ČRo Plus – Pro a proti
Nahé fotky obézních žen v porodnici, které zveřejnil a následně stáhl ze sociálních sítí uznávaný porodník a anesteziolog Antonín Pařízek, vyvolaly diskusi nejen o etičnosti takového postupu, ale také o tom, jak vhodně upozorňovat na závažný problém obezity. Mohou takové fotky fungovat podobně burcujícím způsobem jako obrázky na cigaretách, které mají odstrašit kuřáky? Pomůže tzv. fat shaming, tedy stigmatizace obézních lidí, k tomu, aby zhubli nebo do prevence obezity rozhodně nepatří? A nepohybujeme se náhodou ve dvou extrémech, kde na jednom konci vládne kult štíhlosti a na druhém normalizace obezity.
Se mnou ve studiu už je Eliška Selinger, nutriční epidemioložka.
A do Olomouce zdravíme obezitoložku z Fakultní nemocnice Olomouc Lubicu Cibíčkovou. Dobrý den.
Po zveřejnění fotek zmiňovaných se strhla vlna pozornosti. Nemá to tedy svá pozitiva v duchu toho okřídleného, účel světí prostředky, že se opravdu výrazně zaměří fokus na epidemii obezity. To by vám jako nutriční epidemioložce mělo konvenovat?
Eliška Selinger, nutriční epidemioložka, Státní zdravotní ústav
——————–
Myslím si, že ten způsob, kterým to bylo jako upozorněno, nebyl úplně potřeba a nenacházel úplně, jako nevycházel úplně jako z dobré pozice nebo z dobrého způsobu. Já si myslím, že to, že tady máme problém s obezitou, se diskutuje poměrně běžně, já sama o tom v médiích mluvím jako několikrát do měsíce skoro, takže nemyslím, že je potřeba nutně na ten problém upozorňovat, my o tom problému samozřejmě víme, ale bylo by lepší spíš se víc bavit o těch reálných řešeních.
moderátorka
——————–
Tak to si ještě určitě probereme. Je otázka samozřejmě, jestli se jenom nediskutuje a jestli se skutečně ten problém bere vážně. Obracím se na paní Cibíčkovou, obezita je vážná nemoc, trpí jí u nás tedy buď minimálně nadváhou a obezitou 60 % populace. Podle vás může tenhle přístup pana prof. Pařízka tedy šokovat. Může nějak zabrat v momentě, jestli to veřejnost nebere vážně?
Lubica Cibíčková, obezitoložka, Fakultní nemocnice Olomouc
——————–
No, určitě šokoval, určitě provokoval. Ať už na to máme názor ze strany etiky a pohled jakýkoliv, tak panu profesorovi se podařilo rozhodně znovu na tento program upozornit. Ono, přestože, jak bylo zmíněno, se o tom pořád diskutuje, mluví a tak, tak vidíme, že to nějak nezabírá, že nám pořád narůstá množství pacientů, kteří mají nadváhu a obezitu, takže jaksi ty naše metody zjevně nefungují. A víme, že takovéto šokové motivace fungovat můžou.
oderátorka
——————–
A o tom bude právě řeč, jak budou, jestli fungují a jak. Zeptám se Elišky Selinger, jestli tady vnímáte nějaký rozdíl tady právě toho šokantního přístupu, třeba oproti, jak jsem zmiňovala v úvodu, také velmi burcujícím fotkám na krabičkách cigaret. Proč tam ano a třeba…
Eliška Selinger,
Ono je to trošku složitější. No, já souhlasím s tím, že panu profesorovi se podařilo rozpoutat diskuzi. Ale o čem? On ji nerozpoutal o tom, jak máme řešit obezitu, reálně řešit obezitu.
moderátorka
——————–
V našem případě třeba ano.
