„Postupně jsem zjistil, že ať už se v naší práci zaměříme na cokoli, stáváme se v Česku průkopníky,“ říká v rozhovoru o sportu zdravotně znevýhodněných Ondřej Ješina z Fakulty tělesné kultury UP v Olomouci, jenž se věnuje problematice tělesné výchovy postižených.
– Co vás k této problematice přivedlo – byla to spíše náhoda, nebo jste šel za určitým cílem?
Po maturitě na Gymnáziu Františka Martina Pelcla v Rychnově nad Kněžnou jsem měl namířeno na pedagogickou fakultu, hlásil jsem se na „vysněný“ obor učitelství dějepisu, občanské a tělesné výchovy. Na střední škole jsem však nebyl zrovna zodpovědným studentem a u přijímacích zkoušek jsem neuspěl. To mě ale neodradilo a v následujícím roce jsem zdárně složil přijímací pohovor na obor aplikovaná tělesná výchova, o kterém jsem nevěděl v podstatě nic víc než to, že se jedná o jednooborové studium tělesné výchovy. Řekl jsem si, že život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, jaký kousek ochutnáš. Až když jsem se připravoval na průběh přijímacího řízení, zjistil jsem, co že se za „tajemným“ a tak trochu neznámým termínem vlastně skrývá. Ke studiu aplikované tělesné výchovy na Fakultě tělesné kultury UP v Olomouci jsem si přibral ještě obor rekreologie – pedagogika volného času a rozšířil jsem si své kompetence o učitelství tělesné výchovy pro střední školy. Před dvěma lety jsem pak dokončil doktorské studium v oboru kinantropologie se zaměřením na aplikované pohybové aktivity.
– Kde jste působil po ukončení studia na VŠ?
Vzhledem k mému věku a délce praxe na akademické půdě je zřejmé, že moje praxe po absolvování prvního z oborů není velká. Možná zajímavější byla praxe, kterou jsem absolvoval v průběhu vysokoškolského studia. Pracoval jsem jako vychovatel v Ústavu sociální péče pro osoby s mentálním postižením v Kvasinách. Intenzivně jsem se zapojil do dobrovolnické činnosti ve skupině Červeného kříže v Rychnově nad Kněžnou. Velkou školou pak pro mě bylo dlouholeté vedení mládežnických organizací v systému Červeného kříže. Organizoval jsem zotavovací pobytové akce pro děti, kterých se účastnily i děti se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Mám také bohaté zkušenosti s trenérskou činností v několika sportovních odvětvích. Byl jsem členem týmů realizujících intenzivní vzdělávací kurzy a teambuildingy. Ještě před tím, než jsem nastoupil na katedru aplikovaných pohybových aktivit, jsem se intenzivně zajímal o problematiku školní tělesné výchovy s účastí osob se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním. Moje budoucí profesní orientace vycházela ze získaných zkušeností v oblasti sportu, tělesné výchovy a aplikovaných pohybo24 vých aktivit v kontextu trávení volného času.
– Během studií i praxe jste se určitě setkal s řadou odborníků. Je nějaká osobnost, která vás výrazně ovlivnila ve vaší profesní orientaci?
Těch osob byla celá řada. Určitě to byla velká podpora a pochopení ze strany mých rodičů. Ta byla klíčová zejména v mých studijních letech. Dodnes vzpomínám na větu mého táty, která mi zněla v uších po celé moje studium: „Udělej pro to maximum a pak uvidíš. Když to nedopadne, nemusíš být na sebe naštvaný. A když ano, můžeš pokračovat dál.“ Tak jsem se toho držel a dělal maximum. Z profesního hlediska pro mě byla vždy inspirací a motorem profesorka Hana Válková, která je zakladatelkou oboru aplikovaných pohybových aktivit u nás. Velmi si vážím spolupráce s docentem Martinem Kudláčkem, která začala s mým nástupem na katedru. Byl i prvním iniciátorem vzniku Centra aplikovaných pohybových aktivit. Neměl bych však zapomínat ani na další kolegy, kteří mi umožnili působení v oboru. Jsou to především docentka Vlasta Karásková a doktor Zbyněk Janečka. Každý svým dílem přispěl ke vzniku Centra aplikovaných pohybových aktivit a podpořili vytvoření pracovního týmu složeného převážně z absolventů výše zmíněných oborů. Nerad bych zapomněl na docenta Tomáše Dohnala z katedry rekreologie a volnočasových aktivit, jehož působení v této oblasti si velmi cením.
