U tehdy 69letého pana Ladislava začaly zdravotní problémy v prosinci roku 2003. Na krku se mu objevily dvě boule, které se po léčbě na oddělení ORL začaly zase zmenšovat. Ovšem již v lednu následujícího roku se situace změnila…
Tou dobou pan Ladislav ještě pracoval – jako jednatel stavební firmy. A přišla velká zakázka na rekonstrukci velkých litinových radiátorů. Zaměstnanců stěhovací firmy však přijelo málo, a tak přiložil ruku k dílu i on sám. Druhého dne se probudil s otokem levé nohy. Pár dnů se ještě snažil normálně fungovat, ale pak se pro jistotu vydal k lékaři. S podezřením na trombózu byl okamžitě hospitalizován.
„Už na příjmu se při vyšetření ukázalo, že bohužel mám v břiše něco, co tam nepatří,“ vzpomíná pan Ladislav. „Prokázalo se, že mám rakovinu lymfatických uzlin, takže následovaly operace, chemoterapie a ozařování.“ Dva roky pak docházel na kontroly a vše se zdálo být v pořádku. Až na to, že začal být stále unavenější, což na sobě pozoroval hlavně při svém oblíbeném plavání. Následovalo vyšetření krve – a po něm bohužel i diagnóza myelodysplastického syndromu. Tak se ocitl na I. interní klinice – klinice hematologie 1. LF UK a VFN v Praze.
„Začal jsem transfuzemi, aby mi dali krevní obraz do pořádku, a letos v lednu jsem začal dostávat hypometylační léčbu. Ze začátku častěji, nyní jezdím z Třebotova do Prahy každý měsíc 7 dnů po sobě na injekci,“ říká pan Ladislav a vzápětí dokazuje, jak je léčba dobře snášená, bez významnějších nežádoucích účinků: „Dojíždím sám autem, a protože stále ještě příležitostně pracuji jako stavební dozor pro různé zákazníky, využívám toho, že jsem v Praze, a po injekci si ještě oběhnu různé úřady.“
Jediné, co na sobě pan Ladislav v souvislosti s hypometylační léčbou pozoroval, byly pocity horkosti v břiše vždy ke konci cyklu podávání následované zácpou. Dnes se mu jim daří i využitím přírodních prostředků předcházet.
„Díky léčbě nemám ze své nemoci strach, vlastně ani nevnímám, že jsem nemocný, a nebojím se ani cestovat do zahraničí,“ říká pan Ladislav – a jedním dechem dodává, že je to i zásluhou rodiny. „Mám skvělou ženu, tři děti, sedm vnoučat, tomu nejmladšímu bude rok – a to mne úžasně nabíjí.“
„Onemocnění sice (léky) nemohou vyléčit, ale mohou je stabilizovat, v individuálních případech i na dlouhou řadu let,“ upřesňuje MUDr. Ivan VONKE, MBA, primář oddělení Klinické hematologie Nemocnice České Budějovice, a. s. Problémem však je, že zmíněné léky patří do skupiny tzv. centrové terapie, která je k dispozici pouze v centrech vysoce specializované péče. Těch je v ČR osm, to znamená, že někteří nemocní musí za svou léčbou dojíždět třeba až stovky kilometrů. „Jelikož jsou tyto léky užívány hlavně u starších nemocných, jejichž schopnost dojíždět na velké vzdálenosti je velmi problematická, jsou tito lidé o tuto možnost léčby připraveni,“ připomíná prim. VONKE.
Jana PELOUCHOVÁ, předsedkyně Spolku Diagnóza leukemie, z. s., k tomu dodává: „Není to jen nepohodlí, kterým trpí pacienti s myeodysplastickým syndromem při dojíždění za léčbou do vzdáleného hematoonkologického centra. Řada pacientů ve starším věku trpí i přídavným onemocněním, nehledě na rizika infekce vlivem snížené imunity organismu. Je třeba, aby léčba, indikovaná ve specializovaném centru, putovala za nemocným, nikoli aby pacient absolvoval sérii injekcí za cenu ohrožení svého zdravotního stavu.“
Přidejte odpověď