Ludmila Sýkorová je důkazem, že pro nové věci se člověk může nadchnout a učit se je v jakémkoli věku. I když paní Ludmila vidí jen na jedno, navíc zákalem postižené, oko, v důchodu se pustila s vervou do malování. Maluje akrylem i olejem na plátno a nové techniky se učí z videí na internetu od malířů z celého světa.
Ludmila Sýkorová kreslila a malovala ráda už od malička, ale věnovat se tomuto koníčku začala naplno, až když na to měla dostatek času. Tedy až po odchodu na zasloužený odpočinek do důchodu. Už jako malá velmi ráda četla napínavé, pěkně ilustrované knihy. Obrázky z nich pak často zkoušela tužkou nakreslit.
Bráchové sedět modelem nechtěli
„První pastelky jsem dostala ve 4. třídě k Vánocům,“ vzpomíná paní Ludmila, kdy doma začala více malovat. Do té doby totiž měla pastelky jen ve škole. Chvilku také chodila do Lidové školy umění.
Od nejstaršího bratra, který byl tou dobou už na střední škole, si často půjčovala jeho knihy. A obrázky z knížek zkoušela nakreslit.
„Bavilo mě kreslit postavy a portréty. Ale bráchové neměli trpělivost a odmítali mi sedět modelem,“ směje se Ludmila Sýkorová. Se sourozenci se proto věnovali raději běhání a sportu, malování šlo stranou. Jeho čas měl teprve přijít.
Seznámení s barvami
Na učilišti bylo součástí oboru prodavač drobného zboží také papírnictví. Díky tomu paní Ludmila zjistila, jaké nejrůznější barvy vlastně existují. Za kapesné, které dostávala na učilišti a občas i od otce, si pár olejových barev koupila.
Na malování používala krabice od kartonů i zbytky podlahové krytiny. Po vyučení ale nabral život spád a malování šlo na dlouhá léta stranou.
„Chodila jsem do práce, narodili se nám tři děti. Bylo třeba na ně něco ušít nebo uplést, život šel zkrátka jiným proudem a na malování v něm nezbýval čas. I když občas jsem neodolala a nějaké barvy jsem si koupila. Zůstávaly ale neotevřené s tím, že to s nimi jednou, až to půjde, zkusím,“ vypráví paní Ludmila.
S manželem žijí v Ostravě v rodinném domě s velkou zahradou, takže o práci kolem domu nikdy nouze nebyla.
Barvy vydržely
Když odrostly děti a zdálo se, že by volného času mohlo být víc, rodiče manželů Sýkorových vážně onemocněli a veškerá energie byla potřeba věnovat péči a starosti o ně. Na malování tak nakonec došlo, až když paní Ludmila odešla do důchodu.
Ke svému překvapení zjistila, že některé olejové barvy, které si postupně nakoupila, ale neotevřela, vydržely. Nejprve malovala na papír, nakonec zkusila i plátno. „Neumím malovat podle fantazie, potřebuji mít předlohu. Maluji hodně pomalu a olej navíc dost smrdí,“ vzpomíná na začátky svého malování.
Kamarád internet
Zlom do života šikovné seniorky přinesl internet, jehož návodná videa ji okouzlila.
„Měla jsem doma hodně bavlnek a ráda jsem háčkovala. Sestra mi jednoho dne ukázala, že na internetu mohu najít návodná videa, kde ukazují moc zajímavé věci, které se dají uháčkovat. To mě nadchlo,“ vzpomíná paní Ludmila.
Postupně začala objevovat, že na internet dávají videa s ukázkami a praktickými radami, jak míchat správně barvy a malovat, i malíři z různých koutů světa.
„Že mohu malovat s nimi a učit se od nich, mě uchvátilo. Neumím totiž malovat jen podle fantazie. Když maluji strom, musím ho mít před sebou. Nejraději maluji krajinu. Manžel mi hledal obrazy starých mistrů, abych podle nich mohla malovat. Fotí mi krajinu a hezká místa, zajímavé fotky mi posílá i dcera. Kamarád šel na túru a poslal mi fotku krásného východu slunce, abych ho namalovala,“ vypráví.
„To mě na tom nejvíc baví. To chtění. Sama sobě chci dokázat, že to zvládnu. Věk s sebou přináší, že člověk musí jít ven, aby mu neotékaly nohy a nevydrží malovat dlouho, protože ho začne bolet ruka. Ale nikdy se nesmí vzdát,“ povzbuzuje ostatní Ludmila Sýkorová.
Zahraniční inspirace
Paní Ludmila je obdivuhodná dáma. I když nevystudovala žádnou uměleckou školu, jejich rodinnou vilu už dnes zdobí desítky jejích obrazů, malovaných především akrylem na plátno.
S dychtivostí a nadšením vypráví o tom, co všechno už se naučila a co chce ještě vyzkoušet. Když se zadíváte na hru světel a stínů v jejím obraze, nazvaném Podzimní les, jen těžko uvěříte tomu, že vidí jen na jedno oko a to ještě špatně.
„Na jedno oko vůbec nevidím, ale dříve mi to u malování nevadilo. Teď se ale léčím se zeleným zákalem i na druhém oku. A tak se mi někdy stává, že narážím do předmětů nebo se netrefím do futer od dveří. Ale jsem zvyklá se dívat na svět těmahle očima, takže mi to při malování nedělá až takový problém,“ ujišťuje Ludmila Sýkorová.
Malířská videa sleduje, přestože neovládá cizí jazyky, ve španělštině, angličtině, polštině i ruštině.
„Prostě jim nějak rozumím, nebo si to domyslím. Cítíte z nich ten elán. Mluví o tom, jak neztratit chuť k malování. Jak míchat a vrstvit barvy, jak je nanášet špachtlí,“ vypráví nadšená seniorka.
„Od malíře, který maloval v čepici jsem se naučila, že je dobré mít při malování pootevřené okno, protože akryl také smrdí, i když méně než olejové barvy. Od jiného zase, že si mám psát, v jakém poměru byly barvy, které si namíchám. Když se vrátíte k rozdělanému obrazu za půl roku, už si to nebudete pamatovat. A já jsem měla obraz rozmalovaný i několik let,“ dává paní Ludmila k dobru pár praktických tipů, které se naučila na internetu.
Koně na zdi
Dnes maluje Ludmila Sýkorová především krajiny. „Maluji ráda stromy, rybníčky v Polanské nivě, kterou tu nedaleko máme. Něco jsem dělala i ze zahrady, kam jsem si vzala stojan a malovala květiny. Loni mi dcera zasadila slunečnice, které vyrostly krásně veliké. Mohla jsem si slunečnici alespoň důkladně prohlédnout, jak vypadá, než jsem ji namalovala,” vypráví.
Kdysi prý zpaměti kreslila koně, které měla moc ráda. Tak často je malovala podle obrázků a pohlednic, že jejich tělo znala do sebemenších detailů. Léta pak bylo na zdi v obývacím pokoji jejich domu stádo koní běžících po louce, které tam namalovala, když dostala sadu polomastných kříd.
Žlutěnka místo rozpáraného vlka
Nejen, že si dnes v domě manželů Sýkorových připadáte jako v obrazárně. Paní Ludmila ilustrovala také vlastní pohádkovou knihu pro děti O Žlutěnce.
„Pohádky, které jsem četla vnoučatům, se mi nelíbily. Vlk sežere babičku, myslivec mu rozpárá břicho, bylo to takové násilné. A tak jsem si začala pohádky vymýšlet. Vždycky, když jsem přišla z práce a měla čas, tak jsem si sedla a psala jsem pohádky. Šlo mi to vlastně samo. Když pak děti říkaly, že bych k tomu měla i něco nakreslit, udělala jsem to. Ale nakreslila jsem to tak, aby si ty obrázky podle toho děti uměly sami obkreslit,“ říká o pohádkách, které jsme zveřejnili i na webu Deníku, Ludmila Sýkorová.
Olga Tušicová
Českolipský deník
Přidejte odpověď