11.kapitola- Milenec a jeho dívka
Když Erik dorazil do sadu, Kilmeny tam byla a on se na chvíli zdržel ve stínu smrkového lesa a zasnil se nad její krásou.
Sad se nedávno zalil vlnami staromódního kmínku a ona stála uprostřed jeho rozkvetlého moře a krajkové květy se kolem ní pohupovaly ve větru. Měla na sobě pěkné bílé šaty s bleděmodrým řasením vpředu, v nichž ji viděl poprvé; hedvábný oděv se k její půvabnosti nemohl hodit lépe. Upletla si škapulíř z napůl rozevřených bílých růžových poupat a položila si ho na tmavé vlasy, kde se jemné květy zdály méně nádherné než její tvář.
Když Erik prošel mezerou, vyběhla mu vstříc s nataženýma rukama a usmívala se. Vzal ji za ruce a pohlédl jí do očí s výrazem, před nímž její pohled poprvé ochabl. Podívala se dolů a hřejivý ruměnec napjal slonovinové křivky její tváře a hrdla. Srdce se mu rozbušilo, protože v tom ruměnci poznal prapor předvoje lásky.
-„Jsi ráda, že mě vidíš, Kilmeny?“ zeptal se tichým významným tónem.
Přikývla a poněkud rozpačitě napsala, –
Ano, proč se ptáš? Víš přece, že tě vždycky ráda vidím. Bála jsem se, že nepřijdeš. Včera večer jsi nepřišel a mně to bylo moc líto. Nic v sadu už nevypadalo hezky. Nemohla jsem si ani hrát. Zkoušela jsem to a moje housle jen plakaly. Počkala jsem, až se setmí, a pak jsem šla domů.
-„Je mi líto, že jsi byla zklamaná, Kilmeny. Včera večer jsem nemohl přijít. Jednou ti povím proč. Zůstal jsem doma, abych se naučil novou lekci. Je mi líto, že jsi mě propásla – ne, jsem rád. Dokážeš pochopit, jak může být člověk rád a zároveň litovat téže věci?“
Znovu přikývla a vrátil se jí její obvyklý sladký klid.
Ano, kdysi jsem to nedokázala pochopit, ale teď už ano. Dostal jsi novou lekci?
-„Ano, dobrou lekci. Byla to dokonce rozkošná lekce, když jsem ji najednou pochopil. Musím se pokusit ti všechno vysvětlit a naučit. Pojď ke staré lavici, Kilmeny. Chci ti něco říct. Ale nejdřív mi dej růži?“
Rozběhla se ke keři, po pečlivém uvážení vybrala dokonalé polootevřené poupě a přinesla mu ho – bílé poupě se slabým východem slunce kolem zlatého srdce.
-„Děkuji. Je tak krásná, jako žena, kterou znám,“ řekl Erik.
Při jeho slovech se jí ve tváři objevil teskný výraz a se svěšenou hlavou přešla sad k lavičce.
-„Kilmeny,“ řekl vážně, „chci tě o něco požádat. Chci, abys mě vzala s sebou domů a představila mě svému strýci a tetě.“
Zvedla hlavu a nedůvěřivě na něj zírala, jako by po ní chtěl něco šíleně nemožného. Z jeho vážné tváře pochopila, že to, co říká, myslí vážně, a v jejích očích se zračilo zděšení. Téměř prudce zavrtěla hlavou a zdálo se, že se vášnivě a instinktivně snaží promluvit. Pak popadla tužku a s horečným spěchem začala psát, –
To nemohu udělat. Nechtěj to po mně. Ty tomu nerozumíš. Moc by se zlobili. Nechtějí, aby k nim někdo přišel. A už by mě sem nikdy nepustili. To nemyslíš vážně, že ne?
Litoval ji pro bolest a zmatek v jejích očích, ale vzal její štíhlé ruce do svých a pevně řekl: „Ano, Kilmeny, myslím to vážně. Není úplně správné, abychom se tady setkávali tak, jak jsme to dělali, bez vědomí a souhlasu tvých nejbližších. Teď to nemůžeš pochopit, ale – věř mi – je to tak.“
Tázavě, lítostivě se mu podívala do očí. To, co v nich četla, ji zřejmě přesvědčilo, protože velmi zbledla a ve tváři se jí objevil výraz beznaděje. Uvolnila ruce a pomalu psala, –
Když říkáš, že je to špatně, musím tomu věřit. Nevěděla jsem, že něco tak příjemného může být špatné. Ale jestli to tak je, nesmíme se tu už setkávat. Matka mi řekla, že nikdy nesmím udělat nic, co by bylo špatné. Ale já jsem nevěděla, že tohle je špatné.
-„Pro tebe to nebylo špatné, Kilmeny. Ale pro mě trochu ano, protože jsem si neuvědomil, že to co dělám, není správné – měl jsem následky z toho předvídat. Přestal jsem přemýšlet a choval se jako hloupé dítě. Jednoho dne to pochopíš. Teď mě odvedeš ke strýci a tetě, a až jim řeknu, co chci, budeme se moci scházet kdekoliv. Věř mi, je to správný krok.“
Zavrtěla hlavou.
Ne, napsala, strýček Thomas a teta Janet ti řeknou, abys odešel a už se nikdy nevracel. A mě už sem nikdy nepustí. Protože není správné se s tebou setkat, nepřijdu, ale nemá cenu ani pomyslet na to, že bych za nimi šla. Neřekla jsem jim o tobě, protože jsem věděla, že by mi zakázali se s tebou setkat, ale je mi to líto, když je to tak špatné.
-„Musíš mě k nim vzít,“ řekl Erik pevně. „Jsem si naprosto jistý, že věci nebudou takové, jak se obáváš, až uslyší, co jim chci říct.“
Neutěšená, napsala nešťastně, –
Musím to udělat, když na tom trváš, ale určitě to nebude k ničemu. Dnes večer tě nemohu vzít s sebou, protože jsou pryč. Odjeli do obchodu v Radnoru. Ale vezmu tě zítra večer a pak už tě neuvidím.
Ve velkých modrých očích se jí zaleskly dvě velké slzy a vystříkly na břidlici. Rty se jí chvěly jako zraněnému dítěti. Erik ji impulzivně objal a přitáhl si její hlavu na rameno. Zatímco tam tiše, žalostně plakala, přitiskl rty na hedvábné vlasy s korunou růžových poupat. A přitom neviděl dvě planoucí oči, které na něj hleděly přes starý plot za ním a v jejichž hlubinách plála nenávist a šílená vášeň. Neil Gordon se tam krčil se zaťatýma rukama a se vzdouvající se hrudí je pozoroval.
-„Kilmeny, drahá, neplač,“ řekl Erik něžně. „Ještě mě uvidíš. Slibuji ti to, ať se stane cokoli. Nemyslím si, že tvůj strýc a teta budou tak nerozumní, jak se obáváš, ale i kdyby byli, nezabrání mi, abych se s tebou setkával.“
Kilmeny zvedla hlavu a otřela si slzy z očí.
Nevíš, jací jsou, napsala. Zavřou mě do mého pokoje. Tak mě vždycky trestali, když jsem byla malá. A jednou, není to tak dávno, když jsem byla velká holka, to udělali taky.
-„Jestli to udělají, tak tě nějak dostanu ven,“ řekl Erik a trochu se zasmál.
Snažila se taky usmát, ale byla to poněkud marná snaha. Už neplakala, ale nálada se jí nevrátila. Erik vesele vyprávěl, ale ona jen zamyšleně a nepřítomně poslouchala, jako by ho sotva slyšela. Když ji požádal, aby hrála, zavrtěla hlavou.
Dnes večer nemohu myslet na žádnou hudbu, napsala, musím jít domů, protože mě bolí hlava a cítím se velmi hloupě.
-„Dobrá, Kilmeny. A neboj se, děvčátko. Všechno dobře dopadne.“
Zjevně jeho důvěru nesdílela, protože když spolu kráčeli přes sad, hlava jí opět poklesla. U vchodu do aleje divokých třešní se zastavila, napůl vyčítavě se na něj podívala a oči se jí znovu naplnily slzami. Zdálo se, že se s ním němým hlasem loučí. V záchvatu něhy, který nedokázal ovládnout, ji Erik objal kolem ramen a políbil ji na rudá, chvějící se ústa. S malým výkřikem se odvrátila. Tvář jí zalila horoucí barva a v příštím okamžiku rychle utekla po potemnělé cestě.
Sladkost toho nedobrovolného polibku ulpěla na Erikových rtech, když se vracel domů, a napůl ho omámila. Věděl, že Kilmeny otevřel bránu ženství. Cítil, že už nikdy se její oči nesetkají s jeho starou nezkalenou upřímností. Až se do nich příště podívá, věděl, že v nich uvidí vědomí svého polibku. Té noci v sadu Kilmeny zanechala své dětství.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď