Ze svého bytu ve třípodlažním domě v Ostravě-Zábřehu vyráží Zdeňka Koldová na trasu k tramvajové zastávce u Obchodního centra Kotva. Pro člověka, který normálně vidí, žádný problém.
Ostrava – Dvaačtyřicetiletá žena ale po vážných zdravotních obtížích, které se ozvaly před zhruba čtyřmi a půl roku, přišla téměř o zrak. Utrpěla mozkovou mrtvici a lékaři jí diagnostikovali i roztroušenou sklerózu.
„Na jedno oko nevidím vůbec a na druhém mi zůstal jen zbytkový zrak. Vidím hodně rozmazaně a pouze do půl metru, a jen část zorného pole,“ upřesňuje Zdeňka Koldová, která žije na sídlišti od svého narození. Takže by se dalo říci, že jej zná „jako svoje boty“.
I tak se ale po ztrátě zraku své trasy, na které se vydává, musela učit. Průvodkyní jí byla a pořád zůstává instruktorka rehabilitace Edita Janková z ostravského Tyfloservisu (Tyfloservis zajišťuje prostřednictvím sítě krajských středisek terénní a ambulantní sociální rehabilitaci nevidomých a slabozrakých po celém území České republiky – pozn. red.). Je první zářijová středa krátce po poledni, společně míříme k tramvajové zastávce, která je odhadem půl kilometru u OC Kotva. Zdeňka Koldová drží v pravé ruce bílou hůl a oťukává s ní prostor před sebou. Jde svižně, když vyvýšený obrubník na chodníku končí, mírně zvolní.
„Když není obrubník vyvýšený, tak to je trochu složitější. Po několika krocích ale poznám, že se holí trefuji do trávy. Musím být pořád plně soustředěná. Na chodníku může být nějaký kámen nebo kaluž,“ vysvětluje nevidomá žena.
Procházíme právě pod keři, jejichž konce sahají zhruba do výšky dospělého člověka. Instruktorka Tyfloservisu jako správná profesionálka okamžitě zkouší, jestli paní Zdeňka nezapomněla, jak zaujmout horní bezpečnostní postoj (nevidomý by měl dát volnou ruku směrem před sebe dlaní před tvář). „Něco se mi vybavuje, já už si ale dávám pozor spíše na nohy, když ty oči už jsou v pytli,“ odpovídá s nádechem černého humoru Zdeňka Koldová.
Dostáváme se k hlavní silnici, je doba dopravní špičky. Auta projíždějí ve dvou pruzích v každém směru, tramvaje jezdí jedna za druhou, a v okolí je navíc slyšet hluk stavebních strojů. Přejít silnici asi nebude jednoduché ani pro člověka, který vidí. Zdeňka Koldová prozkoumává holí chodník těsně u silnice, zhruba půl metru před přechodem pro chodce zastaví. Poslouchá, jestli auta už přibrzdila, po několika sekundách zvedá střídavě nahoru a dolů bílou hůl. Pro motoristu je to jasný signál, že má zastavit a dát přednost.
„Spoléhat na to ale stoprocentně určitě nelze. Je fajn, když mi v takové situaci někdo z kolemjdoucích nabídne pomoc.“ Když přicházíme až k tramvajové zastávce, podává instruktorka Tyfloservisu nevidomé ženě do ruky „vépéenku“ (dálkový ovládač VPN 02), což je přístroj podobný vzhledem i velikostí klíčence na auto. Ten umí zvukově spustit semafory, majáčky na nádraží nebo dát signál řidiči tramvaje, že nastupuje nevidomý člověk.
Zdeňka Koldová ukazuje v praxi, že přístroj využívat umí, stejně jako svůj zbytkový zrak. Přitom si trochu posteskne, že část lidí je sice ochotná člověku s handicapem pomoct, ale najdou se i ti méně ohleduplní.
„Když někdo spatří člověka s bílou holí a třeba i s vodicím psem, tak je asi logické, že mu uhne z cesty. Ne každý to udělá. Hrozbou jsou i psi, které mají jejich majitelé takzvaně na volno, a přitom je neovládají. Ti mohou znervóznit mého vodicího psa. A případů, kdy se mi cizí pes zakousl do slepecké hole, bych napočítala už také dost,“ posteskne si při zpáteční cestě ke svému domovu Zdeňka Koldová. Instruktorka doplňuje, že u nevidomých je důležité naučit se základní trasy.
Třeba ze svého domova do obchodu, k lékaři či do práce. „Lidé, kteří přišli o zrak, zároveň daleko více než ostatní spoléhají i na další smysly. A s těmi trasami je to stejné i u vodicích psů. Ti jsou také schopni se naučit základní trasy. Pokud se ale dostanou na místo, které neznají, pak ani oni nevidomému pomoci příliš nemohou,“ dodává Edita Janková.
BŘETISLAV LAPISZ
Opavský a Hlučínský deník
http://www.opavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď