Krátce po vzniku Československa obsadila Těšínsko polská armáda

Jen pár dní po vyhlášení Československé republiky v noci ze dne 31. října na 1. listopad Poláci vojensky obsadili celé Těšínsko. Polsko se poté odmítlo z obsazeného území, kde byly bohaté doly černého uhlí a významná železnice, stáhnout.

Československo argumentovalo historickou sounáležitostí – území Těšínského knížectví totiž tvořilo už od čtrnáctého století součást zemí Koruny české, Poláci územní nároky opírali o svou národnostní převahu v tomto regionu. Čtvrtina polsky mluvících obyvatel však byli Poláci, kteří se tam přistěhovali z tehdejší rakouské Haliče (dnešní Malopolské vojvodství) za prací. Žádná diplomatická jednání nepomáhala, a tak v lednu začala tzv. sedmidenní válka. Ještě předtím se však v lednu 1919 v Paříži konala mírová konference, na které nastolila československá delegace i otázku Těšínska. „Ministr zahraničí Edvard Beneš argumentoval tím, že dohodové mocnosti již předtím uznaly integritu historických hranic Čech, Moravy a Slezska,“ poznamenal historik Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

K eskalaci napětí došlo poté, co Polsko na konec ledna 1919 naplánovalo v Těšínsku volby a odvody do polské armády. To bylo pro představitele Československa nepřijatelné, a když Poláci i nadále na svém záměru trvali, rozhodla se československá vláda pro vojenský zásah a ministerstvo národní obrany vydalo 19. ledna 1919 rozkaz k vytlačení polské armády z Těšínska a jeho obsazení.

„Ještě 21. ledna byli Poláci z československé strany vyzváni, aby stáhli své vojenské jednotky a orgány z Těšínska, ale tuto výzvu ignorovali,“ poukázal Černý. Rozhodující roli v sedmidenní válce sehráli podle Černého českoslovenští legionáři, kteří se vrátili z Francie. Byli lépe vyzbrojení a vycvičení, a tak se brzy ukázala jejich převaha nad polskou armádou. Československé síly byly razantní a rychle postupovaly vpřed.

„Byly obsazeny Bohumín, Slezská Ostrava, Těšín a řada menších měst a vesnic. K rozhodujícím bojům došlo u města Skočov 30. ledna a Poláci nakonec ustoupili až za řeku Vislu. Další úder plánovaný na 31. ledna však již neproběhl, protože Šnejdárek dostal od ministerstva národní obrany příkaz bojové operace zastavit,“ uvedl Černý pro Českou televizi s tím, že v zahraničí vyvolala československá vojenská akce velmi negativní ohlasy. 

„Dohodové mocnosti konflikt mezi Československem a Polskem pochopitelně neviděly rády, protože to komplikovalo už tak dost složitá mírová jednání v Paříži. Zde se horečně rokovalo o poválečném uspořádání Evropy a vlastně celého světa,“ vysvětlil Černý v ČT24.

Po nátlaku ze strany mocností – Velké Británie, Francie – nakonec v Paříži 3. února 1919 podepsal Beneš s vedoucím polské delegace Romanem Dmowským dohodu o demarkační linii. Mocnosti rozhodly, že východní polovina Těšínska připadne Polsku a západní Československu. Mladá Československá republika tak přišla o 1002 km² spolu s některými doly a s částí Bohumínsko-Košické železnice a městy Bílsko-Bělá, Strumeň, Skočov, Ústraní, Visla a historickou část Těšína.

Bílsko-Bělá je největší město východního Těšínska 

Město vzniklo v roce 1951 spojením měst Bílsko a Bělá. Rozděluje je řeka Bělá. Bílsko bývalo jedním z největších center textilního průmyslu v celé habsburské monarchii.

Skočov je od 19. století průmyslovým střediskem. Hlavními místními podniky jsou:

• koželužna Spitzer, zal. 1859
• kovárenské závody (zal. 1968)
• cukrovinkářská továrna Trumpf Mauxion (zal. 1990)

Ústraní – dějiny města jsou spjaty s hutnictvím. V 18. století zde byla nalezena ložiska rud a v roce 1772 zde založila Těšínská komora první huť na Těšínsku. Její význam klesl po vzniku Třineckých železáren a poslední vysoká pec byla vyhašena v roce 1897. Dnes je to lázeňské město. Oficiální lázeňský status byl obci udělen Slezským zemským sněmem v Opavě v roce 1882.  

Strumeň – v roce 1742, po rozdělení Slezska v důsledku slezských válek, se stalo hraniční obcí habsburské monarchie (německy Schwarzwasser)– území na sever od něj už patřilo k Prusku.  Strumeň patřila během sporu o Těšínsko k baštám protipolsky orientovaných „Šlonzáků“ – Slezské lidové strany, která usilovala o setrvání v ČSR. Přesto byla rozhodnutím Konference velvyslanců předána v roce 1920 Polsku.