Radiožurnál hovořil s nevidomým horolezcem Janem Říhou, který má za sebou další úspěšný výstup, a to na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcagua.
ilustrační foto z expedice Muztagh Ata
Jak je to s vámi? Stále pracujete jako takzvaný vnitřní kurýr na Pražském hradě?
Ano, stále pracuju.
A to už jste se potkal i s Milošem Zemanem?
Potkal jsem se s panem prezidentem. Vlastně když nastoupil, tak se pozdravil se zaměstnanci.
Jene, podle čeho si vybíráte hory, na jejichž vrcholu chcete stát?
Tak já bych řek, že my teda neříkáme slovo zdolal, ale vylezl. Omlouvám se, že vás takhle opravuju.
Dobře, ne, to je v pořádku. Pardon, podle čeho si vybíráte hory, na které chcete vylézt? Takhle je to v pořádku? Děkuju pěkně.
Nebo vlastně vystoupat.
Podle čeho si vybíráte hory, na které chcete vystoupat? A víc variant už nedáme.
Ne, ne, v pořádku, já samozřejmě chci udělat to známý, je to Seven Summits, a vlastně můj projekt se jmenuje Schody do nebe, což vymyslel vlastně můj kamarád, český mezinárodní horský vůdce Jan Bednařík. A tak vlastně jsem začal tím Kilimandžárem a jakoby prostě postupem jako vejš a jako i těžší a těžší tu horu. A takže tak nějak vždycky něco vybereme já nebo někdo z kamarádů.
Tak to bylo Kilimandžáro, to byl Elbrus, to byl Mont Blanc. Ale tak to je spíš takový kopeček, to asi …
Tím jsem jakoby začínal
Co bylo těžší třeba, Kilimandžáro nebo ten Elbrus?
Tak těžší bylo Kilimandžáro než Elbrus. Ten Elbrus, tam se jde hodně po sněhu , na tom Kilimandžáru, tam se šlo hodně kamenitou sutí a ta pro člověka, kterej si nevidí pod nohy, je dost náročná, víc to člověka vyčerpává a i se tam člověku hůř chodí, nešlápne člověk třeba přesně na ten kamen a je to složitější i v tý orientaci a ve všem.
A jaká tedy z tohoto pohledu byla Aconcagua?
No tak samozřejmě ta byla taky dost těžká. My jsme vlastně načítali nějaký materiály o tom, tak všude jako psali a ukazovali, když půjdeme z toho Vacas, takže tam ta cesta je v pohodě, je to jako bez problémů. Ale my jsme šli tím řečištěm řeky, je tam samozřejmě spousta kamenů, to vůbec neříkali nikde, tak to bylo jako taky náročnější, ale řek jsem si, ptal jsem se na to, nemůžu čekat v horách, že tam budu mít chodníček.
To je asi pravda. Vy občas říkáte v nadsázce, že je pro vás vlastně výhoda, že nevidíte pod sebe dolů, takže nemáte strach z výšek. Bojíte se na horách něčeho?
Tak samozřejmě na těch horách člověk nikdy neví zaprvé to počasí a ani člověk neví, jestli nějaká lavina nebo něco. Nebo samozřejmě může se tam člověk, kor když jsou ty šutry, tak vyvrknout kotník. To mám vždycky strach, aby člověk, když už tam je, tak aby samozřejmě si co nejmíň udělal úrazů, aby tu horu vlastně vylezl, abych to nemusel vzdávat někde už dole a když už to stálo tolik peněz a úsilí, abysme tam vůbec odjeli a takhle.
Máte nějaký zážitek, kde vám bylo hodně úzko?
Tak zážitek mám spíš, že člověk už toho měl hodně, že byl už hodně vyčerpanej, to bylo teďko na tý Aconcague, kde vlastně tím, jak to bylo náročnější, tak potom ten poslední úsek, co jsme šli, tak tam jsem hodně odpočíval, tam jsem … Zaprvý ta vejška, my jsme teda se hodně aklimatizovali, ale …
Už jsem si to našel, promiňte, Jene, 6959 metrů měří ta Aconcagua.
Takže jsme jako byli aklimatizovaní dobře, ale samozřejmě ta únava. My jsme si vlastně věci táhli sami, neměli jsme nosiče a tak i ta zátěž …
Kolik toho táhnete?
Já se přiznám, já jsem ten baťoh radši nevážil, ale táhli jsme si prostě i jídlo. Tak jídlo, to jsou nějaký čínský polívky, že jo, a vždycky tak jako ten ostatní materiál, stan a spacáky a samozřejmě voda. Tak jako abysme měli na ten den co pít a jinak vždycky jsme si večer pak nebo ráno ze sněhu nebo z ledu připravili vodu.
už jste říkal, že jste si o té hoře něco načítali. Jak se vlastně seznamuje nevidomý horolezec s horou? Ti vidomí lezci si ji prohlédnou, podívají se třeba na nějaké záběry v televizi.
Tak já samozřejmě si to nechám popsat, lidi třeba právě Viktor Novák, který tam byl se mnou, a Richard Skandera, který tam byl se mnou, tak vlastně když jsme to připravovali a Viky to hodně připravoval vlastně tu cestu, nastudovával to hodně, tak právě mi říkal vlastně tam půjdeme tudy a budem mít takovýhle tábory. My jsme samozřejmě nastudovali, že půjdeme polský traverz, ale pak vlastně kvůli počasí a myslím, že to bylo i kvůli ledu, protože ten taky jako nebyl úplně nejlepší, tak jsme pak uhnuli vlastně v nějakejch zhruba asi 5300, nevím, je tam takový sedlo, tak jsme pak uhnuli vlastně k tý normálce a lezli jsme to normálkou, no.
Vy říkáte Viktor Novák. Tak víte co, my mu zatelefonujeme a můžete si spolu popovídat přes rádio a říct si třeba, který zážitek z té Aconcaguy byl pro vás nejsilnější.
Chcete si společně zavzpomínat před ušima posluchačů na nějaký váš nejsilnější zážitek z té Aconcaguy, Viktore?
Viktor NOVÁK
No, těch zážitků bylo samozřejmě silnejch víc, ale já mám takovej jeden silnej zážitek, kdy jsme nechali Honzu samotnýho ve stanu a odešli jsme pryč a odešli jsme pryč a nechali jsme ho v bouřce a …, ale s jídlem a s dvěma spacákama a pitím a byli tam ještě v okolních stanech dalších horolezci, takže zas tak dramatický to nebylo, ale odešli jsme pryč.
A to jste na něj zapomněli, nebo jste si řekli ať si chlapec taky užije?
NOVÁK:
Řekli jsme si, ať si chlapec taky užije.
Té samoty myslím.
NOVÁK,
Ale my jsme nechali 400 metrů vejškovejch pod tímhlec tím táborem Honzův batoh a vraceli jsme se pro něj, takže proto jsme ho tam nechali.
Bál jste se v těch chvílích, kdy vás kolegové opustili na chvíli?
ŘÍHA,
Ne, nebál, já jsem tam byl ve stanu a v pohodě. Foukalo to hodně, cloumalo to se stanem, ale dobrý.
A když jste vylezli na vrchol, do těch 6959 metrů, vzpomenete si, co bylo první, co jste Honzovi ukazoval?
NOVÁK,
My jsme ho nechali Honzu, aby šel ke kříži vrcholovýmu sám, takže my jsme ho vlastně navigovali, aby šel ke kříži, a co si vzpomenu, co jsme mu první ukazovali, no kde je vlastně ten kříž, pak kde je jižní vrchol, to je taková ta … A jižní stěna. A pak jsme mu ukazovali, jak kolem nás tancujou mraky, protože už jsme byli na vrcholu, tam prakticky vůbec nefoukalo, ale kolem nás se to honilo a bylo to fakt zajímavý. A Honza tam taky tancoval, co si pamatuju.
Co jste tančil, Jene?
ŘÍHA
Já už ani pořádně nevím, ale jen tak asi radostí spíš člověk tak jako poskakoval.
Poslyšte, co vy vnímáte, když jste na kopci?
ŘÍHA,
Tak samozřejmě vnímám, když tam vylezu, tak takovej ten pocit, že člověk vylezl zas nějakou cestu nebo dokázal člověk zase, jak bych to řek, víc než si někam dojít po městě, ale prostě nevím, no, nedokážu to pořádně popsat.
Jasně. Vy se musíte obejít bohužel bez toho smyslu jednoho. Zapojujete tedy další, to znamená sluch, možná i čich nahoře?
ŘÍHA,
Tak tam spíš hlavně asi ten sluch, ten, když tam je vítr, že jo, nebo čich cejtí třeba to sluníčko, když trošku hřeje.
Anebo už jste tak vyčerpaný, že …
Tak taky je člověk někdy vyčerpanej na těch vrcholech a rád si tam třeba sedne chvilku nebo …
Podle čeho vy si vybíráte parťáky?
Já si vybírám lidi, se kterejma jsem, jako dokáže člověk bejt v pohodě a se kterýma člověka dokáže vlastně trávit takový ten dlouhý čas.
Vy, Jene, jste lezec, který leze nejenom směrem nahoru, ale vy jste zdolal i propast Macochu, čímž jste se zapsal to České Guinessovy knihy rekordů. Jaký to byl pro vás zážitek?
ŘÍHA,
Tak byl to zážitek vlastně tím, že jsme vlastně sešli dolů a teď jsem tam vlastně, jsme tam vlastně lezli takovým tím lesem, jsme museli ještě úplně k tý skále, tak tam vlastně bylo jak v prádelně od tý vody. A zážitek pro mě samozřejmě byl úžasnej mít možnost si tu Macochu vylízt, protože to každej nemá a každýmu se to nepoštěstí dostat to povolení a za který já jsem strašně rád, že jsem měl tuto možnost, mi to bylo umožněný.
A Viktore, chystáte v nejbližší době zase nějakou další expedici s Janem Říhou?
NOVÁK,
Když nám vyjdou peníze, nebo respektive takhle, když seženeme peníze, tak můžeme vyrazit klidně už tento rok v červnu do Severní Ameriky.
Do Severní Ameriky. Která by to měla být hora?
NOVÁK,
Denali. To je tak Mount McKinle známá, ale jinak je to Denali.
Tak, Viktore, já vám děkuju, že jste si našel čas. A přeju vám i Janu Říhovi, ať ty peníze seženete a máte zase nějaké další zážitky
Už nám posíláte dotazy na Jana Říhu. Jeden z nich přišel od Marcely, která se ptá, co Jana žene nahoru vedle sportovního výkonu a snahy překonat sebe sama.
Tak já to samozřejmě nedělám kvůli tomu pohledu, ale já to prostě dělám, zaprvý chci sám sobě dokázat, že člověk může dělat věci, že si vlastně vylízt někam, nejenom někam se tady jít dole projít, a samozřejmě i motivovat další handicapovaný, aby něco člověk dělal, aby prostě nebyli doma a neseděli. A když budou mít okolo sebe lidi, kteří je vlastně budou brát s tím handicapem, vezmou je někam, tak prostě že se dá dělat různý věci.
pan Dvořák vyjadřuje velký obdiv za všechno, co jste dokázal ve sportu. A píše, že by chtěl být sportsman jako vy. Je také nevidomý a dělá hodně sportovních aktivit, ale žádnou s takovým úspěchem. Co byste mu vzkázal?
Úspěchem … Já prostě sportuju a nevím, no, já myslím, že jestli jako nějaký ten úspěch určitě, jak se říká u toho sportu vydržet, nevzdávat to, jak se říká. Nevím, jak on dlouho sportuje nebo takhle, ale ty začátky tak jsou těžký a ono se říká prostě, že se to jednou dostaví, nějaký ty výsledky a prostě vydržet, no.
Radiožurnál
Přidejte odpověď