Nedostatek pečovatelů, ale i kapacit v domovech pro seniory. Jaká je aktuální situace a jak se bude vyvíjet do budoucna? Začíná Devadesátka ČT24. Česko stárne. Lidí nad 65 let žily v zemi loni 2,2 miliony. Podle posledních dat statistického úřadu dosahuje podíl seniorů bezmála 21 %. Pro porovnání, v roce 2013 tvořili senioři asi 17 % populace. A téma rozebereme s prvním hostem a tím je Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace MILA
Paní Bagarová. Tak jak velký problém v Česku je nedostatek pečovatelů?
Simona BAGAROVÁ,
problém je to poměrně velký, ale bude určitě ještě větší, protože už v roce 2060 tady bude o milion seniorů víc. A vzhledem k tomu, že stát bohužel nedělá nic pro to, aby ty lidi do oboru přivedl, tak je otázka, kdy ta časovaná bomba bouchne naplno.
Co by tedy stát podle vás mohl dělat lépe tak, aby přitáhl právě pečovatele do těchto oborů?
Simona BAGAROVÁ,
Já myslím, že je velká škoda, že není vůbec zdůrazňovaná náročnost tady tý profese, není zdůrazňovaná její důležitost a podmínky pro výkon týhle práce jsou absolutně neadekvátní. My jsme si loni v rámci naší organizace dělali takový vlastní výzkum mezi 35 domovy pro seniory, ze kterýho nám vyplynulo, že zhruba 80 % pečovatelů má pocit, že ta jejich práce není doceněna, což považuju za obrovský problém a stát bohužel není schopen nastavit jak lepší podmínky, tak ani je zvyšovat prestiž tady té profese.
Bavíme se teď o všech pečovatelích, to znamená i těch, kteří pracujou terénně, i těch, kteří jsou v domovech pro seniory, je ta situace všude stejná.
Simona BAGAROVÁ,
Tak ta naše práce nebo ten náš výzkum byl zaměřený na pobytový služby, ale myslím si, že ta situace bude podobná i v těch terénních
Kdy a jak se rozhodovat, jestli nechám seniora, nebo vlastně i kohokoliv jiného doma a budu se o něj starat já nebo pečovatel a případně, jestli mu mám zajistit místo v domově pro seniory. Co o tomto všem rozhoduje?
Simona BAGAROVÁ,
Já myslím, že už ta otázka, jak jste jí položila, jestli tam zaznělo, jestli se mám rozhodovat o tom, tak vlastně není úplně správná, protože primárně bychom měli přemýšlet o tom, co ten konkrétní člověk chce. On, i když je ve vysokém věku, tak je pořád dospělý a pořád je svéprávný a má nějakou vlastní představu o tom, jak to jeho stáří má vypadat. Takže tím prvním krokem je určitě, pokud
možno, vést nějaký otevřený rozhovor o tom, co ten člověk chce, co potřebuje, z čeho má obavy a na takovémhle půdorysu založeném na respektu k jeho přáním a představám začít plánovat, jaký typ služeb třeba zařadit do toho našeho každodenního života a jestli to jsou služby terénní nebo pobytový, už je potom otázka spojená s tím, jak moc je ten člověk soběstačný nebo není, ale v ideálním případě by to mělo probíhat v dialogu s tím člověkem. Samozřejmě chápu, že když jsou lidi v nějaký třeba pokročilejší
fázi demence, že už ten dialog není úplně možný, ale i tak se dá uvažovat s ohledem na to, jakou povahu ten člověk má, jaký životní styl žil celý život a snažit se mu ty služby přizpůsobit.
Pokud tedy se shodneme na tom, že to není v mých silách a ten konkrétní člověk řekne, že aby se o něj staral někdo, kdo to umí, což je tedy ve velké části případů právě pečovatel. Jak vybrat toho správného?
Simona BAGAROVÁ,
Tak není to úplně o konkrétním pečovateli, jako spíš o té konkrétní službě. Pokud se rozhodnu, že chci, aby někdo docházel za mnou domů, tak bych měla ideálně se zorientovat v tom, jaké služby jsou dostupné v té lokalitě, kde žiju, zkusit se doptat na reference od lidí, který podobnou službu využili, dojít se poradit za sociálním pracovníkem na úřad podle místa bydliště toho danýho člověka a snažit se zjistit, jakou kvalitu služeb ta konkrétní pečovatelská služba poskytuje a podle toho vybírat potom. Ti pečovatelé
samozřejmě se točí, takže nemůžete mít úplně jednoho stabilního, takže bych spíš hledala podle toho, jaké jméno má ta která konkrétní služba.
Možná obecně, pokud se budeme bavit o těch pečovatelských službách v Česku, ať už o těch terénních nebo těch pobytových, na jaké jsou úrovni, pokud to srovnáme třeba s jinými státy?
Simona BAGAROVÁ,
No, já musím říct, že čím dál tím víc vlastně obdivuju tu pečovatelskou práci, čím víc zařízení v rámci naší organizace MILA ročně navštívíme, máme jich vlastně 8 vždycky na rok, kterým pomáháme s nějakým zkvalitňováním poskytované služby těm seniorům, tak čím víc těch lidí známe a čím víc do toho tématu vidíme, tak tím větší respekt a obdiv k nim máme, protože vlastně žádný domov nemá úplně stabilní tým lidí, velmi často bojují s nějakou fluktuací, bojují s přepracovaností těch lidí. Znovu zmíním ten náš výzkum, ze kterýho nám vyplynulo, že vlastně zhruba 30 % těch pečovatelů musí vzít, odpracuje více než 19 směn dvanáctihodinových v měsíci, což je obrovská zátěž, zvyšuje se vůbec náročnost péče o lidi, který v těch pobytových službách jsou, je čím dál tím víc lidí s nějakou formou demence, ta péče o ně je nepředstavitelně náročná. A mám pocit, že ti pečovatelé jako dělají, co můžou a že ten stát trošku spoléhá na tu obětavost generace pečovatelek, jsou to z 99 % ženy ve věku 50 plus a nějak se tak trochu počítá s tím, že v sobě mají nějakou potřebu pracovat na úkor sebe samých, ale myslím si, že ito časem skončí, protože až tady ta generace odejde do důchodu, tak u těch mladších lidí určitě takováhle míra obětavosti není a tím větší bude ten problém s nedostatkem lidí do přímý péče.
SOS náramky nebo hodinky, které umí přivolat pomoc seniorům. Jihomoravský kraj je chce rozšířit mezi starší občany, předpokládá, že se pak budou cítit bezpečněji a delší dobu vydrží v přirozeném prostředí svých domovů, chce tím odlehčit přeplněným domovům pro seniory. Na volná místa tam čekají tisíce z nich.
Vlastimila Feniková žije ve svém bytě sama, protože je po operaci nohy a není příliš pohyblivá, pořídila si zhruba před půl rokem tyto hodinky. Těmi si může při potížích přivolat pomoc.
Vlastimila FENIKOVÁ, seniorka
Já to nosím na ruce, je to teda, můžu říct, pocit jistoty, až takové jistoty, že když to odložím, když se jdu sprchovat, tak jako si říkám, kdybych se tam jako nějak zachomejtla, nemám to na ruce, až je to takový, až do závislosti.
Po stisknutí tlačítka se spojí s dispečinkem, ten jí pomůže jak s psychickými, tak se zdravotními problémy. Přístroj má i automatické čidlo, které zaregistruje pád. Technologii, kterou už řada sociálních služeb v kraji využívá, chce začít víc prosazovat Jihomoravský kraj. Doufá, že díky ní zůstane víc seniorů doma a nebude muset využívat domovy důchodců.
Jitka MARTÍNKOVÁ, sociální pracovnice, Anděl strážný
Cílem zajištění jistoty a bezpečí je v krizových situacích pro lidi, kteří právě chtějí zůstat ve svém přirozeném prostředí a my se vlastně snažíme i oddálit ten odchod do těch pobytových zařízení.
Ty jsou totiž na jihu Moravy plné, na 7 000 obsazených lůžek v kraji totiž připadá dalších 2 500 žadatelů.
Jiří CHARVÁT, ředitel, Senior centrum Blansko
V současné době máme 144 klientů, což je plný stav našeho zařízení. A zároveň v seznamu lidí, kteří čekají na zařazení, je dalších 92.
redaktorka
Jak přesně bude výsledný projekt vypadat, bude kraj vědět za měsíc. Výši ceny kraj zatím nezná. V tuhle chvíli hledá možnosti, jak rozšíření asistivních technologií docílit. Řešení a uvedení do praxe chce ale zvládnout do konce roku. Podobné hodinky by tak do budoucna mohly pomáhat nejen seniorům, jako je paní Feniková, ale také jinak handicapovaným lidem, třeba epileptikům.
moderátorka
Paní Bagarová, je něco, co jsme teď viděli, to, co by do budoucna mohlo pomoct i v té péči o, nejen tedy seniory, o které se starají lidé doma.
Simona BAGAROVÁ,
Já myslím, že ty technologie patří do péče, určitě budou v ní čím dál tím víc. Jenom jsem hodně opatrná s tou mírou optimismu. Mám pocit, že občas až příliš spoléháme na to, že všechny problémy v péči za nás vyřeší právě technologie, ale mám pocit, že ta podstata péče je vlastně pořád stejná, odjakživa je to lidskost, laskavost, laskavej přístup, a to nikdy žádná technologie nenahradí, takže vnímám to jako něco, co může zjednodušit řadu věcí, ale určitě to nikdy nemůže nahradit tu přímou pečovatelskou práci.
moderátorka
Vy jste mi říkala, že vlastně ve všem je nejdůležitější ten dialog, hlavně se spolu bavit. Nicméně přišlo nám i pár otázek na to, kdy se nás lidé ptali, že evidentně už jejich rodiče potřebují nějakou pomoc, ale odmítají jí, a to jak od nich samotných, tak třeba od pečovatelů nebo vůbec pomyšlení na to, že by šli do domova pro seniory, je prostě děsí. Jak se v této situaci s těmi svými rodiči či prarodiči bavit, jak jim vysvětlit, že jednoduše jim chci pomoct.
Simona BAGAROVÁ
Já myslím, že to děsí vlastně úplně každýho, že téma jako závislosti na péči je něco, z čeho máme velkej strach úplně všichni, a to stáří je potřeba vnímat jako etapu, ve který se nám tak trochu vrací všechno to, co jsme vlastně žili předtím, to, jaký jsme měli vztahy k sobě, k druhým, to všechno se nám nějakým způsobem v tom stáří jako zrcadlí. A pokud ta komunikace v rámci rodiny nebyla třeba vždycky úplně jako otevřená a fungující, tak těžko se stane najednou nějaký zázrak, ale myslím si, že takový jako jedno pravidlo, i když hrozně nerada to teda zobecňuju, může být to, zkusit si uvědomit, že pro toho mýho rodiče, prarodiče je ta situace daleko vlastně těžší než pro mě, jako pro jeho blízkýho, protože smířit se s tím, že potřebuju něčí péči, vůbec udělat ten krok k tomu, říct si, ano, já už to sám nezvládnu, je hrozně těžký. Znamená to, že přicházím o nějakou část svojí soběstačnosti, o část svýho sebevědomí, protože musím vlastně přiznat, že vstupuju do další etapy. A myslím si, že i tady jako má velký prostor maximální empatie a laskavost a vnímavost a dát těm lidem čas, aby se mohli s tou situací smířit a dělat maximum pro to, abych s nima byla v respektujícím dialogu, aby to nebylo o tom, že přiběhnu a nadiktuji jim 5 různých možností, což velmi často lidi mají tendenci dělat v dobrý víře, často to udělají proto, že chtějí rychle situaci vyřešit, rychle nastolit nějaký možnosti, ale pro toho člověka je to samozřejmě strašně stresující ve velký řadě případů. Takže dopřát mu čas, snažit se o tom mluvit s co největším pochopením, uvědomit si, že pro někoho z nás není snadný představit si, že budeme na někom závislí. Takže tak.
moderátorka
Já jsem v jednom rozhovoru s vámi tedy četla, že jste říkala, že, když už je někdo v té pečovatelské službě nebo v domově seniorů, takže stačí vlastně maličkosti, když třeba dostanou hrnek, respektive čaj do svého oblíbeného hrnku, opravdu to jsou tyto maličkosti, které vlastně člověku ve finále udělají to, co potřebuje ten pocit toho domova?
Simona BAGAROVÁ,
Já jsem úplně šťastná, že říkáte tenhle příklad, protože já ho opakuju asi 5 let a jestli už se dostal i jako k vám, tak to je úplně skvělá zpráva. Je to samozřejmě taková trochu jako symbolika, kterou se snažíme říct, že ve chvíli, kdy jste v pobytový službě, tak nemáte s sebou všechny osobní věci, přicházíte o nějaký svoje životní rituály a vlastně tak trošku ztrácíte to, s čím jste celý život počítali, na co jste byli zvyklí a jsou to právě ty úplně vlastně banality, který vám ještě můžou dát pocit, že jste člověk, který pořád ještě žije a nejenom přežívá. To, když celý život pijete kafe, který máte rádi s dvěma kostkama cukru a mlíkem a jste schopni si ho uvařit, tak vám to přijde, že to je úplně běžný, ale ve chvíli, kdy už to kafe sama neuvaříte a čekáte, až vám ho někdo donese, tak byste dala cokoliv za to, aby bylo přesně takový, jaký jste měla ráda. Takže tady ty maličkosti jsou, myslím si, i pro rodinu jako velmi často dobrej způsob, jak pro ty své blízký udělat něco, co je potěší. Nemusí to bejt vždycky nějaká velká věc, ale zprostředkování těch drobností, který celý život měli rádi a dělala jim radost, to je strašně důležitý.
moderátorka
Moc díky a díky, že jste přišla za námi do studia.
Přidejte odpověď