Mark Shillito
bývalý praktický lékař
Sydney, Australia
Ale ne všichni starší lidé se snadno unaví. Mezi lidmi panují nejasnosti ohledně příčiny. Pracoval jsem však 40 let jako lékař a mohu říci, že to hodně souvisí s hladinami buněčných mitochondrií člověka.
Uvnitř všech lidských živých buněk tyto drobné organely zvané mitochondrie přeměňují naše energetické zdroje, jako je krevní glukóza, na elektrickou a chemickou energii, aby „napájely“ každou živou buňku v našem těle.
Proč jich mají starší lidé méně než děti, dospívající nebo mladí dospělí? Odpověď je, že naše těla jsou geneticky „naprogramována“ tak, aby se chovala „ekonomicky“. Jakmile lidské tělo dokončí pubertu a my dosáhneme rané dospělosti, genetické přepínání se automaticky spustí a sníží počet mitochondrií tak, aby odpovídal nižší úrovni „energie“, kterou všechny buňky potřebují k růstu. Kódování DNA tak trochu logicky říká; „Hej, neplýtvejme úsilím na produkci a obnovu mitochondrií, když si tělo dokáže vystačit s menším množstvím“, takže část z nich se v průběhu času vstřebá a nahradí v každé buňce.
Jak tedy někteří starší lidé oklamou tělo, aby si myslelo, že každá buňka potřebuje udržet počet mmitochondrií? Odpovědí je aktivita na kardiovaskulární úrovni. To je důvod, proč starší lidé, kteří pravidelně dělají aktivity, které zvyšují jejich srdeční frekvenci, mají mnohem více energie: chodí do posilovny, navštěvují taneční lekce 3 večery v týdnu, chodí běhat třikrát týdně, používají stacionární rotoped, pracují na částečný úvazek, který je dostatečně intenzivní na to, aby zvýšil jejich srdeční frekvenci více než dvakrát týdně. (Vzpomeňte si na ty zprávy, které jste slyšeli o velmi aktivních lidech ve věku 90 let).
Proč třikrát týdně a jak moc zvýšit tep? Proč třikrát týdně? Ke „spuštění“ vašeho metabolismu je zapotřebí dostatečná pravidelná aktivita, aby bylo možné rozpoznat, že potřebuje vytvořit více mitochondrií uvnitř buněk. (Existuje obrovské množství výzkumných/univerzitně publikovaných článků v recenzovaných časopisech, které jsou stále relevantní. Provedlo se mnoho výzkumu ze studií „co je fitness“ z 60. let 20. století).
Vždy byste se však měli nejdříve poradit se svým lékařem (lékaři), který vám řekne, zda máte nějaké srdeční/plicní onemocnění nebo léky, které musíte užívat, což by znamenalo, že můžete být jedním z těch, kteří by do své každodenní rutiny neměli zařazovat pravidelné kardiovaskulární cvičení.
Jacques Andersson
advokát a partner ve právnické firmě Ernst & Young
Switzerland
Doktore,
jste moudrý a já se vždy řídil vašimi radami.
Jeden den si dávám dvě hodiny kardia a druhý den dvě hodiny muskulaturu. Tak to dělám celý týden bez dnů odpočinku. Navíc mě můj pudlík dostane ven třikrát denně, abych udělal svých 10 000 kroků.
Nic nemůže být příjemnější pro mě a mé mitochondrie a také to eliminuje jakýkoli stres.
Děkuji za sdílení vaší moudrosti a zkušeností.
John Joseph
US válečný veterán, zbrojní instruktor
Nemyslím si, že jsem až tak „unavený“, jako spíše ztrápený bolestmi.
Celý život jsem cvičil, a když jsem byl v armádě, byl jsem aktivnější než většina ostatních.
Existuje několik důvodů, proč mi chybí energie, kterou jsem kdysi měl.
Během vojenské služby jsem utrpěl zranění, která teď bolí každý den. Už jen při vystupování z auta v obchodě mě bolí nohy jako čert, dokud neudělám pár kroků a nerozejdu se.
Bolesti spojené se starými zraněními znesnadňují řádný spánek a bez dobrého spánku po celá léta je těžké chtít cokoli pořádného dělat.
Ploténky jsou vyklenuté, svalové křeče, v ramenních kloubech se tvoří artritida atd.
Z jednoduchého a snadného běhání kolem bloku domů mě bolí krk a pár minut po startu mi umdlévají ruce.
Testosteron a další hormony v průběhu let klesají, takže se neregeneruji tak rychle jako kdysi.
Jak někdo jednou řekl, „stárnutí není pro padavky!“
Ale pořád jezdím dál, abych dělal věci, které musím a většinu toho, co mě baví, bez ohledu na to, jak moc mě to přitom bolí.
Beverley Allen
Melbourne, Victoria, Australia
Blíží se mi 80 let a jsem ráda, že mě můj pes venčí 2x denně po dobu minimálně 20 minut. Během covidu jsem ztratila na síle, když jsem nemohla chodit na tréninky do fitnessu. Naštěstí jsem stále chodila denně ven. Přes den mám přiměřené množství energie a někdy pozdě odpoledne potřebuji dát nohy nahoru.
Mám sousedku o pár dveří dál, která má 104 let. Chodí 6 dní v týdnu ven, ať už prší nebo svítí… jezdí na elektrickém skútru. Obvykle vyráží na celý den. Žije samostatně, sama vaří, nakupuje, sjednává schůzky atd.! Úžasná dáma bez zjevných známek demence a radost si s ní povídat. Široký úsměv a chuť žít je to, co ji žene dál.
Patricia Ross
Psychotherapist
California
Jako certifikovaně „starý“ člověk ve věku 85 let mohu říci, že jedním z důvodů, proč se staří lidé tak snadno unaví, je, že jsme vyčerpaní. Jsme jako auta – časem se opotřebováváme, potřebujeme nové díly, máme svoji životnost. Cítím velký rozdíl mezi 80 a 85, a přestože stále pracuji, pracuji z domova a na částečný úvazek. Také stačí jedna nemoc, která mě vrátí zpět, trvá déle, než se uzdravím, a déle, než udělám všechno. Soustředím se na to, co mě baví, a přijímám ztráty, které byly nevyhnutelné. Netrápím se drobnostmi, zůstávám zvědavá a zaujatá a akceptuji omezení, která mi připomínají, že mi už není 20.
Mark Drummond
bývalý President at Eastern Washington University
Jednou jsem měl koně jménem „Charlie“. Charlie byl velmi pohledný černý tennesseeský kůň, který vyhrál mnoho výstavních soutěží a zplodil mnoho krásných potomků. Příležitostně jsem vozil Charlieho a další koně pro přátele na projížďky do státního parku poblíž Moreno Valley, CA. Když starý Charlie viděl nakládání koní, byl velmi vzrušený a stál ve frontě s nadějí, že ho vezmeme s sebou. Po příjezdu do cíle měl Charlie plno energie a velmi se chtěl osedlat a jít. Charlieho nadšení trvalo asi dvě míle! Začínal vydatným krokem a pak se rozplynul v pomalém tempu, občas se zdálo, že chce, abych ho nesl. Miloval jsem Charlieho a respektoval jeho minulost, ustoupil jsem a užíval si přírodní scenérie s ním.
Nyní je mi 83. Charlie uhynul před deseti lety, ale často na něj myslím ráno, když se lehnu na podlahu, abych se protáhl – stretching, a pak vezmu svého malého psa na procházku 3 míle. Stejně jako Charlie jsem nadšený, že vyrazím, ale zároveň jsem zvědavý, jak dlouho to ještě vydržím. Charlie to dokázal úctyhodných 34 let, protože byl šťastný, miloval život a bylo o něj dobře postaráno. Doufám, že skončím jako Charlie!
Quora Digest
Přidejte odpověď