V poslední době se hodně hovoří o rapidním nárůstu psychických problémů a depresí u dětí a mladistvých. S neutišitelnými stavy se někteří rozhodnou bojovat nejhorším možným způsobem – pokusem o sebevraždu. Vzít si život se pokusila i Jana. Jen díky zázraku přežila a svou zkušenost přijala jako dar. Dnes bere za své poslání pomáhat nejen dětem, ale i dospělým, kteří nevidí ve svém životě smysl.
„Dnešní doba je specifická v tom, že jde všechno hrozně rychle kupředu. Jsme zahlceni informacemi a člověk se v tom ztrácí. Můžeme být kýmkoliv, dělat cokoliv,“ říká úvodem Jana, která začala trpět psychickými problémy už ve třech letech a později se pokusila o sebevraždu.
Svým tvrzením odkazuje na to, že ani v období blahobytu to nemají děti jednoduché. Psychických potíží v poslední době u dětí přibývá, ale jedním z hlavních problémů je podle Jany to, že je jim věnována jen minimální pozornost.
Svou životní zkušenost se rozhodla zúročit. Dnes Jana pomáhá lidem, kteří uvažují stejně, jako ona před několika lety. Společně s organizací Fokus (viz níže) každý den pomáhá klientům s podobnými příběhy, které s sebou duševní onemocnění přináší.
Poprvé u psychologa ve třech letech
Úplně první zkušenost s návštěvou psychologa zažila Jana už ve svých třech letech kvůli neurotickému mrkání. Připadala si odstrčená, hloupá, neschopná a jiná. Svůj vliv mělo i to, že její matka si v té době našla jiného partnera a Janě se narodila sestra.
Jana se podle svých slov cítila zrazená, podvedená a propadala se do deprese. Později se za zataženými závěsy v pokoji a puštěnou smutnou hudbou řezala, pálila a fantazírovala o smrti.
„Drasticky jsem si ubližovala, hystericky plakala, odmítala jsem jakékoliv možnosti léčby. Nechtěla jsem ven, ale ani na chronické oddělení. Chtěla jsem usnout a už se nevzbudit. Neměla jsem vůbec žádnou vůli zařizovat si život. Jedinou možnost jsem viděla ve smrti,“ hovoří o prvotních myšlenkách na sebevraždu Jana ve sbírce věnované lidem s duševním onemocněním na dobročinné platformě Donio.
Později přišly problémy s jídlem. Nejprve Jana rapidně zhubla, následně se začala přejídat, což kompenzovala drastickými dietami a zvracením. Přešla dokonce na jiné gymnázium a doufala, že začne znovu a třeba zapadne. Vydržela asi měsíc, ale výsledky se nedostavily.
Bylo jí jedno, že se nevzbudí
Pomalu přicházelo období, kdy bylo Janě jedno, jestli se ráno vzbudí, nebo ne. Dva měsíce strávila doma a pouze uklízela. Když si ve všem udělala pořádek a perfektně uklidila celý byt, předávkovala se léky s cílem zemřít. Detailním plánováním sebevraždy předtím strávila hodiny. Představovala si svůj pohřeb i to, jak budou lidé reagovat a jak dlouho truchlit. Dnes na vše pohlíží jinak.
„Chtít se zabít je projev nemoci, nějaké patologie. To je důležité zmínit. Lidé si říkají, že sebevražda je dobrovolné rozhodnutí. Ale myslím, že tak to úplně není. Když se chce člověk zabít, není ve svém přirozeném stavu. Nechce se vlastně zabít, jen chce utéct před něčím neúnosným. Chce spíš nebýt, než zemřít,“ říká z vlastní zkušenosti Jana.
Hlavním problémem je zlehčování situace
Jana svůj pokus o sebevraždu zázrakem přežila. V té době však ještě neměla nad nemocí vyhráno a přístup některých lidí, kteří jí měli pomoci, jí udivuje dodnes. Hovoří například o zdravotní sestře, která se o ni starala po neúspěšném pokusu o sebevraždu v nemocnici.
„Tak copak se stalo? Nešťastná láska, viď, takových tu máme,“ tlumočí Jana slova ošetřující sestry. „Jako kdyby to nemohlo být nic jiného. Já jsem přitom v té době o kluky ještě vůbec nejevila zájem,“ nechápe přístup ženy, která nevhodně zlehčovala celou situaci, jež mohla dopadnout fatálně.
„Myslím, že by se mnoho vztahů zlepšilo, kdybychom byli více schopní říkat, co potřebujeme. Nebo co nám vadí a ubližuje. Naučila jsem se nebrat pláč jako slabost, i když to ve mně pořád trochu je; ten pocit, že když člověk pláče, je přecitlivělý a slabý,“ snaží se změnit svůj postoj k projevovaným emocím i reakcím okolí Jana.
Nový život, nová naděje
Po pokusu vzít si život pomohli Janě dobří přátelé z dětství, kteří jí nabídli společné bydlení. Sebrala tehdy všechnu energii, o které ani netušila, že ji má, a přestěhovala se. Posupně tak začala kousek po kousku budovat nový život.
„Začala jsem zotavení vnímat spíše jako hru, skládání puzzlů do jednoho velkého obrazu života. Každý den jsem udělala něco, na co jsem večer mohla být hrdá. Byly to drobnosti jako zdravá snídaně, krátká procházka, vyřídit telefonát,“ vzpomíná na nový začátek Jana.
Postupně se naučila vnímat své pocity takové, jaké jsou. A také si přiznat, že prožívá určité věci trochu intenzivněji. Díky tomu začala postupně překonávat své strachy a uvědomila si, že její život má smysl.
Později Jana začala pracovat jako peer konzultant (ten, kdo rozumí a nabízí pomoc; pozn. red.) ve výše zmíněné neziskové organizaci Fokus. Citlivost, která jí dříve ubližovala, se naučila vnímat jako dar.
Do sbírky pro neziskovou organizaci Fokus lze přispět lidem bojujícím s duševním onemocněním jakoukoliv částkou ZDE: https://donio.cz/pribehjany
Kdo je to PEER pracovník
Podle webu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (MPSV) jsou peer konzultanti (nebo také peer pracovníci, peer mentoři či recovery koučové) experti, jejichž znalosti a dovednosti vychází zejména z jejich vlastního prožitku či životní zkušenosti s určitým problémem.
Díky vlastnímu příběhu přinášejí osobám v těžké životní situaci naději, inspiraci a cenné zkušenosti.
„Díky tomu, že se jim v životě podařilo dostat z ulice, zotavují se z duševního onemocnění, prošli si vězením nebo psychiatrickou nemocí a znovu se vrátili do běžného života, zbavili se závislosti, jsou přeživšími domácího nebo sexuálního násilí, mohou podpořit ty, kteří podobným problémům stále čelí,“ uvádí MPSV některé konkrétní příklady.
Kateřina Němcová
Deník.cz
Přidejte odpověď