autor: Emily Brontë
Kapitola 31
Včera bylo jasné a mrazivé bezvětří. Vyjel jsem na Hůrku, jak jsem měl v úmyslu. Moje hospodyně mě velmi prosila, abych mladé paní odevzdal od ní psaníčko, a já svolil, protože ta dobrá žena v tom neviděla nic společensky závadného.
Domovní dveře na Hůrce zely dokořán, ale nehostinná vrátka byla zatarasená jako při mé předešlé návštěvě. Zabouchal jsem na ně a přivolal Earnshawa, který se hrabal na svých záhoncích, odmotal řetěz a pustil mě dovnitř. Tenhle venkovan je švarný jinoch k pohledání – tentokrát jsem si ho prohlédl mnohem pozorněji – ale dělá, co může, aby své přednosti neuplatnil.
Ptal jsem se ho, zdali je Heathcliff doma. Odpověděl, že ne, ale do oběda se vrátí. Bylo teprve jedenáct. Ohlásil jsem, že míním vejít do domu a vyčkat pánova příchodu. Načež Hareton hned odhodil motyku na zem a doprovázel mě spíše jako hlídací pes než jako hostitel.
Vešli jsme spolu do síně, kde se hbitě otáčela Kateřina – chystala nějakou zeleninu k brzkému stolování. Vypadala vzdorovitěji a zasmušileji než posledně. Ani od práce nevzhlédla a nevšímala si mě – nedbala zkrátka nejzákladnějších příkazů zdvořilosti, zas jako posledně! Neráčila ani kývnout hlavou, když jsem se uklonil a pozdravil. Nezdá se mi tak milá, jak se mi to snažila paní Deanová namluvit, pomyslel jsem si. Krasavice je, to ano, ale zdaleka ne anděl!
Earnshaw jí nevrle poručil, aby uklidila ten sajrajt do kuchyně. „Ukliď si to sám!“ odsekla a odstrčila práci, protože zrovna skončila. Sedla si pak na stoličku k oknu a z odřezků řípy, které si odnesla v klíně, začala vyřezávat figurky ptáčků a zvířátek. Přiblížil jsem se k ní, jako bych chtěl vyhlédnout ven do zahrady, a obratným (podle mého názoru) pohybem jsem jí upustil do klína psaníčko od paní Deanové, aby si toho Hareton nevšiml. Ale ona řekla nahlas: „Co to má být?“ a smetla je na zem.
„Dopis od vaší staré známé, hospodyně na Drozdově,“ odpověděl jsem podrážděně. Mrzelo mě, že odmítla mou vlídnou službu, a byl jsem na rozpacích, aby si snad nemyslela, že je ten lístek ode mne. Teď by ho ráda zvedla, jenže Hareton ji předešel. Skočil po papíru, zastrčil ho do kapsy a prohlásil, že si ho musí napřed přečíst pan Heathcliff.
Nato se od nás Kateřina mlčky odvrátila, nenápadně vytáhla kapesníček a přitiskla si jej k očím. Její bratranec sváděl chvíli vnitřní boj, aby potlačil své lepší city, ale pak vytáhl dopis a hodil jí ho pod nohy.
Kateřina ho sebrala a dychtivě pročetla. Pak se mne začala vyptávat na svůj dřívější domov a jeho obyvatele a s pohledem upřeným na kopce na obzoru si šeptala jakoby sama pro sebe: „Jak ráda bych si zajela na Mince tam dolů. A ráda bych si vyjela i nahoru ke skalám. Ale to už není pro mne! Jsem tu nadosmrti v kleci!“ A opřela si krásnou hlavičku o okenní rám. Zpola vzdychla, zpola zívla únavou a vypadala nepřítomně a zádumčivě. Bylo jí jedno, zda se na ni díváme – ani to nepozorovala.
„Paní Heathcliffová,“ vyrušil jsem ji, když jsem tak chvíli seděl jako němý, „vy asi netušíte, že vás dobře znám – dokonce důvěrně, takže se mi zdá zvláštní, že se mnou nechcete mluvit! Má hospodyně, paní Deanová, totiž o vás celé dlouhé hodiny hovoří – samou chválu ovšem! Ta bude zklamaná, až se vrátím a nepřinesu žádné zprávy o vás ani od vás – nanejvýš to, že jste dostala psaní a nic neřekla.“
Něco se jí na té mé řeči zdálo divné. Zeptala se: „A to vás má Elena tak ráda?“
„Nejspíš ano,“ odpověděl jsem bez váhání.
„Vyřiďte jí tedy,“ pravila, „že bych jí ráda odpověděla, ale nemám psací potřeby. Nemám jedinou knihu, abych z ní aspoň vytrhla list!“
„Ani knížku?“ zvolal jsem. „Prosím vás, jak tu můžete žít bez četby, smím-li se ptát? Já mám rozsáhlou knihovnu, ale i s ní se leckdy na Drozdově nudím – ovšem bez knih bych si tady zoufal!“
„Taky jsem četla, dokud jsem měla své knihy, ale pan Heathcliff nikdy nečte a zamanul si, že o ně připraví i mě. Už týdny jsem neměla knihu v ruce. Jen jednou jsem si prohlížela Josefovy pobožné tiskoviny – ten se rozčilil! – a jednou, Haretone, jsem přišla na skrýš v tvém pokoji – máš tam plno latinských a řeckých spisů, kromě toho i povídky a sbírky básní, jsou to samí moji dobří známí! Ty jsem si k vám přinesla – vzals mi je, jako straka krade stříbrné lžičky, jen z potřeby krást. Tobě přece k ničemu nejsou! Nebo jsi mi je schoval ze zlomyslnosti – když z nich nic nemáš ty, ať tedy nikdo! Možná žes to byl ty, kdo ze závisti poradil panu Heathcliffovi, aby mě oloupil o mé poklady! Ale já je mám zapsané v mozku a vtisknuté do srdce, o ty mě nepřipravíš!“
Earnshaw se zarděl do ruda, když sestřenka veřejně odhalila jeho knižní sbírku, a koktal jakési námitky.
„Pan Hareton snad jen touží prohlubovat svoje vzdělání,“ přispěl jsem mu na pomoc. „Nemíní vám závidět, nýbrž jen s vámi soupeřit v kultuře ducha. Za pár let z něho bude vzdělanec!“
„A já ať zatím zblbnu!“ ušklíbla se Kateřina. „Což o to, slýchám ho často, jak si čte – luští si písmenka pro sebe, a to jsou vám nesmysly! Měl bys nám tu zopakovat, Haretone, jaks včera přednášel tu skotskou baladu, to byla zábava! Bylo tě slyšet na dálku – i s tím, jak sis hledal ve slovníku neznámá slůvka a klel, protože jsi nerozuměl vysvětlivkám.“
Mladý muž se oprávněně urazil, protože dříve sklízel posměch pro nevědomost a teď zase pro touhu po vědění. I mne se to dotklo. Vzpomněl jsem si, jak mi paní Deanová vyprávěla o jeho prvních krůčcích z temnoty k osvětě, a podotkl jsem: „Ale paní Heathcliffová, každý jsme musili jednou začínat a klopýtali o práh. Kdyby se nám učitelé posmívali, místo pomáhali, klopýtali bychom dodnes.“
„Já ho nechci omezovat,“ odpověděla, „ale ať mi neohmatává moje knihy a ať mi je nezesměšňuje hnusnými chybami! Ty knížky příběhů a veršů mají pro mě cenu památek, jsou posvěcené vzpomínkami. Chápejte, jak se mi příčí, když mi je tím svým koktáním komolí a mrzačí! A zvlášť když si k tomu vybírá má nejoblíbenější místa, jako by to dělal naschvál! Zlomyslný chlap!“
Hareton nebyl chvíli schopen slova. Hruď se mu prudce vzdouvala vědomím těžké křivdy, ovládal se jen s velkým úsilím. Vstal jsem a vyšel na práh. Kochal jsem se odtud pohledem na krajinu – vedl mě k tomu společenský ohled, abych mládenci nepřitěžoval v jeho rozpacích. Hareton mě napodobil a vyšel ze síně. Za chvíli se však vrátil s náručí plnou knih. Hodil je Kateřině do klína a křikl: „Nech si je! Nechci o nich slyšet! Nebudu je číst! Ani po nich nevzdechnu!“
„Já je taky nechci,“ odsekla. „Připomínaly by mi tebe! Hnusí se mi!“ Otevřela jednu, zřejmě hodně čtenou, a zpěvavě z ní slabikovala jako školačka, pak se ušklíbla a zahodila ji. „A ještě tohle si poslechněte!“ dráždila ho. Začala odříkávat sloku staré balady podobným způsobem.
Takovou pohanu už nesnesl. Bylo hezky nahlas slyšet, jakým pohybem umlčel její drzý jazyk, a můžu říct, že jsem mu to neměl za zlé. Ta darebnice neznala mezí, když jednou začala snižovat bratrancovo ušlechtilé, byť samorostlé úsilí – a tělesný trest byl jediný způsob, jakým si mohl zjednat zadostiučinění a oplatit jí bolest, kterou mu způsobila. Pak posbíral knihy a naházel je do ohně. Hořely plamenem – a já jsem si za něho představoval, kolik potěšení mu už poskytly a jakou příští radost, jaké vítězství si od nich sliboval! Tušil jsem také, jaký popud ho hnal k tajnému vzdělávání. Než mu zkřížila cestu Kateřina, byl docela spokojený se zdejší dřinou a s hrubými živočišnými požitky. K vyšším cílům ho podnítilo až zahanbení z jejího výsměchu a naděje na její pochvalu. Ale jeho snaha ho neuchránila ani posměchu, ani mu nevynesla chválu – měla výsledek právě opačný.
„No ovšem, nic lepšího s nimi nesvedeš, surovče!“ křičela Kateřina a navlhčovala si poraněný ret. Rozhořčeně se dívala na dílo zkázy.
„Drž hubu!“ zařval na ni vztekle. Zuřil tak, že už nebyl schopen slova. Vyřítil se ze dveří, musel jsem uhnout a nechat ho projít. Ale na schodech u vchodu vletěl do pana Heathcliffa, který přicházel po chodníčku. Ten ho popadl za rameno a zvolal: „Kampak, hochu, kam se to ženeš?“
„Nikam,“ vyškubl se mu mladík a odkvapil, aby někde v skrytu dal průchod zármutku a hněvu. Heathcliff se za ním díval a povzdechl si. „Já se jednou neudržím…,“ zabručel a netušil, že stojím za ním. „Ale co je to platné, když mu hledám v obličeji rysy po otci, nalézám stále více její tvář. Proč tak roste do její podoby? Už ho nemůžu skoro ani vidět!“ Sklopil oči a nevrle vešel dovnitř. Tvářil se neklidně a úzkostlivě. Také byl trochu pohublý. Jeho snacha ho už předtím zahlédla z okna a ihned prchla do kuchyně, takže jsme v síni zůstali sami.
„To mě těší, že zas chodíte,“ odpověděl mi na pozdrav. „Mám radost i ze sobeckých důvodů, protože bych za vás těžko v téhle pustině získal náhradu. Kolikrát jsem se divil, co vás sem táhne.“
„Pouhý rozmar mě sem přivál, pane Heathcliffe, a rozmar mě bohužel zase odvane,“ odpověděl jsem. „Příští týden se vydám do Londýna a upozorňuji předem, že nezamýšlím prodloužit si nájem Drozdova přes dvanáct měsíců, na které jsem smluvně vázán. Ba myslím, že vyklidím Drozdov už teď!“
„Ale, ale, tak vás už omrzelo žít daleko od světa?“ podivil se. „Ale jestli myslíte, že vám slevím na nájmu, protože nebudete dům používat, zbytečně jste se k nám obtěžoval. Já neodpustím nikomu, co mi dluží!“
„Nepřišel jsem žádat o slevu,“ ohradil jsem se. „Přejete-li si, vyrovnáme se na místě!“ A vytáhl jsem z kapsy tobolku. „Není třeba,“ odvětil nevzrušeně. „Však toho po sobě necháte dost, aby to krylo pohledávku, kdybyste se nevrátil! Nemám tak naspěch. Sedněte si a poobědvejte u nás! Všude si váží hosta, který zaručeně nebude návštěvu opakovat. Kateřino, prostři! Kde vězíš?“
Kateřina vešla a nesla na podnosu příbory. „Ty se najez v kuchyni s Josefem,“ přikázal jí po straně, „a zůstaň tam, než tenhle odejde!“ Poslechla na slovo.
Oběd byl neveselý – se zamračeným a urputným Heathcliffem z jedné strany, s hluchoněmým Haretonem z druhé! Brzy jsem se poroučel. Byl bych rád odešel vedlejším vchodem – už proto, abych naposled zahlédl Kateřinu a popíchl Josefa – ale Hareton dostal příkaz, aby mi přivedl koně před portál, a sám hostitel mě doprovodil na práh.
A tak se má touha nesplnila. Jak všedně plyne život v tom domě! uvažoval jsem cestou domů. Jaká budoucnost, romantičtější než pohádka, by čekala vdovu po Lintonu Heathcliffovi, kdyby to dopadlo podle přání její dobré chůvy – a já v ní vzbudil náklonnost a ona ve mně a kdyby se mnou odešla do strhujícího ruchu velkoměsta.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď