Kapitola VII. LÉČKA
Lionel byl skoro celý následující den v Truru na nákupech. Když se vrátil domů, bylo půl osmé večer, a když vstoupil, potkal v hale Olivera.
„Mám pro tebe zprávu z Godolphin Courtu,“ oznámil a viděl, jak bratr ztuhl a jeho tvář se napjala. „U brány mě zastavil nějaký chlapec a vyřídil mi, že si s tebou slečna Rosamunda přeje okamžitě mluvit.“
Srdce sira Olivera se téměř zastavilo a pak se dalo do překotného cvalu. Konečně souhlasila, že se s ním setká! Pozvala ho!
„Buď požehnán za tu dobrou zprávu!“ odpověděl v radostném vzrušení. „Hned tam jdu.“ A odešel s takovým spěchem, že si zapomněl s sebou vzít onen pergamen, který měl být jeho obhájcem. To opomenutí bylo osudové.
Lionel neřekl ani slovo, když jeho bratr odcházel. Trochu se stáhl do stínu v rohu haly a měl pocit, že se zadusí. Když se za Oliverem dveře zavřely, náhle vyrazil za ním, protože na něj křičelo svědomí. Ale strach ho vzápětí zastavil. Kdyby zabránil tomu, co bylo naplánováno, mohl by za to zaplatit i životem.
Otočil se a na třesoucích se nohách se vrátil do jídelny.
Našel stůl prostřený k večeři stejně jako tenkrát, když se sem připotácel se zraněním na hrudi, aby ho Oliver ošetřil a ochránil. Nepřistoupil ale ke stolu, přešel ke krbu a posadil se před ním s rukama nataženýma k plamenům. Byla mu zima a nemohl zastavit třes, zuby mu drkotaly.
Nicholas se přišel zeptat, jestli bude večeřet. Nejistě odpověděl, že počká na návrat sira Olivera.
„Sir Oliver není doma?“ zeptal se překvapeně sluha.
„Před chvílí odešel, nevím kam,“ odpověděl Lionel. „Ale protože ještě nevečeřel, nebude dlouho pryč.“
Nato sluhu propustil a seděl tam celý schoulený, oběť duševních muk, které se nedaly potlačit. Jeho mysl se netočila kolem ničeho jiného než kolem pevné náklonnosti, kterou k němu Oliver marnotratně choval. Co všechno Oliver obětoval, aby ho ochránil, když šlo o smrt Petra Godolphina? Nyní se klonil k názoru, že ani v krajním nebezpečí by ho bratr nezradil. A pak mu ten zlý stín strachu, který z něj udělal darebáka, připomněl, že on sám by nebyl schopen takové oběti, a proto nevěří, že Oliver je schopen vytrvat a nezradit ho.
Pak přišly znovu pochybnosti, a nakonec ujištění, že tomu tak není a že lhal sám sobě a snažil se omluvit před sebou samým. Chytil se za hlavu a zasténal. Byl ničema, bezduchý ničema s černým srdcem! Roztřeseně se zvedl a rozhodl se, že v této poslední chvíli poběží za bratrem a zachrání ho před tím, co ho čeká tam v noční tmě.
Ale to chvilkové odhodlání opět zničil dech sobeckého strachu. Ztěžka se vrátil na své místo a jeho myšlenky nabraly nový směr. Znovu si uvědomil, že když bude Oliver odstraněn, bude se moci právoplatně těšit z jeho bohatství. Tato úvaha mu přinesla útěchu. Když už musí trpět za své bídáctví, alespoň se mu to tak vynahradí.
Hodiny začaly odbíjet osmou. Lionel při tom zvuku sebou trhl. Právě teď se to asi děje. V duchu to vše viděl – jak bratr spěchá k bráně zámku Godolphin Court a potom temné postavy, které se oddělily od okolní tmy a tiše ho napadly. Viděl ho zápasit, pak ho přemohli, svázali ho na rukou i nohou, a s roubíkem v ústech ho rychle nesli po stráni k mořskému břehu a pak do čekajícího člunu.
Tak seděl asi půl hodiny. Teď už musí být na palubě lodi. Byl si tím jist a ta jistota ho poněkud uklidňovala. Potom přišel Nicholas a měl obavy, zda snad jeho pána nepotkala nějaká nehoda, že se stále ještě nevrací.
„Jaká nehoda by ho mohla potkat?“ zavrčel Lionel, jako by se těm obavám vysmíval.
„Prosím Boha, aby ho nepotkala žádná,“ odpověděl sluha. „Ale sir Oliver dnes nemá o nepřátele nouzi a po setmění je pro něj sotva bezpečné být někde venku.“
Lionel to pohrdavě odmítl. Oznámil, že už na něj nebude čekat, načež mu Nicholas přinesl večeři a pak postával u venkovních dveří, vyhlížel do noci a naslouchal, zda se jeho pán nevrací. Rozhodl se, že se podívá do stáje, zda tam nechybí jeho kůň.
Mezitím Lionel předstíral, že jí, protože měl pocit, že kdyby skutečně něco polkl, že by se začal dusit. Zato však lačně popíjel claret. Pak se vydal za Nicholasem, aby předstíral rostoucí úzkost. Tak společně strávili únavnou noc a vyhlíželi návrat toho, o němž Lionel už věděl, že se nikdy nevrátí.
Za úsvitu vzbudili služebnictvo a poslali je, aby prohledali okolí a roznesli zprávu o zmizení sira Olivera. Sám Lionel odjel do Arwenacku, aby se sira Johna Killigrewa bez obalu zeptal, zda o tom něco neví.
Sir John se zatvářil překvapeně, ale ochotně přisvědčil, že sira Olivera už několik dní neviděl. K Lionelovi, kterého měl rád, se choval vlídně. Chlapec byl mírný a laskavý, a výrazně se svým chováním odlišoval od svého arogantního, tvrdého bratra.
„Přiznávám, že je přirozené, že jste za mnou přišel,“ řekl sir John. „Ale na mou duši o něm nic nevím. Není mým zvykem obtěžovat své nepřátele ve tmě.“
„Ovšem, sire Johne, vždyť já jsem na něco takového ani nepomyslel,“ odpověděl Lionel stísněně. „Odpusťte mi, že jsem k vám přišel s tak nevhodnou otázkou. Omluvou vám může být stav mé rozrušené duše. V posledních měsících mě trápí ona událost v Godolphin parku. Je strašným břemenem vědět, že můj bratr – děkuji Bohu, že je mi jen bratrem nevlastním – se provinil takovým bídným činem.“
„Jakže?“ zvolal Killigrew užasle. „To říkáte vy? Vy sám tomu věříte?“
Lionel se zatvářil zmateně, což si sir John vyložil v mladíkův prospěch. A právě tehdy bylo zaseto velkorysé semínko přátelství, které mezi těmito dvěma muži vzešlo, a jeho kořeny zúrodnila lítost sira Johna nad tím, že někdo tak jemné povahy, tak čestný a tak poctivý, je proklet tak zlotřilým bratrem.
„Chápu,“ řekl. A povzdechl si. „Víte, denně očekáváme příkaz královny, aby její soudci podnikli kroky, které dosud odmítali proti vašemu… proti siru Oliverovi podniknout.“ Zamyšleně se zamračil. „Myslíte, že o tom sir Oliver věděl?“
Lionel okamžitě pochopil, co se mu honí hlavou.
„Já to vím,“ odpověděl. „Sám jsem to Oliverovi řekl. Ale proč se ptáte?“
„Nepomůže nám to snad pochopit a vysvětlit zmizení sira Olivera? Proboha! Jistě by byl blázen, kdyby se tu zdržoval, když to ví, protože kdyby tu zůstal do příchodu posla Její Milosti, visel by.“
„Můj Bože!“ Lionel zíral. „Vy… vy tedy myslíte, že uprchl?“
Sir John pokrčil rameny. „Co jiného si o tom myslet?“ Lionel svěsil hlavu. „Ano, co jiného?“ řekl a pak se zarmouceně rozloučil. Nikdy by ho nenapadlo, že ze zmizení jeho bratra vyplyne tak zřejmý závěr, tak jasné vysvětlení, jež mu bude příhodně hrát do karet.
Vrátil se do Penarrow a směle řekl Nicholasovi, jaké podezření má sir John a čeho se obává i on sám, že je pravým důvodem zmizení sira Olivera. Ale sluha se nedal tak snadno přesvědčit.
„Vy věříte, že to udělal?“ zvolal Nicholas. „Věříte tomu, pane Lioneli?“ Ve sluhově hlase zazněla výčitka rovnající se zděšení.
„Bůh mi pomáhej, čemu jinému mám věřit, když teď utekl.“
Nicholas se k němu přiblížil se zaťatými zuby. Potom položil dva sukovité prsty na paži mladého muže.
„On neuprchl, pane Lioneli,“ oznamil mu důrazně, „on nebyl nikdy zbabělec! Sir Oliver se nebojí ani ďábla a kdyby zabil pana Godolphina, nikdy by to nepopřel. Nevěřte siru Johnu Killigrewovi. Sir John ho vždycky nenáviděl.“
Ale v celém kraji byl sluha jediný, který útěku svého pána nevěřil. Jestliže někde přetrvávaly nějaké pochybnosti o provinění sira Olivera, byly teď jeho útěkem rozptýleny.
Později toho dne přijel do Penarrow kapitán Leigh a ptal se po siru Oliverovi. Nicholas přinesl zprávu o jeho návštěvě Lionelovi, který přikázal, aby ho přijal. Zavalitý malý námořník vstoupil houpavým krokem a jakmile osaměli, zahleděl se pevně na Lionela.
„Je bezpečně na palubě,“ oznámil. „Bylo to provedeno tak čistě, jako když se loupe jablko, a stejně tak tiše.“
„Proč jste se po něm ptal?“ zeptal se Lionel.
„Proč?“ Jasper se znovu ušklíbl. „Mluvili jsme spolu o tom, že by se se mnou vydal na cesty. To není tajemstvím. Také jsem slyšel ve Smithicku, jaké klepy se rozšiřují. Tohle to do toho zapadá.“
Položil si prst na nos. „Důvěřujte mi, že tuto zdravou historku budu šířit. Bylo by také velmi neobratné, kdybych sem přišel a ptal se po vás, pane. Teď aspoň budete vědět, jak máte vysvětlit moji návštěvu.“
Lionel mu vyplatil smluvenou odměnu a propustil ho poté, co ho kapitán ujistil, že jeho Swallow se vydá na moře při nejbližším odlivu.
Když vyšlo najevo, že sir Oliver vyjednával s kapitánem Leighem o námořní cestě a že jen kvůli tomu se kapitán Leigh zdržoval v přístavu, začal i Nicholas pochybovat.
S přibývajícími dny se Lionel postupně uklidňoval. Co se stalo, stalo se, a když si to už skoro nepamatoval, nebylo proč si to vyčítat. Nikdy se nedozvěděl, jak mu štěstí pomohlo, jak někdy pomůže štěstí darebákovi. Královský posel dorazil asi o šest dní později a soudce Baine obdržel strohé předvolání, aby se dostavil do Londýna a tam se zodpovídal z porušení důvěry. Kdyby sir Andrew Flack přežil svoje nachlazení, které ho před měsícem skolilo, byl by se soudce Baine se stížností, jež na něj byla vznesena, snadno vypořádal.
Jenže sir Andrew mu již nemohl pomoci se svědectvím o výsledku prohlídky, jíž se sir Oliver podrobil. Jeho slova postrádala přesvědčivost, protože byl sám. Nepochybovali ani na okamžik, že je to jenom výmluva člověka, který zanedbával svoji povinnost a který se chce zachránit před následky této nedbalosti. Baine byl sesazen ze svého úřadu a musel zaplatit těžkou pokutu, a tím věc skončila, neboť přes veškeré hledání a pátrání, které bylo zavedeno, nebylo nalezeno ani nejmenší stopy po zmizelém siru Oliverovi.
Pro pana Lionela nastal od onoho dne nový život. Měšťané a venkovští šlechtici se na něj dívali jako na člověka, kterému hrozí, že bude trpět za hříchy svého bratra, a rozhodli se mu pomoci. Velký důraz se kladl na skutečnost, že koneckonců není ničím víc než nevlastním bratrem sira Olivera; někteří byli ochotni zajít až tak daleko, že naznačovali, že možná není ani tím a že je zcela přirozené, že druhá žena Ralpha Tressiliana oplatila svému muži jeho urážlivou nevěru. Toto hnutí sympatie vedl sir John Killigrew a šířilo se tak rychle a výrazně, že Lionel byl velmi brzy přesvědčen, že si to plnou měrou zasluhuje, a začal se slunit v přízni společnosti, která dosud vůči mužům tressilianské krve projevovala spíše nepřátelství.
Přidejte odpověď