Radiožurnál si k rozhovoru pozval Jana Pičmana, ředitele Jedličkova ústavu a školy. Právě v těchto dnech totiž Jedličkárna slaví sto let od založení. V rozhovoru se dovíte vše podstatné o historii, ale i současnosti Jedle.
Moderátorka Lucie Výborná:
včera byla premiéra a ještě předtím byla premiéra v DOXu, myslím, Století jedle. Já jsem viděla jenom thriller, ale vypadalo to dobře. S jakými pocity jste se na ten film díval?
Jan Pičman
Ze začátku jsem byl plný očekávání, protože já jsem tu finální verzi neviděl. My jsme viděli několik pracovních verzí, ale tu finální jsem si nechal až na premiéru v DOXu. Když jsem to včera viděl podruhý, tak se mi to líbilo snad ještě víc. Už jsem věděl, co mě čeká, a myslím, že je to velmi povedená věc.
Moderátorka:
Přece jenom Století jedle právě zasahuje do těch úplných počátků vzniku Jedličkova ústavu, slavíte 100 let. Nevzbuzuje to v člověku nějaké pocity, když se dívá na své předchůdce, nebo i na bývalé klienty Jedličkárny?
Jan Pičman:
No, pocity to určitě vzbuzuje. Je to určitě závazek, je to úžasný, že ta organizace nebo ta instituce tady tak dlouho může fungovat. Je prima koukat na to, jak se mění a třeba v tom filmu bylo úžasný, jak pan dokumentarista, pan Tomáš Škrdlant dokázal přes příběhy několika lidí zmiňovat asi velmi zásadní momenty právě tý proměny společnosti ve vztahu k lidem s postižením, jejich situaci, která se proměňuje.
Moderátorka:
A ta proměna asi ještě není u konce úplně.
Jan Pičman:
Já nevím, kam to až půjde. Určitě to není u konce, nedá se říct, že všechno je ideální a pořád myslím, že je hodně práce.
Moderátorka:
Doktor Rudolf Jedlička musel být nesmírně prozíravý člověk a skvělý odborník. Dá se říci, že v některých momentech ještě třeba profitujete z nějakých tezí, na kterých Jedličkův ústav založil?
Jan Pičman:
Teď mě napadá, že profitujeme ze dvou věcí. Jedna je určitě to, s jakými myšlenkami to zařízení bylo založený, což není asi věc jenom pana doktora Jedličky. Já si myslím, že tenkrát byla větší skupina tak sociálně orientovaných lékařů, kterým bylo jasný, že je potřeba se o mnoho lidí, který se dostávali na okraj společnosti kvůli svýmu postižení, takže je potřeba nějak se o ně postarat. A tu péči koncipovali velmi rozšířeně, jako komplexně, že to nebyla jenom péče lékařská, byla to i rehabilitace, rekvalifikace, vzdělávání, sociální zajištění. A tohle si myslím, že pořád se k tomu můžeme vracet, vracíme a že to ještě vyčerpaný ani překonaný není. A ten druhý moment, kterej si dovolím zmínit, spočívá v tom, že pan doktor Jedlička, který byl požádán, aby ze začátku zaštítil Jedličkův ústav, tak si hledal místo, kde by mohl vzniknout poblíž své nemocnice, kterou si stavěl se svým bratrem dole v Podolí. A tak se stalo, že Jedličkův ústav vznikl na Vyšehradě a to myslím, že je úžasný, protože se domnívám, že Praha je jedna z mála, pakliže ne jediný město takhle velký, kde zařízení pro lidi s výrazným postižením je právě uprostřed toho města. Jednak to je výborný pro ty lidi samotný, pro naše studenty, že prostě nejsou nikde na okraji, a myslím, že je to dobrý i pro tu společnost, protože o ně dennodenně zakopává přímo v tom svým středu. A to není všude.
Moderátorka:
Dalším mužem, který řídil Jedličkův ústav, byl Augustin Roman Bartoš v letech 1920 až 1945. Mnozí lidé ho považují za velkého průkopníka, tak v čem vlastně pomohl rozšířit tu péči o lidi, kteří jsou handicapovaní?
Jan Pičman:
No, on velmi brzo nastoupil do pozice ředitele, člověka, který dennodenně se stará o to, aby ten ústav běžel, nějak ho tvaroval, formoval a to, jak to zařízení vypadalo ve třicátých a koncem dvacátých let, byla především věc pana ředitele Bartoše. Tak v tom je to úžasný. On přicházel s řadou nových nápadů, sám byl mezi dětmi, přemýšlel, jakým způsobem to zařízení vůbec vést a jak pomáhat, aby ti lidé skutečně se komplexním způsobem po všech stránkách dostávali z toho okraje a získávali nějaký místo ve společnosti.
Moderátorka:
A to jsou myšlenky, které jako ředitel docela důvěrně znáte i vy, ne?
Jan Pičman:
No, tak snažíme se o něco podobnýho. Pochopitelně jinými prostředky. Ona ta doba, kdy v Jedličkově ústavu byla spousta řemeslných dílen, v kterých se pracovalo velmi poctivě a velmi kvalitně, a tenkrát to byla ta cesta, kudy se mohli lidé znovu zapojovat. Že se naučili pracovat, naučili se něco vyrábět, naučili se to dělat dobře. To se trošku změnilo, protože dneska vůbec jako asi řemeslná práce a chodit dennodenně s bandaskou někam a tam pracovat rukama, to asi už dneska mnoho lidí nezná. Jsou jiný způsoby, jak lidi do společnosti zapojovat. Ale ten společný jmenovatel zůstává.
Moderátorka:
Ale ty dílny, ty v Jedličkově ústavu zůstávaly nebo zůstaly. To znamená, že jsou to rehabilitační dílny spíš než jaksi nějaké pracovní.
Jan Pičman:
No, oni nám tam zůstaly dneska dva typy dílen. Jednak máme skutečně dílny učňovské, kde se studenti učí, a to jsou jenom dvě už dneska. Učí se tam švadlenky a učí se tam knihaři. No, a potom máme čtyři dílny, kde se kombinuje taková trošku rehabilitace, trošku ergoterapie, pracovní terapie, zájmový aktivity a to jsou dílny, kde se pracuje s přírodním materiálem, ať už je to proutí, dřevo, textil nebo keramika. A jsou to krásný dílny, kde myslím si, že ta atmosféra toho asi prvorepublikovýho tam zůstává.
Moderátorka:
Lidé znají váš umělecký soubor The Tap Tap jenom jako kapelu, ale vlastně to, jakým způsobem se s nima pracuje, to má ještě nějaký další podtext. To není jenom, že by jezdili na nějaká vystoupení.
Jan Pičman:
On Tap Tap provozuje občanské sdružení. Shodou okolností se jmenuje TAP a tohle občanské sdružení kromě toho, že dělají docela zajímavou muziku a už jsou hodně známí, tak ale přichází a dlouhodobě rozvíjí projekt Studeo. A ten projekt Studeo je o tom, že lze pro lidi i s velmi těžkým postižením hledat nějaké pracovní uplatnění nebo nějaké činnosti, když se to vzdělávání hodně individualizuje. Když se skutečně hledá, co ten člověk může dělat, na co má talent, k čemu má předpoklady a pro něj se hledá přímo, jak se v tom kvalifikovat lépe. Takže Studeo, to je vlastně jeden lektor pro jednoho člověka a už to dělají asi 6 let a to si myslím, že je stejně důležitý. Ukazovat, že pořád se dá posouvat, akorát to někdy nejde takovým tím frontálním způsobem, že všichni teď budeme se učit tohle, pak zase se budeme učit tohle. A v tom mi připadá Tap Tap, respektive občanské sdružení TAP jako ohromně důležitý. To mně připadá jako důležitá součást toho našeho centra tam na Vyšehradě, který kolem Jedličkova ústavu existuje.
Moderátorka:
nemám úplně dobrý vztah k tomu slovu ústav. Nevím, čím to je, jestli je to těmi lety ze socialismu, kdy i klienti Jedličkova ústavu měli být neviditelní, nebo nevím. Dá se něco s tím ústavem dělat, aby tohle slovo získalo jiný obsah?
Jan Pičman:
To je taková, jasně, otázka, kterou musím v každou chvíli se s ní vypořádávat. Myslím si, že dneska už jako zařízení vůbec není ústavem sociální péče, a dokonce když teď zpětně vzpomínám, tak bych dokázal jmenovat několik bodů, možná 4, který změnily zařízení ve specielní školu. My jsme dneska specielní škola, tam žádný dítě není odkázaný k tomu, že by tam muselo být. Prostě tam choděj děti do školy, choděj tam na denní studium nebo na denní docházku. Ty, co jsou z větší dálky, tak bydlí na internátu. A když jim skončí vzdělávání dopoledne, tak ještě dopoledne mají další nějaký služby, rehabilitaci a eventuelně zájmové aktivity a jdou zase nazpátek do rodin. Takže ústavem v tom pejorativním slova smyslu, tak jak se to pořád táhne, rozhodně nejsme. Už teď v posledních možná 15 letech. Ale to slovo ústav si pořád beranovitě necháváme. A tím si zaděláváme trošku na problémy, protože lidi, kteří nás neznají, tak nás automaticky házejí do toho pytle těch strašných ústavů, který by bylo nejlepší změnit a zrušit. No, když taky nás napadalo, že by se dal ten název změnit a kdybychom se jmenovali třeba Veselé školičky Rudolfa Jedličky, tak určitě by přicházela řada malejch dětí a možná by tam rádi chodily ze začátku do školy. Nevím, jak by se tam cítili studenti, ale nevím, jestli tohle to je cesta. Já si myslím, že je lepší snažit se měnit ten význam, ukazovat, že dneska to není o tom, že všechny ústavy jsou na zrušení. Koneckonců je spousta ústavů, kterých si vážíme, potřebujeme je, chodíme do nich a vůbec nás to nedráždí, ale i v tý sociální oblasti, že nejsou všechny na zrušení, že je to alternativa a že je spíš důležitý přemýšlet o tom, jestli to zařízení je dobrý nebo špatný. A když je dobrý a jmenuje se ústav a občanský zákoník nový nám trošku nahrává, protože to slovo zase vrací v takovým tom technickým slova smyslu, tak třeba za čas už to nebude tolik pálit, jako to pálí teď.
Vím, že za války si Němci zřídili nemocnici v budově Jedličkova ústavu na Vyšehradě. Jak to vypadalo v těch letech poválečných?
Jan Pičman:
Celá společnost se měnila. Těsně po válce pochopitelně byla snaha se vrátit a zrekonstruovat některý budovy. Jedna budova taky na Vyšehradě dostala zásah od bomby. No, ale velmi rychle přišel osmačtyřicátý rok a to znamenalo velikánský krok zpátky. Nejenom pro Jedličkův ústav, ale samozřejmě pro řadu takovýhle zařízení, protože pod vedením komunistů se ty ústavy výrazně pokřivily. Přestaly fungovat v tý svý šíři. Odcházeli odtamtaď odborníci, začali to dělat různí lidé, kteří tam byli prostě najmenováni. Třeba tenhle ústav se rozdělil na dva subjekty. Na školu a na ten takzvaný ústav sociální péče, které sice byly vedle sebe, ale byly každý vedený jiným resortem a tam, kde se to střetávalo, protože ne vždycky ty resorty měly stejný důrazy, stejný pohledy, tak se to střetávalo právě u těch dětí. A to trvalo až do devadesátýho roku. Nic se neinvestovalo, neopravovalo. Ale na druhou stranu z různých dokumentů, ale i co vzpomínají lidé, kteří tam v té době žili, tak pořád tam bylo něco, co asi k takovýmhle zařízením patří. Stahovali se tam lidi, pro který práce s dětmi, třeba s postižením, má svoji hodnotu a vytvářeli tam nějakou atmosféru, která byla cítit. A stahovali se tam lidi možná taky svým způsobem na okraji, který buď se nechtěli, anebo nemohli prosazovat v té běžné společnosti. Vytvářel se tam trošičku zvláštní svět.
Moderátorka:
Vy jste první člověk, kterého se na to jako ředitele mohu zeptat. Protože my jsme za socialismu nebyli moc zvyklí vídat handicapované lidi na ulicích. Ale já nevím, jestli existovala nějaká směrnice, která neumožňovala těm lidem z těch ústavů vycházet, anebo prostě jenom ty podmínky byly tak nastaveny, tak nepřátelsky a tak vlastně jaksi neprakticky, že ti lidé i kdyby chtěli, tak se z nich nedostali.
Jan Pičman:
Určitě nebyli, když bych mluvil o našich žácích, tak nebyli vybaveni těmi pomůckami, jako mají dneska. Elektrický vozíky, s kterými mohou drandit po městě, pakliže teda tam nejsou zrovna žádný bariéry. Pak taky byla trošku jiná skladba těch lidí, byli asi daleko víc uzavření v tom ústavu. No, ono se traduje, že když v tehdejším Pakulu, dneska v Kongresovým centru, byly komunistický sjezdy, takže se nesmělo ven, ale my jsme nenašli žádný dokument, který by to říkal. Ovšem tak to fungovalo všude, že ta autocenzura a takový předjímání, že bude lepší, když prostě někde zalezeme. To asi bylo úplně dostatečný a to určitě působilo hodně silně. Ale to nesouviselo jenom s tím, že vedle byly sem tam nějaký sjezdy komunistů. Já si myslím, že vůbec lidi, kterým se tak moc nedařilo, který nemohli nosit ty prapory a budovat socialismus, no tak se neukazovali, byli někde zastrčený. A to dopadlo na všechny lidi, který byli trošku jiný s nějakým postižením, ať už tělesným nebo duševním nebo jiným zdravotním.
Moderátorka:
Vy jste už bezmála 20 let ředitelem Jedličkova ústavu. Musel jste se hodně dlouho rozmýšlet, když ta nabídka přišla?
Jan Pičman:
No, vlastně jsem se nemusel rozmýšlet vůbec. Já jsem po ní sáhl okamžitě z takových dvou jakoby osobních důvodů. Já jsem v tý době pracoval jako psycholog na klinice dětské onkologie, což byla práce svým způsobem výborná. Já jsem moc rád, že jsem tam mohl pod panem profesorem Kouteckým působit. Ale je pravda, že po nějakým čase, když takových těch nešťastných příběhů se sejde trošku víc, takže člověk najednou si říká, jak dlouho ještě se dá takhle pracovat. A v tu chvíli přišla ta nabídka a potom tam byl ještě druhý moment, že řada mých kamarádů, známých, ale i vlastně lidí z mý rodiny v Jedličkově ústavu pracovala a já jsem tu situaci zpovzdálí sledoval. A když se tam ze začátku měnilo vedení, že jo, velmi často, a hledala se nějaká podoba, jak by vlastně to zařízení mohlo do budoucna fungovat, tak když se objevil inzerát, tak jsem nijak neváhal a odpověděl jsem okamžitě.
Moderátorka:
A s jakými plány jste v roce 1994 Jedli přebíral?
Jan Pičman:
Ona tenkrát ta situace byla taková, že se pořád řešila otázka, jestli vůbec takováhle zařízení mají smysl. Tím, že z socialistický éry vyšly tyhle zařízení skutečně velmi pokřivený, tak zcela přirozeně se na ně snášelo ohromný množství kritiky. A v tom poryvu prointegračním se ozývalo spousta hlasů, i moudrých hlasů, že tohle je potřeba zrušit, všechny takový zařízení a všechny děti zařadit do běžnýho vzdělávacího procesu a takzvaně integrovat. A tak úplně se mi to nezdálo, že tohle by byla ta cesta. Pak moji dva předchůdci, který tam od devadesátýho roku byli, tak jeden tak jako směroval to zařízení do podoby waldorfský školy, což ne všichni akceptovali. Druhý zase víc z toho chtěl udělat jenom zdravotnický zařízení, takže ta výzva byla najít nějakou podobu, aby byla smysluplná, aby plnila to očekávání. A určitě přemýšlet nebo zvažovat, jestli takový zařízení dneska smysl má. A to si myslím, že dneska se dá říct. Já si troufám říct, že samozřejmě má, že je to součást těch různých možností, který před rodiči, před dětmi stojí, že si mohou vybrat, případně mohou ta prostředí měnit. A to je asi nejvíc obohacující pro ně.
Moderátorka:
Vy už asi po dvaceti letech máte hodně svěřenců, na které rád vzpomínáte. Třeba na to, jaký ty lidi jsou, když přijdou a pak po třeba dvaceti letech odchází? Jak to vůbec je s tím odchodem Funguje to tak, že se lidé prostě od Jedle odstřihnou a nebo se i vrací?
Jan Pičman:
Někteří asi odejdou a dostanou se někam jinam. Ale o těch třeba nevíme. Ale je hodně těch, který se vrací, to je pravda. A to, že se vrací, tak asi znamená, že vlastně jim nějakým způsobem vyhovuje i to prostředí, kde potkávají lidi, který jsou na tom podobně. A navzájem se mohou i třeba podporovat. A to si myslím, že je i význam toho, že je dobrý, když existují takovýhle specielní školy, protože někteří je určitě využijí. U nás většina žáků jsou děti nebo mladí lidé, jejichž postižení trvá odmalička. U nás není příliš mnoho těch, kde by došlo k nějakému úrazu v průběhu života. A tyhle lidi s tím postižením odmala, ať už po narození, většinou hned po narození z nejrůznějších jakoby zdravotních důvodů, oni si nesou, já si troufnu říct, takový dvojí postižení. Jedno postižení je to, řekněme, primární, to je skutečně to postižení zdravotní. Někdo je po dětské mozkové obrně, někdo má nějaký progredující třeba neurologický onemocnění. Ale na tohle nasedá velmi významný další handicap, protože k malýmu dítěti takhle postiženýmu se všichni chovají velmi ohleduplně, možná trošku soucitně tu cestičku mu prostě zametají, usnadňují, nekladou mu tolik překážek. A to trvá strašně dlouho. To trvá i na začátku školy. I v tomhlec tom prostě k nám děti přichází a oni i s tímhle se musí poprat,musí najednou jakoby vyrůst v člověka, kterej se nebude spoléhat na to, že mu někdo něco udělá. A to je dlouhá cesta a to je řada těch našich nebo já bych mohl jmenovat prostě lidi, kterým to trvá dýl, než trvá jejich docházka do školy. A oni třeba odejdou ze školy v těch svých 18, 19, 20 letech s tím, že zaplať pánbůh něco ukončili, už nikam nemusí, teďka je čeká důchod, teďka je čekají nějaké ty sociální dávky, který asi nejsou velikánský, ale pro toho mladýho člověka jsou atraktivní. A teď chvíli nedělají vůbec nic, teď jako lenoší, flákají se. A než tímhle obdobím projdou, to je zase několik dalších let, než si uvědomí, že stojí zato se nějak zapojit a do něčeho se zakousnout. Ale i takovýhle lidi tam známe a řada z nich dneska tam přichází a různě pomáhá v jiných sdruženích, který tam jsou, v jiných organizacích, anebo jsou kolem nás.
Moderátorka:
Erik se ptá: „Jaká práce je před lidmi, kteří v Jedli budou v příštích 100 letech, co důležitého se chystá, ve které oblasti na sobě Jedle v tuhle chvíli nejvíc pracuje? Ať se daří.“
Jan Pičman:
To já jsem taky zvědav. A taky mě to bude zajímat. Dneska to zařízení je skoro centrem, já bych si troufl říct kulturním centrem, kam přichází řada lidí proto, že se jim tam líbí, protože je jim tam dobře, funguje tam řada organizací, který jsou navázaný na Jedličkův ústav …
Máte krásnou kavárnu.
Jan Pičman:
Třeba a máme taky krásný bazén, do kterýho chodí spousta rodičů se svými malými dětmi. Učí se tam plavat a někteří z nich vůbec ani neví, že chodí do Jedličkova ústavu, ale je jim tam dobře. A tohle to centrum by mohlo pomáhat i třeba při vzdělávání běžných pedagogů a ukazovat, co je důležitý. Takže celý to centrum určitě teď poté, co bych řek už nemusíme asi řešit otázku a obhajovat, jestli má smysl, aby existovala takhle koncipovaná specielní škola či ne, tak si myslím, že je tady určitě úkol v tom pomáhat vzdělávat i třeba ostatní lidi, který pracujou s lidmi s postižením. To bezesporu.
Moderátorka:
Vy už jste s těmi oslavami trošičku začali před Vánoci, alespoň tak, jak jsem to vnímala. Ale přece jenom, nějaká hlavní oslava nebude?
Jan Pičman:
Hlavní oslava asi nebude. Respektive příští týden chceme pro naše žáky a pro zaměstnance si udělat narozeninovou párty, ale to bude takový soukromý, pátýho dubna. Pak teda zveme všechny lidi, který by to zajímalo, na den otevřených dveří, který je třetího května v pátek. Tam budeme rádi, když přijdou všichni, co se zajímají. A pak takovou téměř poslední akcí v centru současného umění DOX vlastně přijalo takovou naši výzvu zkusit uspořádat velkou výstavu s tématem postižení. Ta výstava se přímo bude jmenovat Postiženi normalitou. A začne koncem května a poběží 100 dnů, jak jinak, bude končit až koncem srpna a to bych teda všem doporučoval, aby se do DOXu přišli podívat.
Moderátorka:
Já se dívám na to, jak se usmíváte, tak jsem si říkala buď to je celoživotně, anebo má radost, že všechno to, co si vlastně v té „Jedličkárně“ předsevzal, se mu podařilo.
Jan Pičman:
Určitě se přece jenom některý věci podařily. Asi kdyby tady byla moje žena, tak ta by to zkorigovala určitě ten celoživotní úsměv, ale já myslím, že není potřeba si neustále stěžovat, že je hodně věcí, který se daří. Já to vidím i skutečně kolem nás prostě, co těch mladých lidí s výrazným tělesným postižením jaksi hledá ty svoje místečka ve společnosti, nedá se říct, že všechno je už dneska výborný, ale jak i se snaží trošku ovlivňovat společnost třeba tady městskou dopravu v Praze. Je to dlouhá cesta pro ně, ale prostě jdou do toho. Koneckonců Tap Tap jim pomáhá se svojí písničkou, že jo, kdy trošku angažuje se do situace v dopravních podnicích. A to jsou radostný věci.
ČRo – 1 Radiožurnál
Přidejte odpověď