Zkušenost s inkluzí: Já a oni? Prostě my

Že handicapovaní naruší výuku v běžných školách? Velký omyl, stávají se z nich tahouni třídy, říká ze zkušenosti Jitka Topičová, ředitelka Základní školy a mateřské školy Regionu Karlovarský venkov, kde
inkluze funguje už 15 let.

OTOVICE (Karlovarský kraj) Ve třetí třídě Základní školy v Otovicích, které leží jen tři kilometry od Karlových Varů, začíná hodina angličtiny. Žáci spojují stoly a učitelka Lenka Štovíčková jim dává pexeso, aby si trénovali nová slovíčka.
V hloučku dětí je i David. Stejných obrázků nachází nejvíce. Premiant třídy, řeklo by se. David ovšem nespadá do kolonky „běžný žák“. „Má diagnostikovanou poruchu chování,“ popisuje učitelka Lenka Šťovíčková. „Je ale zároveň nadprůměrně inteligentní,“ připojuje se asistentka třídy Jitka.
Na ostatních dětech je vidět, že se Davidovi chtějí vyrovnat. Popohání tak ostatní spolužáky, kteří se snaží, co jim síly stačí, aby už na ně vyšla řada a také našli stejná slova.
V kroužku sedí i Pepa, jehož vyučující nabádá, ať si kartičku pexesa jde zvětšit pod speciální lupu. Tento třeťák má těžší zrakové postižení. Zvedá se a ostatní v klidu čekají, až si anglické slovo přečte.
V otovické pobočce Základní a mateřské školy Regionu Karlovarský venkov je z celkových 240 žáků 48 se zdravotním postižením, z toho 20 patří mezi těžší. „Máme zkušenosti s dětmi s poruchami učení i chování. A také s poruchami autistického spektra, sluchovým postižením, středně těžkým zrakovým postižením, ale i fyzickým postižením,“ jmenuje ředitelka Jitka Topičová.

Mají toho za sebou víc než dospělí

David je podle ní běžným příkladem žáků, o kterých se hovoří v souvislosti s takzvanou inkluzí. Společné vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí v tuzemských základních školách naplno propukne už v září.
„Mnohé děti s handicapem jsou tahouny třídy. Neříkám, že všichni. Záleží na jejich osobnosti, na rodinném zázemí. Mají toho ale obecně za sebou často více než dospělí. Jsou velmi vyzrálé,“ upozorňuje ředitelka.
Není ani výjimkou, že třídní kolektivy volí své jakkoliv handicapované spolužáky do školního parlamentu.
Představa žáků sedících v zadních lavicích, plně závislých na pomoci osobního asistenta, je podle ní naprosto lichá.
Potvrzuje to i asistentka Jitka: „Pomáhám v důsledku celé třídě.“ Navíc některé děti podle ní mají zjevnou poruchu učení, ale diagnostikovaní od odborníků ještě nejsou.
Zrovna připravuje testy a kvízy na ostatní předměty třeťáků. Děti si je oblíbily a učí se díky nim i spolupracovat. Ve třídách, kde probíhá inkluzivní vzdělávání, je právě to klíčové. Myšlenka inkluze podle ní totiž není jenom o pomoci handicapovaným. V důsledku učí i běžné děti chápat rozdíly mezi lidmi.
Ne vše je ale tak idylické, jak se může zdát. Příprava pedagogů na hodinu v této škole neznamená jen dát dohromady materiály pro žáky se speciálním vzdělávacím plánem.
Víc než učitelé v běžných třídách musí pedagogický sbor umět děti svým přístupem a výkladem zaujmout. „Pokud by nebyl učitel osobností, tak mu žáci nastaví takové zrcadlo, že to neustojí,“ upozorňuje ředitelka Topičová. Dokumentuje to na příkladu Davida. Protože lehce zvládá učivo, rád pedagogy testuje a zkouší jejich ostražitost. „Někdy je to náročné zvládat,“ usmívá se učitelka Šťovíčková.
Zhruba od čtvrté třídy už děti s diagnostikovanými poruchami za každou cenu nechtějí vybočovat z řady, o pomoc asistenta se stydí před ostatními říct. Neradi také vyplňují speciální cvičení. „Říkáme jim, ať si tedy zkusí všechno, ale zároveň jim připomínáme, že si vždycky mohou říct o pomoc,“ vysvětluje Topičová rozdíl mezi pouhou integrací a opravdu úspěšnou inkluzí.
Své o tom ví třídní učitel šesťáků – individuální vzdělávací plán má dokonce deset z nich, dvě děti navíc docházejí na některé předměty do nižších ročníků. „Od příštího školního roku už ale budou se svojí kmenovou třídou na všechny hodiny. Zákon nám to nyní umožňuje. Nebudou se učit některé věci tak podrobně, ale zároveň jim nic neuteče, což se momentálně dělením děje,“ řekl Petr Polívka.
Tím podle něho také více zapadnou mezi spolužáky. Tato třída vznikla až letos z žáků ze dvou různých škol. „Sedli si všichni rychle a dobře. I když mezi nimi probíhají občas klasické šarvátky. Jako normálně mezi dětmi v pubertálním věku,“ dodává Polívka.

Co je mentální postižení?

Otovická základní škola každý rok napříč ročníky spolupracuje na velkém projektu. Sami žáci například vymysleli jeden, který se jmenoval „Já a oni, prostě my“. Cílem bylo přiblížit zdravým, co obnáší jednotlivá postižení. Schody tak například museli za pomoci kamaráda sejít se zavázanýma očima. Vyzkoušeli si i invalidní vozík. „I když jsme jim řekli, že jsou v roli postiženého od pasu dolů, zprvu se odstrkovali nohama,“ říká Topičová.
Nejtěžší úkol ale ještě učitele čekal: jak názorně dětem vysvětlit, co je vlastně mentální postižení. Jedna z učitelek, která vystudovala speciální pedagogiku, proto okopírovala matematické úlohy z vysokoškolských skript a řekla jim, ať je vypočítají. Ti, kteří obvykle v počtech vynikají, se zprvu nedokázali vyrovnat s nezdarem. Poté ale pochopili, že ne vždy lze vše zvládnout snadno.
Pozitiva společného vzdělávání se podle učitelů ukazují zvlášť v budoucím životě absolventů školy. Tím, že nebyli jen mezi handicapovanými, se zvládají lépe začlenit do běžného provozu – najít si práci a komunikovat s okolím.

MICHAELA KABÁTOVÁ
Lidové noviny