Když jí bylo devět, přestala spolužákům stačit v běhu. Nevyšla tak rychle do schodů…Lékaři pak zjistili, že trpí progresivní formou svalové dystrofie. Jde o postupný úbytek svalové hmoty, kterou nahrazuje tuková tkáň /ilustrační foto/.
„Věřím, že vše, co vstupuje do našich životů, má konkrétní smysl,“ odpovídá třicetiletá Adéla Hanáková na otázku, jestli se svým postižením někdy trápila. „Je pravda, že bylo v mém životě opravdu mnoho okamžiků, kdy jsem si kladla otázku: Proč zrovna já?! Nakonec jsem si však zpravidla vždycky dokázala i v tom nejhorším najít něco pěkného,“ popisuje.
Třeba i to, že je na vozíku, vnímá vlastně jako výhodu. „V počátcích nemoci jsem byla schopna se pohybovat bez vozíku. Měla jsem však už v té době vážné pohybové problémy, často jsem padala a nemohla jsem se zvednout. Tehdy mě hodně lidí nařklo z toho, že jsem opilá, nebo že mi nepomůžou, že je to určitě skrytá kamera.
Když o několik let později nebyla jiná možnost než začít používat vozík, byla to svým způsobem pro mě výhoda, protože jsem pro společnost byla snadno identifikovatelná,“ vysvětluje. Dnes už prý všechny dřívější útrapy bere jen jako veselé příhody pro pobavení kamarádů.
„Co mě trochu mrzí ze strany společnosti, je to, že má obecně sklon vidět všechny lidi s postižením stejně bez ohledu na to, jaké mají individuální odlišnosti. A také výskyt zkreslených představ, které u laické veřejnosti stále panují – že jedinec s tělesným postižením nemůže mít děti a že člověk s postižením je vždy vděčný za jakoukoliv pomoc, protože je zcela závislý na svém okolí,“ dodává Hanáková.
„Proto říkám: Nestavme bariéry, abychom je pak nemuseli bořit.“
Přidejte odpověď