– Hovoříte o aplikované tělesné výchově a aplikovaných pohybových aktivitách. Můžete uvést, co tyto obory charakterizuje?
Jsou specificky zaměřeny na výuku tělesné výchovy dětí se zdravotním handicapem, ale i dětí s těžkými formami tělesného postižení. Zabývají se formami tělesné výchovy v kontextu speciální pedagogiky, tedy výchovy a vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. V České republice tento obor existuje již více než 20 let, ale vyučován je téměř výhradně na Fakultě tělesné kultury UP v Olomouci. Studijní obor aplikované tělesné aktivity je naopak relativně mladý, existuje zhruba 5 let. Na rozdíl od aplikované tělesné výchovy se nespecializuje pouze na výuku tělesné výchovy ve školním prostředí, ale zaměřuje se i na různé pohybové a sportovní aktivity v rámci mimoškolní činnosti a ve volném čase. O aplikovaných pohybových aktivitách v širším slova smyslu pak hovoříme v souvislosti s pohybovými aktivitami osob se speciálními vzdělávacími potřebami či jinakostí. Mám na mysli lidi s různým stupněm tělesného nebo i mentálního handicapu.
– Jsou odborníci (zdravotníci, pedagogové…), ale i rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami dostatečně informováni o možnostech sportovního vyžití pro tyto děti?
My vycházíme z předpokladu, že každý člověk má právo, možnosti i přirozené schopnosti účastnit se pohybových aktivit s ohledem na své potřeby, zájmy a preference. Snažíme se proto postupně vytvářet podmínky, které to zájemcům umožní. Zabýváme se zejména podporou osob se zdravotním postižením nebo se zdravotním znevýhodněním, a to prostřednictvím České asociace aplikovaných pohybových aktivit.
– Jaké konkrétní formy má tato podpora?
Školám poskytujeme poradenství při tvorbě individuálních vzdělávacích plánů pro školní tělesnou výchovu, poskytujeme bezplatně metodické materiály pro rodiče i pedagogické pracovníky, spoluvytváříme metodiku pro potřeby speciálněpedagogických center, realizujeme jednodenní programy v letním i zimním prostředí pro rodiny dětí se zdravotním postižením a vícedenní programy pro děti i dospělé se zdravotním postižením nebo dlouhodobým onemocněním. Centrum APA ve spolupráci s Českou asociací aplikovaných pohybových aktivit vydává časopis APA v teorii a praxi, pořádá odborné semináře a konference a vytváří síť státních i nestátních organizací, včetně spolupráce s komerčním sektorem. V poslední době se Centrum APA zapojilo i do podpory rozvoje cestovního ruchu osob se zdravotním postižením a dalších volnočasových aktivit. Součástí našich aktivit je také pořádání interaktivních a zážitkově orientovaných vzdělávacích programů typu „Paralympijský školní den“ a „Jde to i jinak“.
– Jaké projekty zaměřené na aplikované pohybové aktivity v současné době realizujete?
Zajímavých a prospěšných projektů máme několik. Novinkou je například „Krtek v síti“, který jsme připravili společně s Klinikou dětské onkologie LF MU a FN Brno a slovenským partnerem – Radou mládeže Žilinského kraje. Na konceptu tohoto projektu se podílel především kolega Tomáš Vyhlídal. Zaměřili jsme se na skupinu dětí s onkologickým onemocněním, která byla v oblasti pohybových aktivit zcela opomíjena. Připravujeme pro ně rekondiční pobyty a především letní tábory. Vzděláváme i zdravotníky. Pro sestry jsme uspořádali dvoudenní školení zaměřené na aplikované pohybové aktivity. Díky tomuto projektu se nám daří do značné míry ovlivňovat přístup lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků k pohybovým aktivitám onkologických pacientů a vnímat je jako prostředek prevence možných zdravotních omezení vzniklých v souvislosti s léčbou. Letními či zimními kempy a vzdělávacími programy řešenými v rámci tohoto projektu bylo podpořeno prozatím přibližně 190 dětí a rodičů a 132 nelékařských pracovníků.
– Věnujete se také přípravě a organizování „Paralympijských školních dnů“?
Ano, k této aktivitě jsme se přihlásili již v roce 2005. „Paralympijský školní den“ je aktivita podporovaná Evropskou komisí a byla vytvořená v rámci mezinárodního rozvojového projektu, do něhož jsou kromě naší republiky zapojeny Belgie, Německo, Řecko, Litva a Švédsko. Jedná se o jednodenní vzdělávací program s cílem seznámit děti i pedagogické pracovníky s problematikou osob se speciálními potřebami a navodit pozitivní vztah ke sportu lidí se zdravotním postižením.
– Jak takový „Paralympijský školní den probíhá“?
Děti, které se v rámci základní nebo střední školy do projektu přihlásí, mají možnost si vyzkoušet například mobilitu na běžném i sportovním invalidním vozíku, mobilitu bez zrakové kontroly s klapkami na očích, hru pro děti s tělesným postižením zvanou boccia nebo psychomotorické hry. Důležitou součástí je seznámení se s paralympijskými hrami prostřednictvím videozáznamů z her a besedy se sportovci. Cílem tohoto programu je kromě představení paralympijských her především pozitivní působení na postoje dětí bez zdravotního postižení k osobám se zdravotním postižením, ale možná ještě lépe s jakoukoli jinakostí.
– Můžete blíže popsat, co je boccia? Jaké přednosti má tato hra pro děti s handicapem?
Boccia je cílovým sportem, který má pravděpodobně nejblíže k pétanque. Je určen jednotlivcům, dvojicím i trojicím. Smyslem je vhodit (umístit) své míčky blíž cíli (bílému míčku) než soupeřící družstvo. Je určen i pro sportovce s velmi těžkým tělesným postižením, pro které může být jedním z mála sportů, ve kterých mohou být úspěšní na vrcholové úrovni.
– Kromě konkrétních programů pro děti se také věnujete aktivitám spíše koncepčního charakteru, souvisejícím s činností České asociace aplikovaných pohybových aktivit…
Tuto činnost považuji za klíčovou. Vytváření příznivého prostředí pro organizování výše zmíněných vzdělávacích a zábavných programů pro děti s tělesným nebo mentálním handicapem je základem. Spolu s dalšími kolegy z České asociace aplikovaných pohybových aktivit se snažíme zejména o vybudování odborného zázemí, poradenských služeb a o prosazení pracovních pozic pro konzultanty aplikovaných pohybových aktivit, kteří by měli koordinovat podporu těchto aktivit u osob se zdravotním postižením na úrovni školní i volnočasové. Řešili by diagnostiku v oblasti motoriky nutnou pro vypracování individuálních vzdělávacích plánů, které by také dotvářeli. Zároveň by působili jako poradenští pracovníci a celkový obsah jejich práce by plně respektoval fungování speciálněpedagogických center.
– Co jsou centra aplikovaných pohybových aktivit?
Budování systému center aplikovaných pohybových aktivit je dlouhodobý projekt, který vznikl na naší katedře. Chtěli bychom, aby centra rozvíjela svoji činnost ve všech regionech a měla celostátní působnost, avšak v současné době funguje Centrum APA jen jako koordinační jednotka zřízená na naší katedře. Tato jednotka má řadu spolupracujících organizací v systému klinických pracovišť. V síti klinických nebo spolupracujících institucí jsou kromě škol a neziskových organizací také rehabilitační zařízení, jednotky některých nemocnic a tak dále. Základní ideou je však vytvoření center APA jako spolupracujících organizací zřízených kraji. Další možností je rovněž vytvoření týmu konzultantů APA, kteří by byli součástí již existující sítě pracovníků speciálněpedagogických center. O to se snažíme.
