S demencí se žádný člověk nenarodí, ale až pětina seniorů mezi 75 a 84 lety věku s ní umírá. Příčinou je zhruba v 60 % případů obávaná Alzheimerova choroba.
Co je OK a co už ne
Každý občas zapomene telefonní číslo nebo jméno a vzpomene si až později. Lidé s demencí však zapomínají stále, aniž by si později vzpomněli. Připraví jídlo, ale „zapomenou“ ho sníst, dokonce i že ho vůbec udělali. Zatímco „normální“ člověk občas hledá správné slovo, člověk s demencí si nevybaví ani jednoduchá, základní slova nebo je nahrazuje nesprávnými a jeho věty pak nedávají smysl.
Roztěkaní a zavalení spoustou rozmanitých úkolů a povinností někdy ztratíme ze zřetele, který je den nebo kam jdeme či jedeme, a musíme se upamatovat – ale vždy jsme úspěšní, na rozdíl od lidí s demencí, kteří se na správné datum nerozpomenou nebo zůstanou bezradně stát i na dobře známém místě a netrefí domů. Stalo se vám, že jste brýle či mobil roztržitě odložili do špajzu, a dáváte tuto historku k lepšímu už léta? Lidé s demencí by takové příhody mohli vyprávět pořád, kdyby si je pamatovali, neboť žehličku do ledničky, klíče do trouby nebo hodinky do cukřenky ukládají často.
Býváte někdy mrzutí, apatičtí či naopak podráždění?
To je běžné, lidé s demencí však mohou propadnout depresi nebo naprosté pasivitě, také jim prudce kolísá nálada a trvale se mění jejich osobnost – stávají se ustrašenými, zmatenými, podezíravými.
Problémy s pamětí spolu s narušením úsudku a časoprostorové orientace, řeči a ostatních tzv. kognitivních schopností (pozornosti, abstraktního myšlení a rozpoznávacích funkcí) patří k prvním projevům demence.
Mám ji, nebo nemám?
Demence nikdy není vrozená, může totiž vzniknout až po ukončení rozvoje kognitivních funkcí, tj. od druhého roku života. U lidí do 65 let je vzácná a většinou má sekundární charakter, to znamená, že k ní dochází v důsledku jiného onemocnění. Mezi devadesátiletými jí však trpí skoro každý druhý člověk. Diagnózu s jistotou určí pouze lékař. Zapomnětlivost je přirozenou vlastností lidské psychiky, a to ve kterémkoli věku, a odlišit ji od symptomů počínající demence nelze bez speciálního vyšetření paměti a intelektových funkcí.
Při zaznamenání varovných signálů by měl pacient nejprve zamířit do ordinace praktického lékaře, který udělá základní testy a podle výsledků rozhodne o doporučení k návštěvě specialisty (neurolog, geriatr či psychiatr), jenž provede komplexnější vyšetření.
K diagnóze lékař potřebuje znát rodinnou a osobní anamnézu (tu zjistí rozhovorem s pacientem), podrobné vyhodnocení změn kognitivních funkcí, paměti a chování pacienta během posledních měsíců či let (vyptá se hlavně na poruchy paměti, myšlení a orientace v čase a prostoru a na zvládání denních aktivit, na případné změny osobnosti a chování). Potřebné je vyšetření kognitivních funkcí pomocí souboru testů a klinické vyšetření doplněné laboratorními testy.
V diagnostice demence se používají například tyto specifické testy:
– Paměťový test učení: Pacientovi se přečte 15 jednoduchých známých slov, která si má poté vybavit.
– Test verbální fluence (plynulost myšlení, formulace a řeči, pohotovost, nápaditost): Je pacient schopen vybavit si větší množství slov například začínajících určitým písmenem?
* Testy orientace v čase a prostoru: Kolikátého je dnes, který je měsíc, rok, roční období, ve kterém jsme státě, městě?
– Test hodin: Pacient má nakreslit ciferník hodin se všemi čísly a nastavit ručičky na určitý čas.
– Třístupňový příkaz: Zvládne pacient uchopit papír do pravé ruky, přeložit jej na polovinu a položit na zem?
– Sedmičkový subtest: Pacient od 100 odečítá 7, od výsledku opět 7 atd., celkem 5x.
10 signálů ohrožení
1. Zapomínání komplikující každodenní život: Nemocný demencí si třeba nevzpomene, jestli už jedl, zda si čistil zuby nebo užil-li lék na vysoký krevní tlak. Nepamatuje si zejména věci, které se staly nedávno, spíše se rozpomene na události z dávné minulosti.
2. Ztráta paměti postihující profesionální zručnost: Postižený si nevybaví úkony, které suverénně dělal celý život, například „zapomene“ telefonovat nebo platit bankovní kartou.
3. Porucha orientace v čase a prostoru, bloudění na dobře známých místech.
4. Potíže s řečí a formulováním vět, zapomínání i běžných, jednoduchých slov a jejich nahrazování nesprávnými, opisy („to, jak z toho teče voda“) nebo slovní „vatou“ – vsuvkami bez významu či zájmeny „to“, „ono“… Verbální projev bývá strohý, není plynulý, nedává smysl.
5. Problémy s abstraktním myšlením: Obtíže pochopit složitější instrukce (např. jak vyplnit poštovní poukázku) nebo dělat úkony vyžadující přesný sled kroků.
6. „Zpomalené“ myšlení, snížení intelektového výkonu: Člověk špatně chápe, opakuje otázky, není schopen uvést věci do souvislostí.
7. Zhoršení úsudku, neschopnost správně vyhodnotit situaci: Postižený demencí například nepochopí, že má horečku, a měl by si tedy uvařit čaj, užít lék, jít k lékaři, může se nepřiměřeně obléknout (v létě kožich apod.). 8. Ukládání věcí na nesmyslná místa a neschopnost je potom najít.
9. Ztráta zájmu o okolní svět, absence iniciativy, potřeba pobídky ke každé činnosti.
10. Změny chování a osobnosti: Postiženého nebaví dříve oblíbené činnosti, může být agresivní, sobecký, nevrlý, ustrašený, zmatený. Toto chování si neuvědomuje a odmítá připustit, že by mohl být nemocný.
Odlišit ‚přirozené‘ zapomínání od projevů počínající demence bývá obtížné. V části společnosti je rozšířena velká tolerance k zapomínání a poruchám paměti u osob vyššího věku. Příbuzní a přátelé říkají ‚no jo, je trochu sklerotická‘ nebo ‚občas zapomíná, ale tak nějak přiměřeně k věku‘, a pacienti se proto často dostávají k lékaři až ve chvíli, kdy vinou demence třeba odejdou z domova a zabloudí nebo ztratí schopnost zvládat běžné denní aktivity. Naděje na zlepšení či stabilizaci stavu je pak již malá.
První projevy demence lze snáze zaregistrovat u lidí aktivních a společenských, s mnoha zájmy a kontakty, kteří do vysokého věku zvládají náročné koníčky, řídí auto, používají počítač, provádějí bankovní operace, samostatně jednají na úřadech atd. Potíže s pamětí, řečí, pozorností, selhávání v dosavadních aktivitách, ztráta zájmů, postupné opouštění zálib, stereotypní chování a podobně jsou u nich mnohem zřetelnější a okolí si jich všimne spíše než u lidí, kteří žili celý život jednotvárně, na jednom místě, nikdy nevykonávali intelektově náročnější práci a nároky na jejich denní aktivity a duševní výkon jsou malé.
klinické vyšetření doplněné laboratorními testy
Standardně se zjišťuje EKG, provádí rtg plic, rozbor krve a moči. Dále je možné pomocí moderních zobrazovacích metod neinvazivně „nahlédnout“ do mozku a zjistit, co se v něm děje; k tomu slouží počítačová tomografie (CT), magnetická rezonance (MRI) nebo metody zobrazující mozkový metabolismus – SPECT (single photon emission CT = jednofotonová emisní počítačová tomografie) či PET (pozitronová emisní tomografie).
Přidejte odpověď