4.kapitola- Rozhovor u čajového stolu
Williamsonovo místo, kde se Erik ubytoval, se nacházelo na hřebeni následujícího kopce. Líbilo se mu tam tak, jak Larry West prorokoval. Williamsonovi, stejně jako ostatní lidé z Lindsay, považovali za samozřejmé, že je chudý student, který si razí cestu stejně jako Larry West. Eric toto přesvědčení nenarušil, a nikdy neřekl nic, co by k němu přispělo.
Byli u čaje v kuchyni, když Erik vešel dovnitř. Paní Williamsonová byla “světice v brýlích”, jak ji označil Larry West. Erik ji měl velmi rád. Byla to drobná, prošedivělá žena s hubenou, milou, vysoko postavenou tváří, hluboce zbrázděnou prožité bolesti. Zpravidla mluvila málo, ale štiplavou venkovskou hantilkou nikdy nemluvila, jen sem tam něco řekla. Jediné, co Erikovi neustále vrtalo hlavou, bylo, jak se taková žena vůbec mohla provdat za Roberta Williamsona.
Usmála se mateřsky na Erika, když si pověsil klobouk na bíle omítnutou zeď a usedl ke stolu. Za oknem za jeho zády byl březový háj, který se v západním slunci chvěl třaslavou nádherou, s mořem podrostu, jež každý procházející vítr rozvlnil do zlatavých vln.
Naproti němu seděl na lavičce starý Robert Williamson. Byl to malý, hubený stařec, napůl ztracený ve volných šatech, které mu byly příliš velké. Když promluvil, jeho hlas byl stejně tenký a skřípavý jako on sám.
Na druhém konci lavičky seděl kocour Timothy, uhlazený a samolibý, se snědou hrudí a bílými tlapkami. Když si starý Robert vzal plnou pusu čehokoli, dal kousek Timothymu, který ho lahodně snědl a důrazně zamručel vděčností.
„Vidíte, že máme co dělat, než abychom na vás čekali, pane,“ zabručel starý Robert. „Dnes večer máte zpoždění. Nechal jste si někdy někoho z mladých lumpů po škole? To je hloupý způsob, jak je potrestat, stejně tvrdý pro vás jako pro ně. Jeden učitel, kterého jsme měli před čtyřmi lety, je ve škole zamykal, a odešel domů. Pak se za hodinu vrátil a pustil je ven – pokud tam byli. Nebyli tam vždycky. Tom Ferguson jednou vykopl výplně starých dveří a dostal se tak ven. Dali jsme tam nové dveře z dvojitých prken, které nemohli vykopnout.“
„Zůstal jsem ve školní třídě, abych dodělal nějakou práci,“ řekl Erik stručně.
„No, Alexandra Tracyho jste nezastihl. Byl tady, aby zjistil, jestli umíte hrát dámu, a když jsem mu řekl, že ano, nechal vám vzkaz, abyste šel brzy večer nahoru a zahrál si s ním. Moc často ho neporážejte, i když to umíte. Říkám vám, učiteli, mějte ho nakloněného, protože má syna, který vám může způsobit potíže, až začne chodit do školy. Seth Tracy je mladý darebák a raději bude dělat neplechu, než aby dělal něco pořádného. Snaží se doběhnout každého nového učitele a už dva vyštval ze školy. Ale v panu Westovi našel svého člověka. S chlapci Williama Tracyho teď nebudete mít ani trochu starostí. Jsou vždycky hodní, protože jim matka každou neděli říká, že jestli se nebudou ve škole chovat slušně, půjdou rovnou do pekla. Je to účinné. Nechte si nějakou rezervu, pane učiteli. Víte, že my tady nepomáháme věcem tak, jako to dělá paní Scottová, když má strávníky. Aleck říká, že starý George Wright se má jako v bavlnce. Jeho žena odjela do Charlottetownu za sestrou a on je poprvé od svatby před čtyřiceti lety sám sobě pánem. Říká Aleck, že pořádá pravidelné orgie. Kouří v obýváku a sedí do jedenácti do rána a čte desetikorunové romány.“
„To nejsou až takové orgie a možná jsem pana Tracyho potkal,“ řekl Erik. „Je to vysoký muž s prošedivělými vlasy a tmavou, přísnou tváří?“
„Ne, je to kulatý, veselý chlapík, to je Aleck, a přestal růst docela dřív, než vůbec začal. Počítám, že ten muž, kterého myslíte, je Thomas Gordon. Taky jsem ho viděl, jak jel po silnici. Nebude vás obtěžovat pozvánkami, Gordonovi nejsou společenští. Matko, podej panu učiteli sušenky.“
„Kdo byl ten mladík, kterého měl s sebou?“ zeptal se zvědavě Erik.
„Neil Gordon.“
„To je skotské jméno a moc se pro takovou tvář a oči nehodí. Spíš bych čekal Guiseppeho nebo Angela. Ten kluk vypadá jako Ital.“
„No, víte, pane učiteli, myslím, že je to pravděpodobné, je přesně takový. Uhodil jste hřebíček na hlavičku. Ital, ano, pane!“
„Jak se stalo, že Ital se skotským jménem žije na místě, jako je Lindsay?“
„No, pane učiteli, bylo to takhle. Asi před dvaadvaceti lety – bylo to dvaadvacet, matko, nebo čtyřiadvacet? Ano, bylo to dvaadvacet – ve stejném roce se narodil náš Jim a bylo by mu dvaadvacet, kdyby žil, chudáček malý. No, pane, před dvaadvaceti lety přijeli k nám do Gordonova domu dva italští obchodníci se zbožím. Tehdy se to jimi v kraji jen hemžilo. V průměru každý den jsem psa na jednoho poštval. No, ti podomní obchodníci byli muž a žena a ta žena tam u Gordonů onemocněla a Janet Gordonová se jí ujala a ošetřovala ji. Druhý den se narodilo dítě a žena zemřela. Pak se otec dítěte vypařil, sbalil si věci a od té doby ho nikdo neviděl ani o něm neslyšel. Gordonovi zůstali s malým děckem na krku. Lidé jim radili, aby ho poslali do sirotčince, a byla by to nejmoudřejší věc, ale Gordonovi nikdy neradi poslouchali rady. V té době žil starý James Gordon, otec Thomase a Janet, a ten tvrdil, že by nikdy žádné dítě nevyhodil ze svých dveří. Byl to panovačný starý muž a rád šéfoval. Lidé o něm říkali, že má zášť vůči slunci, protože vychází a zapadá bez jeho přičinění. Každopádně si dítě nechali. Říkali mu Neil a nechali ho pokřtít stejně jako každé křesťanské dítě. Žil tam odjakživa.
Udělali pro něj hodně dobrého. Posílali ho do školy, vodili do kostela a chovali se k němu jako k vlastnímu. Někteří lidé si myslí, že ho příliš rozmazlovali. Ne vždycky je to správné, protože “co se v kostech zrodí, to se v těle projeví”, pokud se to dobře udržuje. Říkali mi, že Neil je chytrý a skvěle pracuje. Ale lidi tady ho nemají rádi. Říkají, že se mu nedá věřit dál, než kam dohlédneš, i kdyby to nebylo tak daleko. Je jisté, že je strašně vznětlivý, a jednou, když chodil do školy, málem zabil kluka, na kterého měl zlost – uhodil ho, až mu zčernal obličej, a Neila museli odtáhnout.“
„No tak, dobře víš, že si ho strašně dobírali,“ namítla paní Williamsonová. „Chudák chlapec to měl opravdu těžké, když chodil do školy, pane učiteli. Ostatní děti mu pořád něco předhazovaly a nadávaly mu.“
„Ach, troufám si říct, že ho hodně trápily,“ připustil její manžel. „Umí skvěle hrát na housle a má rád společnost. Často chodí do přístavu. Ale říká se o něm, že když nemá pro nikoho dobré slovo a chová se k lidem hůř něž k psovi, tak je pod vlivem nějakého kouzla. Není divu, všichni Gordonovi jsou divní.“
„Tatínku, neměl bys takhle mluvit o svých sousedech,“ řekla jeho žena káravě.
„No tak, matko, víš, že faleš nesnáším, jsem prostě upřímný. Ale ty jsi jako stará teta Nancy Scottová, nikdy neřekneš nic nepoctivého, leda v obchodním styku. Víš, že Gordonovi nejsou jako ostatní lidé a nikdy nebyli a nebudou. Jsou to jediní divní lidé, které v Lindsay máme, pane učiteli, kromě starého Petera Cooka, který chová pětadvacet koček. Bože, pane, pomyslete na to! Jakou má u nich myš šanci? Nikdo z nás ostatních není divný, alespoň jsme na to nepřišli. Ale na druhou stranu jsme dost nezajímaví, to musím uznat.“
„Kde bydlí Gordonovi?“ zeptal se Erik, který si zvykl držet se daného bodu dotazu ve všech zmatených labyrintech konverzace starého Roberta.
„Daleko nahoře na Yanderu, půl míle od Radnorské silnice, s hustým smrkovým lesem mezi nimi a celým zbytkem světa. Nikam nechodí, jen nikdy nevynechají kostel – a k nim nikdo nechodí. Je tam jen starý Thomas, jeho sestra Janet a jejich neteř a tenhle Neil, o kterém jsme mluvili. Jsou to podivní a mrzutí lidé, a já to řeknu, matko. Tady máš, dej svému starému pánovi šálek čaje a nestarej se o to, co má na jazyku. Když už mluvíme o čaji, víš, že paní Adamová Palmerová a paní Jimová Martinová spolu minulou středu odpoledne popíjely čaj u Fostera Reida?“
„Opravdu? Myslela jsem, že jsou ve špatném vztahu,“ řekla paní Williamsonová a prozradila trochu ženské zvědavosti.
„Tak to tedy jsou. Ale stalo se, že obě navštívily paní Fosterovou ve stejné odpoledne a ani jedna nechtěla odejít, protože nechtěla udělat radost té druhé. A tak to vydržely, ale každá seděla na opačné straně salonu. Paní Fosterová říkala, že tak nepříjemné odpoledne ještě nikdy v životě nestrávila. Nejdřív mluvila s jednou a pak s druhou. A ony pořád mluvily na paní Fosterovou a na sebe nehleděly. Paní Fosterová říkala, že si opravdu myslela, že je bude muset u sebe ubytovat na noc, protože ani jedna z nich nechtěla jít domů dřív než ta druhá. Nakonec se Jim Martin přišel podívat po své ženě, protože si myslel, že musela uvíznout v bažině, a tím se problém vyřešil.
Pane, vy nic nejíte. Nevadí, že jsem se zastavil; byl jsem tady půl hodiny před vámi, než jste přišel, a stejně spěchám. Můj najatý chlapec se dnes vrátil domů. Včera ve dvanáct slyšel kokrhat kohouta a šel se domů podívat, kdo z rodiny je mrtvý. Ví, že jeden z nich je mrtvý. Předtím slyšel uprostřed noci kokrhat kohouta a druhý den se dozvěděl, že jeho druhý bratranec dole v Sourisu je mrtvý. Matko, jestli pán učitel nechce další čaj, není tu nějaká smetana pro Timothyho?“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď