8.kapitola- U rajské brány
Když se Erik následujícího večera vydal do starého Connorova sadu, našel Kilmeny, jak na něj čeká na lavičce pod bílým šeříkem s houslemi na klíně. Jakmile ho uviděla, chytila je a začala hrát vzdušnou jemnou melodii, která zněla jako smích sedmikrásek.
Když skončila, pustila smyčec a podívala se na něj se zarudlými tvářemi a tázavýma očima.
Co na to říkáte? napsala.
– „Když jsem poslouchal, napadla mě tato slova – vítej, příteli. Je velmi krásný večer. Obloha je tak modrá a květy jabloní tak sladké. Byli jsme tu spolu s větrem sami a vítr je dobrý společník, ale přesto jsem rád, že tě vidím. Je to večer, kdy je dobré být naživu a toulat se v sadu, který je krásný a voňavý. Vítej, příteli.“
Zatleskala rukama a vypadala jako spokojené dítě.
Vy to chápete velmi rychle, napsala. Přesně to jsem měla na mysli. Samozřejmě jsem to nemyslela přesně těmi slovy, ale takový byl můj pocit. Cítila jsem, že jsem tak ráda, že jsem naživu, a že květy jabloní a bílé šeříky a stromy i já jsme se společně radovaly, že jste přišel. Jste rychlejší než Neil. On je skoro vždycky zmatený, aby pochopil mou hudbu, a já jsem zmatená, abych pochopila tu jeho. Někdy mě to děsí. Zdá se mi, jako by se mě v ní něco snažilo zmocnit – něco, co nemám ráda a před čím chci utéct.
Erikovi se její narážky na Neila nějak nelíbily. Představa, že se ten pohledný, nízko postavený mladík denně vídá s Kilmeny, mluví s ní, sedí s ní u jednoho stolu, bydlí pod jednou střechou, setkává se s ní ve stovkách důvěrností každodenního života, mu byla protivná. Zahnal tu myšlenku a vrhl se jí k nohám na dlouhou trávu.
– „Teď mi zahraj, prosím,“ řekl a začal ji bez skrupulí tykat. „Chci tu ležet a poslouchat tě.“
“A dívat se na tebe,” mohl ještě dodat.
Nedokázal říct, co ho těší víc. Její krása, nádhernější než jakákoli zobrazená krása nebo její líbezná hudba. Každý odstín, křivka a obrys její tváře byly bezchybné. Její hudba ho nadchla. Tohle dítě, říkal si při poslechu, je geniální. Ale její talent byl zcela promarněn. Přistihl se, že s nelibostí myslí na lidi, kteří byli jejími opatrovníky a kteří byli zodpovědní za její podivný život. Udělali jí velkou a nenapravitelnou křivdu. Jak se opovážili odsoudit ji k takové existenci? Kdyby se její vadě řeči věnovali včas, kdo ví, jestli by ji nevyléčili? Teď už bylo nejspíš pozdě. Příroda ji královsky obdařila krásou a talentem, ale jejich sobecké a neomluvitelné zanedbávání způsobilo, že to nemělo žádný význam.
Jakou božskou hudbu vytáhla ze starých houslí – veselou i smutnou, střídavě veselou i truchlivou, hudbu, jakou by spolu mohly zpívat hvězdy jitra, hudbu, na kterou by mohly tančit víly při svých radovánkách mezi zelenými kopci nebo na žlutém písku, hudbu, která by mohla truchlit nad hrobem mrtvé naděje. Pak přešla do ještě sladšího tónu. Když jí poslouchal, uvědomil si, že se mu prostřednictvím její hudby odhaluje celá duše a povaha té dívky – krása a čistota jejích myšlenek, dětských snů a dívčích tajných přání. Nebylo v ní ani pomyšlení na skrývání; nemohla se ubránit odhalení, které nevědomky činila.
Nakonec odložila housle a napsala,
Udělala jsem, co jsem mohla, abych ti udělala radost. Taky mu bez ostychu začala tykat. Teď je řada na tobě. Vzpomínáš si na slib, který jsi mi včera večer dal? Dodržel jsi ho?
Podal jí dvě knihy, které jí přinesl – moderní román a svazek jí neznámé poezie. Nad první z nich trochu váhal, ale kniha byla tak krásná a plná něžné lásky, že si myslel, že nemůže ani trochu pošramotit květ její nevinnosti. O poezii nepochyboval. Byl to skvost jedné z těch velkých inspirovaných duší, jejichž pomíjivý krok učinil z království jejich narození a práce skutečnou Svatou zemi.
Přečetl jí několik básní. Pak jí vyprávěl o svých studentských časech a přátelích. Minuty ubíhaly velmi rychle. Právě tehdy pro něj neexistoval žádný svět mimo ten starý sad s jeho padajícími květy, stíny a hučícími větry.
Jednou, když jí vyprávěl o nějakých studentských žertících, v nichž figurovaly nekonečné spory prváků a druháků, tleskla podle svého zvyku rukama a hlasitě se rozesmála – jasný, hudební, stříbřitý smích. Překvapenému Erikovi její smích dozníval v uších. Připadalo mu zvláštní, že se dokáže takhle smát, když neumí mluvit. V čem spočívala ta vada, která jí zavírala bránu řeči? Bylo možné ji odstranit?
– „Kilmeny,“ řekl vážně po chvilce přemýšlení, během níž vzhlédl k ní, jak sedí a rudé sluneční paprsky dopadají skrze větve šeříku na její pěkně tvarovanou hlavu jako sprška rudých drahokamů, „nevadilo by ti, kdybych se tě zeptal na něco ohledně tvé neschopnosti mluvit? Neublíží ti, když si o tom se mnou promluvíš?“
Zavrtěla hlavou. Ale ne, napsala, vůbec mi to nevadí. Samozřejmě mě mrzí, že nemohu mluvit, ale už jsem si na to docela zvykla a vůbec mě to netrápí.
– „Tak mi, Kilmeny, řekni tohle. Víš, proč nemůžeš mluvit, když všechny ostatní schopnosti máš tak dokonalé?“
Ne, vůbec nevím, proč nemohu mluvit. Jednou jsem se na to zeptala matky a ona mi řekla, že je to soud nad ní za velký hřích, kterého se dopustila, a tvářila se tak divně, že jsem se vyděsila a už jsem o tom nikdy s ní ani s nikým jiným nemluvila.
– „Byla jsi někdy u lékaře, aby ti vyšetřil jazyk a řečové orgány?“
Ne, ale vzpomínám si, že když jsem byla úplně malá, chtěl mě strýc Thomas vzít k lékaři do Charlottetownu, aby zjistil, jestli by se pro mě nedalo něco udělat, ale matka mu to nedovolila. Říkala, že by to nemělo smysl. A myslím, že ani strýc Thomas si nemyslel, že by to pomohlo.
– „Umíš se smát velmi přirozeně. Umíš vydávat i jiné zvuky?“
Ano, někdy. Když jsem potěšená nebo vyděšená, vydávám drobné výkřiky. Ale to umím, jen když na to vůbec nemyslím. Když se snažím vydat nějaký zvuk, tak to vůbec nedokážu.
Erikovi to připadalo záhadnější než kdy jindy.
– „Pokoušíš se někdy mluvit – vydávat slova?“ naléhal nervózním hlasem.
Ach ano, velmi často. Celou dobu si v hlavě říkám slova, přesně tak, jak je slyším říkat jiné lidi, ale nikdy nedokážu přimět svůj jazyk, aby je vyslovil. Netvař se tak lítostivě, příteli. Jsem velmi šťastná a tolik mi nevadí, že nemohu mluvit – jen někdy, když mám moc myšlenek a zdá se mi, že je pomalu vypisuji, a tím mi některé utečou. Musím ti znovu zahrát. Vypadáš příliš smutně.
Znovu se zasmála, vzala housle a zahrála cinkavou, rošťáckou melodii, jako by ho chtěla poškádlit, a dívala se na Erika přes housle zářivýma očima, které ho vyzývaly k veselí.
Erik se usmál, ale ten večer se mu do tváře ještě mnohokrát vrátil zmatený výraz.
Domů kráčel velmi zadumaný. Její případ mu rozhodně připadal zvláštní, a čím víc o něm přemýšlel, tím podivnější se mu zdál.
“Připadá mi to jako něco velmi zvláštního, že je schopná vydávat zvuky, jen když na to nemyslí,” uvažoval. “Kéž by ji mohl vyšetřit David Baker. Ale předpokládám, že to nepřipadá v úvahu. Ta ponurá dvojice, která ji má na starosti, by s tím nikdy nesouhlasila.”
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď