Ne jednou, ale dvakrát za rok slaví své narozeniny sedmasedmdesátiletý Rudolf Sekava. Na rozdíl od jiných si totiž nepřipomíná jen den, kdy přišel na svět, ale také den, kdy při transplantaci dostal nové srdce.
foto: vlevo Rudolf Sekava, vpravo MUDr. Pavel Firt
Byl třetím pacientem v tehdejším Československu, kterému lékaři náhradní srdeční sval voperovali. Žije s ním už přes 29 let. Na světě je tak pátým nejdéle žijícím člověkem s transplantovanou „pumpou“.
„Výročí transplantace si připomínám jako druhé narozeniny. Beru to jako dar, který jsem dostal. Jako největší dar. To si člověk uvědomuje, když to prožije a dostane se na hranici života a smrti a začne o život zápasit,“ říká bývalý středoškolský profesor.
Transplantaci v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) podstoupil 23. října 1984 jako třetí pacient. Bez ní by mu zbývalo pár měsíců života. Dva roky před operací kvůli nemocnému srdci nastoupil do invalidního důchodu, rok po zákroku se zas vrátil za katedru.
První úspěšná transplantace srdce nejen v bývalém Československu, ale v celém tehdejším východním bloku se odehrála zhruba o deset měsíců dřív – 31. ledna 1984. Prvním pacientem byl Josef Divina. Operace mu prodloužila život o 13 let. Na první výměnu srdce se tým lékařů připravoval dlouho. Počátkem roku 1984 k ní dostal svolení socialistického ministra zdravotnictví.
„Byl to nezvyklý pohled na prázdný hrudník. Také když se srdce od dárce rozběhlo. Ono to fungovalo! Tehdy to bylo něco výjimečného. Dnes je to samozřejmost. Je to stejné jako s prvním letadlem či automobilem,“ říká profesor Pavel Firt z kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM, který byl v prvním transplantačním týmu.
První zákroky nezůstaly jen výjimečnou senzací, ale před třemi desetiletími zahájily systematický program. Od té doby se v IKEM uskutečnilo už 938 transplantací srdce. „Na dně duše jsem cítil i určitý smutek. Pochopil jsem, že transplantace srdce je špička mé chirurgické dráhy. Nic většího už mě nečeká,“ vzpomíná profesor Firt.
Třetí pacient v pořadí si zas po třech desetiletích vybavuje své obavy i to, jak se transplantaci bránil a zpočátku ji odmítal. Operaci pak zvládl. Při zotavování musel dodržovat dietu, chránit se před infekcí a hlavně povinně chodit, aby si srdce zvyklo na zátěž. Z tisku se dozvěděl, že dárkyní byla mladá žena. „Její srdce ve mně tepe do dneška. Taky chtěla žít jako já, nebylo jí to ale dopřáno. Jsem jí vděčný. Když mám výročí transplantace, tak si na ni vzpomenu,“ říká Sekava.
Statistiku nejdéle žijících pacientů prý nesleduje. Že je pátý na světě, ani nevěděl. „Jsem rád, že jsem se toho dožil. Kolikrát člověk hudruje a všelijak začíná reptat, pak si ale říká: Co bys chtěl lepšího, vždyť jsi živ, tak kde bys hledal větší štěstí?!“
Přidejte odpověď