prudce se svažující cestě s plochými kamennými deskami. Na těchto mokrých deskách jedna po druhé uklouzly a muž s lucernou je pohotově podržel. Způsob, jakým je přidržel za lokty, byl zdvořilý.
„Možná,“ řekla Wilkinsová tichým hlasem Arbuthnotové, „že je to přece jen v pořádku.“
„Jsme v rukou Božích,“ odpověděla Arbuthnotová a Wilkinsovou ta osudová slova opět postrašila. Došli na konec svažující se cesty a světlo lucerny se mihlo nad otevřeným prostranstvím s domy po třech stranách. Čtvrtou stranu tvořilo dole moře, které líně omývalo oblázky pláže.
„San Salvatore,“ řekl muž a ukázal lucernou. Napjaly oči a uviděly černou obrovskou masu, která byla nad vodou, která ji jako paže obepínala, a na jejím vrcholu světlo.
„San Salvatore?“ opakovaly obě nedůvěřivě.
„Sì, sì, San Salvatore.“
Šli po něčem, co vypadalo jako nábřeží, přímo nad okrajem šplouchající vody. Nebyla tu ani nízká zídka – nic, co by bránilo muži s lucernou, aby je shodil, kdyby chtěl. On je však nesrazil.
,,Možná je to přece jen v pořádku,“ nadhodila Wilkinsová, když si toho všimla, a Arbuthnotová o Božích rukou už nemluvila.
Mihotavé světlo lucerny tančilo podél stěn a odráželo se na mokré dlažbě nábřeží. Vlevo, ve tmě a zřejmě na konci mola, svítilo červené světlo. Došli ke kamennému oblouku s těžkou železnou bránou. Muž zatlačil na jedno křídlo a otevřel je. Tentokrát šli po schodech nahoru, a když po nich vystoupaly, vinula se od nich mezi květinami pěšina. Květiny sice neviděly, ale celé místo jich bylo zjevně plné.
Tu Wilkinsovou napadlo, že důvod, proč je drožka nezavezla až ke hradu, je možná ten, že k němu nevedla žádná cesta.
To by také vysvětlovalo zmizení kufrů. Začala si být jistá, že až se dostanou nahoru, najdou tam ty kufry, jak na ně čekají. Zdálo se, že San Salvatore je na vrcholu kopce, jak se na středověký hrad sluší a patří. Na odbočce pěšiny nad sebou uviděly, teď už mnohem blíž a jasněji, zářící světlo, které zahlédly od nábřeží.
Ještě jednou, ale tentokrát tónem plným naděje, se paní Wilkinsová zeptala: „San Salvatore?“ a ukázala nahoru na černý obrys vykreslující se proti o něco méně černé obloze. A ještě jednou, tentokrát však utěšeně a povzbudivě, se ozvalo ujištění: „Sì, sì, San Salvatore.“
Přešli malý mostek přes něco, co byla zřejmě rokle, a pak přišel rovný úsek s vysokou trávou po stranách a s neviditelnými květinami. Teplý déšť z nich smýval všechnu sladkost. Stále výš a výš šli v té sladké tmě a červené světlo na molu daleko pod nimi klesalo stále níž a níž. Cesta se vinula na druhou stranu něčeho, co vypadalo jako poloostrov; molo a červené světlo zmizely; napříč temnotou po jejich levici se rozlévala vzdálená světla.
„Mezzago,“ řekl muž a zamával lucernou na světla.
„Sì, sì,“ odpověděly. Na to jim muž v záplavě zdvořilostních slov, z nichž ani jednomu nerozuměly, poblahopřál k jejich skvělé italštině, neboť to byl Domenico, bdělý a zkušený zahradník na San Salvatore, opora podniku, vynalézavý, nadaný, výřečný a zdvořilý Domenico. Jenže to tehdy ještě nevěděly; a on ve tmě, a někdy dokonce i na světle, vypadal se svými snědými rysy, ostrými jako nůž, a rychlými pohyby pantera jako někdo velmi zlý.
Prošli dalším rovným úsekem, nad nímž se po pravé straně tyčil černý útvar podobný vysoké zdi, a pak cesta opět stoupala pod treláží s popínavými rostlinami, chytaly se jich vlečky voňavých věcí a shazovaly na ně kapky deště, světlo lucerny se mihotalo nad liliemi, a pak přišly starobylé schody opotřebované staletími a pak další železná brána a pak už byli uvnitř, i když stále stoupali po točitých kamenných schodech se starými zdmi s klenutým stropem.
Nahoře byly kované dveře a skrz ně zářila záplava elektrického světla.
„Ecco,“ řekl Domenico, hbitě vyběhl posledních pár schodů před sebou a strčil do dveří.
A byly tam a byl to San Salvatore a čekaly na ně kufry a nebyly zavražděny.
Slavnostně na sebe pohlédly. Byl to velký, nádherný okamžik. Konečně byly tady, na svém hradě. Jejich nohy se dotýkaly jeho starobylých kamenů. Wilkinsová náhle objala Arbuthnotovou kolem krku a políbila ji. „První věc, která se v tomto domě stane,“ řekla tiše, slavnostně, „je polibek.“
„Milá Lotty,“ řekla Arbuthnotová.
„Drahá Rose,“ řekla Wilkinsová a oči se jí leskly radostí. Domenico byl nadšený. S radostí pozoroval, jak se ty krásné dámy políbily. Pronesl k nim co nejvděčnější uvítací řeč a ony stály ruku v ruce, držely se, mrkaly na něj s unaveným úsměvem a nerozuměly mu ani slovo.
KOUZELNÝ DUBEN (meisterkoch.eu)
Zdarma dárek ke knize Meisterkoch Knihy
Komentáře https://www.databazeknih.cz/knihy/kouzelny-duben-523287
Cena eknihy je pouze 99 Kč. Čtenáři invAreny ji mohou získat s 20% slevou.
Okouzlená Lotty
Přidejte odpověď