Lenka má velké hnědé oči a bezelstný úsměv člověka, který žije ve vlastním světě. Donedávna bloudila brněnskými ulicemi, hladová a uboze oblečená. Talentovaná výtvarnice, ale též duševně nemocná žena. Dnes už má střechu nad hlavou a právě vystavuje své obrazy v brněnském Café Práh./ilustrační snímek/
Její životní příběh je mixem těžkých chvil a šťastných setkání s lidmi, kteří jí v úzkých pomohli. Sedm let se toulala po Spojených státech. „Vždycky mě lákaly dálky, takže jsem v devatenácti odjela do Ameriky. Přes agenturu, původně na půlroční brigádu. V Kalifornii jsem si přivydělávala třeba v komparzu, bydlela, jak se dalo, a někdy neměla co do pusy,“ vypráví pětatřicetiletá Lenka Fridrichová.
Říká o sobě, že je samotářka. V Los Angeles si však libovala v undergroundové společnosti nekonvenčně žijících lidí. Absolventka textilního designu na brněnské střední škole přitom pilně jezdila po výstavách. A snila o tom, jak se jednou stane skutečnou umělkyní.
Jenže její nemoc provázená halucinacemi a bludy jí pokaždé její sny překazila. Vždy skončila na pár dnů v nemocnici. Jenže bez zdravotního pojištění ji rychle vrátili na ulici. Sem tam se jí povedlo nějaký obraz prodat, vždy za cenu, která sotva přesáhla hodnotu materiálu. Peníze jí totiž nic neříkají a svoje zdravotní potíže nevnímá jako nemoc.
„Jsou chvíle, kdy mám pocit, že do mě vstupují nějaké stíny a hýbají mým tělem. Vím, že je to od ďábla, který mě pokouší a našeptává mi špatné věci,“ vysvětluje si projevy choroby.
Když jí v USA začaly kvůli nelegálnímu pobytu problémy s úřady, vrátila se do Česka. Nějaký čas ji léčil psychiatr Martin Tuček. „Pokud mohu soudit, vidím vyzrálý talent, malování je doslova Lenčina posedlost,“ míní lékař.
Po návratu ze Spojených států mladá žena několikrát skončila v psychiatrické léčebně. Dlouho měla v občance trvalé bydliště v Husově 5, oficiální to adrese brněnských bezdomovců. S rodiči moc nevycházela. Právě z jejich popudu ji soud loni zbavil svéprávnosti. Lenka dlouho odmítala požádat o invalidní důchod. Věřila, že se uživí malováním. Často musela volit mezi jídlem, oblečením a malováním. A pokaždé volila to poslední. „Věřila jsem, že mě Bůh, který mi dal talent, nenechá umřít,“ usmívá se dnes.
A nenechal. Petr Wainer jako by Lence spadl rovnou z nebe. Osmačtyřicetiletý muž, na kterého natrefila u kamarádky, jí loni nabídl přístřeší ve svém domku. Amatérského hudebníka oslovily Lenčiny obrazy. „Nakonec se z toho setkání vyvinul vztah. Prostě spolu nějak ladíme a vzájemně se inspirujeme,“ popisuje rozvedený otec dvou dospělých dětí.
Díky trvalému bydlišti jí mohla opatrovnice ze sociálního odboru úřadu Brno-střed zajistit příspěvek na bydlení. Teď se malířce snaží vyřídit i invalidní důchod. Sdružení Práh, které pomáhá duševně nemocným, vystavuje Lenčiny obrazy. „Jednu dobu u nás v kavárně Lenka i obsluhovala, pak se nám ale ztratila z očí,“ popisuje psycholog sdružení Jiří Šupa.
celý článek je v dnešním vydání MfD
Ivana Karásková
Mladá fronta DNES
http://www.idnes.cz
Přidejte odpověď