Ještě jednou vidět svoji podzimní zahradu nebo také Jadernou elektrárnu Dukovany. To jsou některá z posledních přání, která umírajícím lidem splnili pracovníci domácího hospicu Girasole v Hustopečích na Břeclavsku. Unikátní službu s neoficiálním názvem Sanitka posledních přání zavedli tamní provozovatelé nedávno a jak říkají, neplánovaně.
Na myšlenku je před dvěma lety přivedl smutný příběh klientky Petry, která před svou nemocí pracovala jako delegátka cestovní kanceláře v Chorvatsku. „Přála si ještě vidět moře. Neměli jsme tehdy ještě vlastní sanitku a museli jsme vše domlouvat jinde, a málem se to povedlo. Nakonec se však zdravotní stav Peťky zhoršil tak, že cesta už nebyla možná. Díky ní jsme ale začali přemýšlet nad tím, aby to u jiných pacientů šlo. Rychleji a vlastní sanitkou,“ uvedl ředitel Girasole Miroslav Prchal.
Od té doby už pracovníci hospicu splnili poslední přání dalším pěti umírajícím. Jedním z nich je pan Antonín, jenž toužil podívat se do nově opravené koupelny. „Teď už jen ležím a s postelí se tam nedostaneme,“ svěřil se odevzdaně ošetřovatelce. Díky sanitnímu lehátku se nakonec podíval také na verandu, dvůr i do stodoly.
Díky speciální sanitce v těchto dnech zemřela doma mezi svými na vzdálené Ukrajině také paní Natalia, jež byla předtím v péči onkologů Masarykova ústavu v Brně. Do země zmítané válkou se zatoužil v posledních dnech života vrátit i Yevhenij. Po příjezdu domů žil ještě deset dnů ve svém domě se svojí ženou a nejbližší rodinou.
Právě díky pomoci Ukrajině podle ředitele Prchala celý projekt Sanitky posledních přání vznikl. „Díky obrovské podpoře dobrodinců jsme mohli koupit novou sanitku, s níž jsme zajišťovali pomoc lidem postižených válkou. Doma jsme ji chtěli využít i jinak, a tak jsme začali plnit klientům jejich poslední přání,“ vysvětloval Prchal.
Za službu lidé ani jejich rodina nic neplatí. „Vše se daří hradit díky sbírce a příspěvkům dárců. A také víme, že jde o čas, zdravotní stav nevyléčitelně nemocných se může velmi rychle zhoršit,“ poukázal Prchal.
Podzimní sluneční paprsky v barevně vyzdobené podzimní zahradě u svého domu zpříjemnily poslední dny života i panu Jiřímu. Dětem stačil udělit ještě instrukce. „A ten rybíz schovejte na zimu do skleníku,“ připomněly jeho slova doprovázející pracovnice hospicu. V příběhu popisují, jak Jiří vytáhl ruku zpod peřiny a dotýkal se svých rostlin. Ještě jednou, na chvíli, naposledy se stal zahradníkem a vnímal plody své práce. Zemřel o deset dní později.
Neobvyklé přání projevil zatím pan Dušan, chtěl se podívat se do jaderné elektrárny. „Loni na podzim už těžko chodil a míval bolesti. I tak se povedlo našim děvčatům domluvit soukromou prohlídku informačního centra Jaderné elektrárny Dukovany. Se zájmem si prohlížel každý model jednotlivých součástí elektrárny. Ještě ten večer s manželkou poslali zprávu s poděkováním,“ vzpomněl ředitel Prchal. Pan Dušan zemřel o měsíc později.
O unikátní službě řada lidí podle něj neví. „Nebo nedokážou ani domyslet, že je něco takového možné, když jsou pacienti upoutáni na lůžko a třeba v bolestech. Vždy je ale doprovází zkušený zdravotní personál a pečovatelky. Snažíme se vždy vyhovět. Našim posláním je nejen pečovat o tělo, ale i duši umírajících,“ má jasno.
Podobných projektů jako v Hustopečích vzniká v republice víc, vždy se ale jedná o neziskovou činnost, kterou nezajišťuje zdravotní záchranná služba. Fungují díky podpoře dárců.
Dagmar Sedláčková
Brněnský deník
Přidejte odpověď