Eliška Selinger,
No, úplně ne, možná se k tomu dostaneme, ale nejsme tam, místo toho diskutujeme etiku toho, jestli to bylo správně, takže já si nemyslím, že tohle to k něčemu reálně bylo. A vlastně ty cigarety a obrázky jsou hezký příklad. My si to představujeme tak, že jsme vyřešili kouření tím, že jsme na cigarety nalepili fotky plic nebo tak, a stejně tak jako třeba alkohol, teďka některé země zkouší řešit přes varovné značky. Ale ta funkce těhle opatřeních je trošičku jiná. Ony samy o sobě nevedou ke změně toho chování, vedou spíš jako k nějakému zvýšení té pozornosti, ale je důležité chápat, že fungují potom jenom v kontextu nějakých dalších opatření a zvyšují, upozorňují vlastně na něco, co je neživý externí faktor, který k tomu životu nepotřebujeme, ale my tady vlastně se bavíme o živých konkrétních lidech. A k tomuhle tomu musíme přistupovat jinak. A já naprosto souhlasím s tím, že to, co děláme, nefunguje. A já si myslím, že ono to nefunguje, protože my se o té obezitě právě bavíme jenom z toho klinického pohledu a neřešíme ty reálné širší příčiny.
moderátorka
——————–
Jak to vnímá obezitoložka Lubica Cibíčková, že zkrátka sice na to možná nějakým způsobem takto upozorníme, ale nevede to ke změně chování. Ona je opravdu vlastně otázka, na koho takové poukázání ve stylu body shaming nebo tedy té stigmatizace obézních lidí míří, protože obézní lidé asi většinou vědí, že jsou obézní, skutečně to může nějak motivovat, aby zhubli?
Lubica Cibíčková,
To je různé. Myslím si, že co se týče obézních lidí, tak to, jestli vědí nebo nevědí, je velmi různé. Mám obézní pacienty, kteří vědí, uvědomují si to a chtějí s tím něco dělat, mají takovou tu vnitřní motivaci, která je vede k tomu, že chtějí s tím něco dělat. Pak máme obézní lidi, kteří si to uvědomí, že jsou obézní, ale nemají motivaci skutečně s tím něco dělat, nechtějí to řešit. Ale potom máte lidi, kteří si žijou v takové jakési svojí bublině já bych řekla, sociální, mezi dalšími třeba obézními lidmi a jsou v tom jakýmsi způsobem podporováni a myslí si, že je obezita vlastně v pořádku. Opravdu je nemálo takových, kteří to nejenom, že neřeší, ale ani nemají pocit, že je to něco špatného. Máme XXXXL modelky, ukazuje se, že je to vlastně v pořádku, že být obézní vůbec nevadí a právě na takové lidi by tohle to, takovéto emočně silné poukázání mohlo zafungovat. Takže určitě to není pro každýho, necílí to na každýho, protože je řada lidí, kteří si to uvědomují, že něco není v pořádku, měli by s tím něco dělat, ale tady tyhle ty, kteří si to neuvědomují a naopak mají pocit, že je to v pořádku, vždyť Jsme XXXXL, vůbec to nevadí, tak na ty by takováto motivace mohla fungovat.
moderátorka
——————–
Eliška Selinger a její pohled. Právě třeba, jestli na straně druhé, kdy je tu ten jeden extrém kult štíhlosti, neustále tyto estetické normy takto v médiích třeba publikované. A na straně druhé, jestli tu nesledujeme opravdu určitý trend normalizace obezity, jak říkala paní doktorka, tak je tady, jsou tady plus size modelky, je tady /nesrozumitelné/, tedy zdravá v jakékoliv velikosti fat, but fit, tak kdy je to vlastně v pořádku a kdy to může vést ke zlehčování rizik obezity?
Eliška Selinger,
Já si myslím, že s tímhle tím se musí hrozně opatrně. Já souhlasím samozřejmě s tím, že každý pacient je jinej, ale my si musíme uvědomit, že třeba to, co se teďka stalo, tak to nebyla nějaká cílená komunikace s jedním konkrétním pacientem, u kterého já nějak dojdu k závěru, že by mu takováhle šoková terapie mohla prospět a že si to musí uvědomit, to byla veřejná komunikace. A ono, když se pracuje s celou populací, tak to funguje velmi jinak, než když mluvíme s jednotlivým pacientem. A myslím si, že tohle to poznání lékařům právě z klinické medicíny trošičku chybí z pochopitelných důvodů, protože to není jejich práce, ale pak je trošičku problém, když se do té práce začnou pouštět.
Karolína Koubová, moderátorka
——————–
Jak komunikovat, promiňte, myslím se hned doptat, když říkáte, to nebyla cílená, individuální, to ani nebylo asi myšleno, ono to bylo myšleno skutečně tedy veřejně komunikovat na co největší vzorek populace, ten problém epidemie obezity, alespoň tak to Antonín Pařízek vysvětloval. A teď já se ptám, ta komunikace, když tu máme potom na stranu druhou třeba měkčí komunikace typu kampaně, Světový den obezity, motto, promluvme si o obezitě. Má to nějaký efekt?
Eliška Selinger,
Ano, já si totiž myslím, že český problém, a je to přesně taková příčina toho, proč mi to furt nemůže vyřešit, je, že my se tak jako ukomunikujeme a uedukujeme prostě až do problémů. My máme prostě pocit, že my musíme informovat veřejnost. A tím, že jsme informovali veřejnost, tak se všichni najednou stali osvícení, pochopili, že máme problém a začali ho měnit, ale takhle to vůbec nefunguje. My naopak máme velmi dobrý data, který ukazujou, že vzdělanost, edukace, povědomí o tom problému absolutně nebo téměř nekoreluje, nemá žádnou souvislost vlastně s chováním. Vědět a dělat, jsou dvě různý věci, a to, jestli jako, já vím, je dobrý základ, ale jestli se pak podle toho začnu chovat, začnu třeba jíst zdravě, začnu sportovat a tak, tak to už je souhrou nějakých mých individuálních faktorů a rozhodnutí a toho širšího prostředí, ve kterém se všichni pohybujeme. A bohužel to, co nám se povedlo jako společnosti, je to přesně ta příčina toho, proč tady máme těch plus 60 % lidí s nadváhou a obezitou, je, že my jsme si okolo sebe vytvořili prostředí, ve kterém je vlastně snazší nabírat, než ubírat tu váhu. A pokud to chceme vyřešit, tak my se musíme zaměřit na to prostředí.
Karolína Koubová, moderátorka
——————–
Jak jsme si to prostředí vytvořili?
Eliška Selinger,
Tak podívejme se, jako když si třeba, já nevím, představíme jako nějaký běžný život nějakého člověka, já ráno vstanu, pustím televizi a tam od rána do večera běží reklama prostě na nezdravé potraviny, připomínají se a podobně. Pak třeba můžu jít do závodní jídelny. Víme, že spousta prostě stravování, i restaurací, hodně solí, nenabízí vlastně vyvážené pokrmy, ovoce a zelenina tam jakoby není. Stejně tak spousta měst je vybudovaná, takže je mnohem snazší pohybovat se autem, než třeba pěšky nebo na kole, to znamená, my si vlastně komplikujeme tu cestu k nějakému aktivnímu pohybu. A tohle to samozřejmě nejsou nutně nepřekonatelné překážky, někdy to jde překonat, ale zas není tak těžké si představit, že se člověk dostane do situace, kdy už ho to stojí tolik energie, že to nejde. My třeba, typický příklad si představme nějakou matku prostě dětí od rodiny, která každý den vaří tu večeři, jedno dítě nejí jedno, druhý dítě nejí támhle to, manžel ztropí hysterickou scénu, jak to, že to není dostatečně tučná flákota, když ona něco začne vařit a co ona má reálně jakoby na výběr. Může vařit čtyři večeře, anebo prostě rezignovat a ušetřený čas dát dětem, pro který třeba je ta… nebo je to pro ní prostě v tu chvíli vyšší priorita.
moderátorka
——————–
Zase představa, že tady naženete lidi z aut na kola, tak to asi…
Eliška Selinger,
To určitě ne, takhle to nefunguje. Je to právě jako trošičku složitější, kdy máme jako různé malé intervence, se kterými můžeme pracovat.
moderátorka
——————–
Jak tedy ten postup vnímá paní doktorka Lubica Cibíčková, obezitoložka, zaznělo tady, vědět a dělat jsou dvě různé věci, tak jak docílit té změny chování a není té osvěty, tedy nevíme, nemáme informací dost o tom, že obezita je špatně, že s ní máme problém, ale teď tedy je potřeba zacílit na ty činy?
Lubica Cibíčková,
Já úplně souhlasím s tím, co bylo řečeno, protože opravdu to prostředí, v kterém se vyskytujeme, fakt přispívá k tomu, aby ta genetika, kterou máme, se projevila a vlastně jsme na té hmotnosti nabírali, takže tak, jak to bylo řečeno, tak úplně naprosto souhlasím a je to na tom vytváření toho lepšího prostředí, v kterým jsme. To, co jako vidím, my těch informací takhle máme dostatek, kdokoliv chce, tak si může opravdu ty informace opatřit, ale to, co je problém, je ta vnitřní motivace, to, jestli opravdu jsme motivovaní a ta vnější motivace, víme, že funguje jenom krátkodobě a na chvilku…
Eliška Selinger,
Ale známe zase…
Lubica Cibíčková,
…pacientům vyhrožovat a budeme, jo, toto funguje tak na chvilku, ale pokud lidé mají tu vnitřní motivaci a uvědomují si, jaký je zdraví, jejich hodnota, vlastně ta komodita strašně důležitá pro ně, tak tehdy, až začnou s tím něco dělat, ale dokud nemají tu svoji vnitřní motivaci, tak to všechno kolem nebude fungovat. To, co my můžeme vytvořit, je to zdravý prostředí a taky můžeme jít dobrým příkladem.
moderátorka
——————–
Dobře. Říká Lubica Cibíčková, obezitoložka z Fakultní nemocnice Olomouc. A v diskuzi pokračujeme také s Eliškou Selinger, nutriční epidemioložkou. Dámy, jak tedy měnit to prostředí, aby to potom zase nebyl takový červený hadr na českou populaci, že chceme něco regulovat, někam směřovat lidi, že jde o omezování svobody. Eliška Selinger.
Eliška Selinger,
Samozřejmě vždycky je to velká etická diskuze a každá společnost to musí nastavit jinak, ale já si myslím, že taková ta základní logika je, že tou snahou by mělo být vytvořit si okolo sebe prostředí, ve kterém ta správná volba bude ta nejsnazší, nejsamozřejmější, nejjednodušší, protože i když se na to podíváme třeba z té individualistické logiky, proč já jako člověk, který chce jíst zdravě, bych měla mít ten život složitý, je přece v našem zájmu, aby přesně tyhle lidi to měli snadné.
moderátorka
——————–
Je to skutečně tak složité si koupit…
Eliška Selinger,
Může být. Spousta lidí opravdu se nachází v situaci, kdy třeba nemá okolo sebe zas takový výběr obchodů, nebo třeba je v těžké sociální situaci, reálně řeší, jestli si to jídlo můžou nebo nemůžou koupit a pak je jasné, že slevují z některých nároků, které nejsou úplně jako nutné. Stejně tak třeba různé stravování v institucích, ať už se bavíme o školách, nemocnicích nebo třeba právě v zaměstnání, jsou tam lidé, kteří jsou reálně závislí na tom, co se v té instituci připravuje a nemají zas až takovou možnost si jen tak odběhnout někam jako jinam, takže jsou takové různé tríčky, jakým způsobem jako poměrně efektivně umožnit to, aby lidé, kteří prostě to chtějí dělat lépe, tak tu možnost měli.
Karolína Koubová, moderátorka
——————–
A ty triky jsou dostupné?
Eliška Selinger,
Záleží, jak na čem. Můžeme se bavit třeba o zlepšení institucionálního stravování, samozřejmě pak…
moderátorka
——————–
Ale můžeme se bavit /nesrozumitelné/ a také samozřejmě finance, potom třeba ve školních jídelnách a podobně. Tak jenom ještě se obracím i na Lubicu Cibíčkovou, jak to vnímá, že zkrátka asi ten ideální stav nebude nikdy, ale alespoň to nějak optimalizovat, to znamená poměr – cena – výkon, když vidíme třeba školní stravování, institucionální stravování, tak asi nikdo nechce třeba vařit nezdravě pro děti v institucích, ve školách, v družinách?
Lubica Cibíčková,
Ale je to o tom prostě vařit zdravě a vařit ale tak, aby to bylo chutné. Já mám taky děti, teda stravování v jídelně, a ty, to, co bývá zdravé, ale nebývá dobře uvařené, takže je to o tom už i učení těch kuchařů, kuchařek, aby vařili zdravě, ale zároveň chutně, aby to nerovnalo se zdravé je nechutné. Taky třeba děti, když jsou ve škole, narážím na to, jsou tam automaty s čím, prostě se s Snickerskami, se sladkým pitím, taky by tam mohly být jiné automaty. Takže to, co je pro děti dostupné, jak bylo řečeno, tak prostě je to, co je nezdravé, sladký pití, kalorický tyčinky, takže aby prostě to, co je zdravé, bylo dostupnější. Kolikrát pacienti si neví rady s výběrem potravin, takže vnímám pozitivně i třeba označování potravin, aspoň podle té písmenkové škály můžou si snadněji vybrat, takže takto, aby opravdu to, co je zdravé, bylo dostupné, bylo dobře označené a aby to bylo i chutné.
Karolína Koubová, moderátorka
——————–
Ano, to říká Lubica Cibíčková, obezitoložka z Fakultní nemocnice Olomouc. V Pro a proti máme diskuzi také s Eliškou Selinger, nutriční epidemioložkou. Já to ještě vrátím přece jenom k tomu, s čím jsme začínaly, a to jsou tedy fotky obézních žen v nemocnici. Ptaly jsme se na to, kdy to může mít tedy efekt a na koho, koho třeba motivovat a kdy to může být kontraproduktivní? Kde vy tu hranici vidíte, paní Cibíčková?
Lubica Cibíčková,
Tak on pan profesor tam deklaroval, že to bylo se souhlasem pacientek, nebylo jim vidět do obličeje, to je otázka, to uvidíme, jestli skutečně to někoho zasáhne, jestli někdo změní své postoje, jako nejsem psycholog, asi nedokážu tohle úplně zhodnotit, ale, jak jsem říkala, jako podařilo se upozornit na nějaký problém, mohlo to být i určité zoufalství, protože prostě v roli opravdu gynekologů, porodníků, kdy vidíte, kdy ty ženy nemůžou otěhotnět, mají řadu komplikací, tak je to určité potom takový zoufalství, kdy chcete na to upozornit. Vidíte, že ať se snažíme nějakým způsobem upozorňovat, nic se neděje, tak se upozornilo šokem. Já bych za to pana profesora nějakým způsobem neodsuzovala, jako sama bych to takhle teda neudělala tímto způsobem, ale vlastně mu jako rozumím, proč takhle na to upozornil. Je tu už určitý zoufalství, kdy upozorňujete, upozorňujete a nic se neděje.
moderátorka
——————–
Zoufalí lékaři tedy potom mohou sahat k zoufalým činům.
Lubica Cibíčková,
My to vidíme taky z toho pohledu opravdu na těch internách, kdy máte ty pacienty výrazně obézní a už jim nemůžete poskytnout ani tu kvalitní léčbu, ale ani diagnostiku, prostě ty přístroje na to nejsou stavěné, léčba na to není tak stavěná, prostě nejsme uzpůsobeni pro pacienty takovýchto rozměrů a je to pak zoufalé a nám je to líto, tak se snažíte nějakým způsobem na to upozornit. A sama taky někdy pacientům už říkám, že ale pak jim už nepomůžeme, že je potřeba to řešit dříve, ale vždycky s respektem, na rovinu o tom problému, ale s respektem.
moderátorka
——————–
Když už jsou tu takové alarmující případy, tak porozuměla…
Eliška Selinger,
Já svým způsobem chápu samozřejmě zoufalství těch klinických lékařů, ale je to přesně o tom, že tohle nemá úplně řešit takhle masivně jako klinická medicína, to bysme tady měli mít trošku rozvinutější veřejné zdraví, které pak navrhuje třeba to Nutri-Score, označování a podobné záležitosti a boje za to. A já chápu, že pan profesor třeba říkal, že ty pacientky s tím souhlasily, ale jako ony asi nedaly úplně souhlas k tomu, že jejich zadnice bude viset na Facebooku prostě a ještě s takovýmto komentářem. A myslím si, že i kdyby třeba daly, nebo tak, tak jako lékaři bysme, přece jen máme na sobě trošku větší zodpovědnost a měli bysme se trochu zamyslet, jak se třeba budou cítit budoucí pacientky, které k nám půjdou a tak, a zkrátka takhle se to nedělá a my bychom měli mít nějaký ten etický standard a chápat to, že se to takhle prostě nedělá.
moderátorka
——————–
Když říkáte, že by tu mělo být tedy jaksi ale větší veřejné zdraví, v tomto ohledu tedy to je zodpovědnost ministerstva zdravotnictví, nebo kam tedy v tomhle, tak máme tu třeba kampaň, která cílí na děti mezi 6 a 11 lety s nadváhou, Buď Fit 24, roční hra s mobilní aplikací pod dohledem pediatrů, dostanou potom třeba fitness náramek, když vyhrajou, tak jako ono se řekne veřejné zdraví, ale jakým způsobem to dostat k lidem tedy nějak efektivně? Na to se ptám.
Eliška Selinger,
Tohle to je asi na o dost delší debatu, my tady máme prostor. My prostě bohužel v České republice to silné veřejné zdraví nemáme. A pak samozřejmě nám tady chybí trošku odborníci, kteří by za tohle bojovali, kteří by tyhle programy designovali a nejenom tyhle. Já třeba, upřímně, nejsem úplně příznivce toho Fit 24, toho, jakým způsobem ta aplikace je designovaná, ale je to běh na dlouhou trať a je to běh na dlouhou trať všude. I v zahraničí, kde třeba přijali některá ta opatření typu to označování na těch obalech jako Nutri-Score, to má několik evropských zemí, nebo zdanění slazených nápojů, aby to více odráželo ty rizika, tak to vždycky bylo výsledkem nějakého politického rozhodnutí, politické vůle začít skutečně aplikovat ta opatření, o kterých víme, že mají ten populační efekt, a nejenom takovéhle trošku jako paběrkování na individuálních detailech.
moderátorka
——————–
Jak právě třeba ty kampaně různé nebo akce vnímáte vy, paní doktorko Cibíčková, jsou prospěšné a jak mají být nadesignované, aby byly?
Lubica Cibíčková,
Jako tady tím se úplně v té praxi nezabývám, že já dělám to individuální poradenství s pacienty, ale že by na to úplně moc lidi reagovali a skutečně by přišli, že byla kampaň a že se rozhodli, tak to jsou úplný výjimky. Pokud pacienti mi přijdou, že se rozhodli, že chtějí redukovat hmotnost, chtějí něco dělat, tak to bývá na příkladu někoho jiného. To je úplně to nejčastější, že viděli, někdo zhubnul, uvědomili si, chtějí taky, takže jako za mě fakt nejvíc táhnou ty individuální příklady, ať už nás lékařů, tak potom prostě známých, kamarádů, kteří redukují hmotnost, tak to nejvíc táhne, než že by fakt přišli, že oslovila mě kampaň, tak to jsou úplně úplný nejvíc výjimky.
moderátorka
——————–
Čili se opravdu smířit s tím, že nějaká plošná edukace, vzdělávání, zkrátka potom k té změně chování vedou minimálně, jak o tom už byla řeč a že zkrátka skutečně je potřeba pracovat v terénu.
Lubica Cibíčková,
Edukovali hodně, edukovali hodně, ale spíš je to o tom vytvoření toho prostředí, jak už říkala i kolegyně. A prostě ti pacienti musí si dojít k té své vlastní vnitřní motivaci.
moderátorka
——————–
Nedávno, ještě bych se ráda dotkla, dámy, jsme ve finále, ale ještě zajímavého momentu, že nedávno byla v časopise Lancet zveřejněná studie, která upozorňuje na limity určování obezity podle body mass indexu, toho tolik nazývaného BMI, a volá použití dalších ukazatelů, jako je obvod pasu. Paradoxně tak někdo z kategorie obézních může vypadnout, i když podle BMI by tam byl. Ve veřejném prostoru se objevily komentáře, který kritizovaly, že chce zavádět mírnější kategorie, že tedy už to vede k zlehčování problémů. Jak to vidíte vy, paní Selinger?
Eliška Selinger,
No, já si myslím, že ona hlavně je to taková akademická debata, jak si to vyčleníme v tom výzkumu.
moderátorka
——————–
A není to důležité říct si, odkud je obezita už nebezpečná.
Eliška Selinger,
Ona nebezpečná, jako ten Lancet rozhodně netvrdí, že by nebyla nebezpečná v těch nižších kategoriích, ona je to hrozně široká debata a je to fakt těžká debata, vlastně v medicíně, jak definujeme nemoc a zdraví, tak na to je několik různých filozofických přístupů, který vedou k různým výsledkům. Ten Lancet vycházel z toho, že nemoc je něco, co pacienta jakoby omezuje v jeho běžném životě a z této definice oni pak vyšli s tím, že ta klinická obezita, kde už ten pacient fyzicky cítí, že ho to omezuje, že se třeba zadýchává, bolí ho klouby, nemoc, ale už ty stupně předtím, ta preklinická obezita nebo nadváha, tak pořád jasně tam bylo napsáno, že jsou rizikovým faktorem pro rozvoj celé řady nemocí, včetně rakoviny a tak.
moderátorka
——————–
Ale sami o sobě, že ještě podle této studie…
Eliška Selinger,
Člověk jakoby necítí, že má problém fyzicky, to byl ten rozdíl. Takže říkám, že ona je to spíš taková jako kosmetika. A na tom závěru, že zkrátka ta zvýšená tukovost toho těla a to vyšší množství tý tukový hmoty nějakým způsobem poškozuje zdraví, to vlastně zas tolik nezměnilo.
moderátorka
——————–
Jak rozlišovat nebo nerozlišovat, a obracím se na paní doktorku Cibíčkovou, to spektrum obezity, je to důležité, nakolik platí antagonismus mezi nadváhou a zdravým tělem, jsou nějaká kila, která jsou neškodná navíc, myslím zdravotně neškodná kila navíc?
Lubica Cibíčková,
Já si myslím, že právě v tom Lancetu to velice hezky ukázali a je to to, co jsme už dlouho čekali, protože pořád se definovala obezita jenom podle hmotnosti a BMI. A to, co tam jako je stěžejní, je, že ukázali, že škodlivá je ta nadmíra té tukové tkáně a pacienti, kteří mají hodně svalové tkáně a spadnou vám do kategorie nadváhy, tak oni jsou zdraví. Problém je, pokud tam je nadmíra té tukové tkáně, která právě pomocí toho obvodu pasu jde mnohem lépe posoudit než samotným zvážením, a to je odpověď na to, co jste se ptala, prostě kila navíc, pokud je to svalová hmota, tak rozhodně nevadí, ale máte i pacienty s normální hmotností, kteří nejsou fit, ale mají nadbytek tukové tkáně a tam už je problém, takže není to o prostém zvážení, ale o tom, čím je ta hmota těla tvořená, jestli jsou to svaly, nebo jestli je to tuková tkáň a jestli ten člověk je fit.
Karolína Koubová, moderátorka
——————–
Lubica Cibíčková, obezitoložka z Fakultní nemocnice Olomouc. Děkuji, paní doktorko, za příspěvek do diskuze. Na shledanou.
Za návštěvu ve studiu a za diskuzi děkuji také nutriční epidemioložce Elišce Selinger. Na shledanou.
Přidejte odpověď