Brýle jsem nosila odmalička. V mých osmnácti letech, když jsem si chtěla udělat řidičák, mě na kontrole oční specialista upozornil: „Máte degenerační změny na sítnici, a to není žádná banalita.“
Nevěděla jsem, čeho přesně se bát, to mi došlo až o několik let později. „Bohužel vaše oční vada je vstupenkou do slepoty,“ sdělil mi jiný oční lékař. Byla jsem v šoku, vždyť v naší rodině se nikdy vážná zraková vada neobjevila!
Mám psa, mobil a počítač
Bylo to složité období, uzdravit jsem se nemohla, s postupnou ztrátou zraku jsem se musela vyrovnat, a hlavně se na ni včas připravit. Dnes nevidím téměř nic, rozeznávám jen noc a den. Naštěstí v současnosti existují počítače s odečítačem obrazovky, chytré telefony a speciální aplikace pro nevidomé, aby mohli používat e-mail, Facebook, posílat SMS zprávy. Technice sice moc nerozumím, ale za počítač jsem vděčná, díky němu mám dostatek informací a mohu také poslouchat audioknihy. I když je mi líto, že nemůžu vzít knihu do ruky a prohlédnout si obrázky. Největším oříškem pro mne bylo naučit se orientovat v prostoru a chodit v terénu s bílou holí. Brzy jsem si proto pořídila vodicího psa, který do mého života přinesl mnoho radostných zážitků. Díky němu se s větší jistotou pohybuji na ulici, ale pomáhá mi i při komunikaci s lidmi. Třeba v autobuse se lidé občas vyptávají: „Jak se takový pes cvičí?“ Naštěstí jsem docela upovídaná, a tak si někdy hezky popovídám s úplně cizími lidmi.
Hmat a hlas
Oproti nevidomým od narození mám tu výhodu, že používám vizuální paměť. Když třeba vezmu do ruky jablko, dokážu si ho představit. I tak je pro mě důležité, abych si mohla na věci sáhnout. Ráda ohmatávám kameny, kůru ze stromů, listy, květy. Hmatem „vidím“, jak je vše v přírodě rozmanité, tvary i struktura. Při setkání s člověkem zase nejdříve vnímám jeho hlas. Lidi si vizualizovat nemusím, podstatné je, zda máme spolu o čem mluvit, zda jsme naladění na stejnou vlnu.
Stala jsem se mámou
Je pravda, že spousta věcí vypadá dnes už jinak, než jsem si je před oslepnutím uložila do paměti. Třeba naši rodnou vesničku mám v „hlavě“ dobře uloženou, nicméně vím, že domy se opravují, staví se nové a ves nabírá jinou podobu. I svoje blízké mám v paměti uložené jako mladší, než jsou dnes. Jak čas pracuje, některé věci zapomínám a už si je nevybavuji do takových detailů. Po ztrátě zraku se změnilo mnohé i v mém v životě. Někteří kamarádi můj handicap vzali v pohodě, a jiní si s tím vůbec nevěděli rady. Nesnáším, když ke mně někdo přistupuje jako k chudáčkovi. Vždyť žiju stejně jako ostatní ženy, přes všechny své potíže pořád chodím do práce. A také jsem šťastnou mámou dvou synů. Dvacetiletý Tomáš a osmnáctiletý Michal se narodili v době, kdy jsem měla ještě zbytky zraku. Žijeme v rodinném domku s mými rodiči, máme samostatný byt.
Z dobrovolnice se stala kamarádka
Když jsem ztrácela zrak, došlo mi, že budu stále více závislá na pomoci druhých lidí. U nás na vesnici jde spíš o pomoc rodiny nebo přátel, ale při cestách do Prahy, kde trávím čas kvůli zaměstnání, jsem potřebovala pravidelnou výpomoc. Proto jsem se obrátila na dobrovolnické centrum Okamžik, z. ú. Tam jsem si mohla objednat jednorázový doprovod nebo si rovnou najít dobrovolníka na dlouhodobou spolupráci. A měla jsem štěstí – Šárka Nobilisová mi už několik let pomáhá a dnes jsou z nás velké přítelkyně. Chodíme společně nakupovat, na výstavy nebo si zaplavat. Vážím si toho, že se mnou tráví svůj volný čas bez nároku na odměnu. Pozor na horlivce!
Kromě rodiny, přátel, Šárky a všelijakých kompenzačních pomůcek mi v životě nejvíc pomáhá můj optimismus. Mám štěstí, že jsem ho dostala do vínku, a hýčkám si ho. Každý den chci najít a vnímat něco pozitivního kolem sebe, ať už je to milá prodavačka v obchodě nebo cvrlikající ptáci, kteří mě ráno probudí. Je důležité si tyhle krásné okamžiky uvědomovat a nenechat je jen kolem sebe proplout. I když také se někdy trochu zlobím, to když se mi stane, že se na mě lidé na ulici neomaleně vrhají ve snaze mi pomoci. Ochotu oceňuji, ale důležité je, aby se mě dotyční nejdříve zeptali, zda pomoc potřebuji. Jednou jsem vystoupila z metra a chtěla jsem dojít k eskalátorům. „Schody!“ dala jsem povel svému vodicímu psovi. Šli jsme po nástupišti, a najednou mě nějaká paní chytila za rukáv se slovy: „Pojďte! Honem!“ A pak už jsem udělala jen dlouhý krok a ozvalo se: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Paní mě v dobrém úmyslu naložila zpátky do metra, kterým jsem přijela.
Do Prahy za prací
Velkou komplikací, která mi na náladě nepřidá, jsou rozkopané ulice, výluky v dopravě a hodně lidí na chodnících v centru Prahy, přičemž mnoho z nich kouká spíš do mobilu než na cestu. A zima? Tu bych nejraději zaspala! Zpožďují se autobusy, orientační body jsou zachumelené a na trasách, jež dobře znám, musím být pořád ve střehu. Velká „lahůdka“ je pro mě uklouzaný chodník, navíc čepice nebo kapuce přes uši znamenají zhoršení sluchových vjemů. Zimní cestování je prostě problém – a já přitom cestuji opravdu často, kvůli práci i svým zájmům. Doma ve východních Čechách mám vlastní dílničku, v níž vyrábím keramiku Noemi podle Axmanovy techniky hmatového modelování. Pravidelně jezdím do Prahy do dílny Hmateliér, kde příležitostně působím jako lektorka hmatového modelování. Nevidomí, ale i vidoucí lidé si tam mohou vyrobit drobnou keramiku či reliéf – ti, kteří vidí, pracují se zakrytýma očima. Mým zaměstnáním je práce průvodce na Neviditelné výstavě v Praze na Novoměstské radnici. Výstava je to zážitková, návštěvníci si u nás mohou v zatemněné části vyzkoušet, co obnáší být nevidomý. Přijďte si to také zkusit. Libuše Petrašová, východní Čechy
Jak vidí spolupráci s Libuší dobrovolnice Šárka? K dobrovolnictví jsem se dostala prostřednictvím Dne otevřených dveří v Hmateliéru, dílně pro nevidomé. Absolvovala jsem dobrovolnický kurz a doprovázela v terénu nevidomé registrované ve sdružení Okamžik, z. ú. Nyní se starám už jen o jednu klientku, a to právě o Libušku. Vídáme se jednou týdně, pomůžu jí zařídit, co potřebuje, zajdeme na oběd nebo jen na kávu a povídáme si. Setkání s Libuší mě nabíjí pozitivní energií, když sleduji, co všechno přes svůj oční handicap sama zvládá, její aktivita mě samotnou motivuje. A nesmírně ji obdivuji. Více o Hmateliéru na www.hmatelier.cz a www.keramika-noemi.webnode.cz
Šárka Jansová
Překvapení
Přidejte odpověď