– Jakou konkrétní činnost Centrum APA vyvíjí?
Současné Centrum APA se zabývá zejména podporou spíše metodického charakteru, a to škol a školských zařízení (školních družin a středisek volného času), neziskového i komerčního sektoru. V poslední době jsme rozšířili oblast našeho působení o podporu zdravotnických zařízení. Velká část naší práce spočívá například ve vývoji sportovně-kompenzačních pomůcek, vytváříme metodické materiály a učíme zájemce z řad pedagogů jak konkrétní pohybové aktivity provádět. Díky propojení pracovníků Centra APA a výuky na Fakultě tělesné kultury UP uplatňujeme zkušenosti z praxe při vysokoškolské výuce budoucích i současných pedagogů. Prostřednictvím vzdělávacích seminářů nazvaných „Integrace jiná cesta“ pak dochází ke vzdělávání zástupců klinických a spolupracujících pracovišť jak po stránce teoretické, tak i praktické. Poskytujeme rovněž poradenství rodinám i jedincům se zdravotním postižením. Pedagogové jsou kromě žáků také další cílovou skupinou v programech „Paralympijského školního dne“.
– Jaký je zájem o vaše služby?
Díky činnostem Centra APA výrazně vzrostl v několika posledních letech především zájem o vzdělávání instruktorů lyžování osob s tělesným postižením. Vytvořili jsme desítky individuálních vzdělávacích plánů pro školní tělesnou výchovu, realizovali jsme vzdělávací programy typu „Paralympijský školní den“ nebo program „Jde to i jinak“. Do těchto programů se zapojilo 110 základních a středních škol, konkrétních aktivit se účastnilo více než 10 tisíc žáků. Programy jsou součástí paralympijského vzdělávání a snah Mezinárodního paralympijského výboru o pozitivní působení na změnu postojů vůči osobám se zdravotním postižením. V minulosti jsme spolupracovali na řadě mezinárodních projektů s partnery v téměř celé Evropské unii. Centrum APA je součástí systému Evropské federace aplikovaných pohybových aktivit, což umožňuje spolupráci a výměnu zkušeností na evropské úrovni i ve světě. Co považujete za svůj největší úspěch. Možná vás překvapím, ale za svůj největší osobní úspěch považuji, že jsem se naučil zpomalit, někdy i zastavit, věnovat se jiným než pracovním činnostem, relaxovat a získat tak větší nadhled nad řešením komplikovanějších úkolů. Kromě toho za svůj největší profesní úspěch považuji, že se nám podařilo pozitivně ovlivnit život řady rodin s dětmi, které mají určitý tělesný či mentální handicap. Organizujeme zimní a letní kempy pro tyto rodiny, umožňujeme dětem zúčastnit se zimních kurzů se svými vrstevníky. Daří se nám podpora účasti dětí se zdravotním postižením ve školní tělesné výchově společně s ostatními žáky, podobně jako společné trávení volného času nebo zapojení se do sportovní činnosti. Školy jsou s naší podporou schopny realizovat integrované programy. To, že se nám daří tyto kroky uskutečňovat a dělat dětem i jejich rodičům radost, je právě tím, co mi přináší určité uspokojení. Vytváření jakéhokoli systému je jedna věc, ale pro realizované činnosti jsou klíčoví především jednotliví lidé a o ty by při naší práci mělo jít především. V této oblasti činnosti vás a vaše kolegy rozhodně čeká ještě hodně práce. Je to tak. Postupně jsem zjistil, že kamkoli se v naší práci zaměříme, stáváme se v Česku automaticky průkopníky. Ať už se jedná o kritiku bezdůvodného uvolňování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ze školní tělesné výchovy, o podporu v oblasti služeb v cestovním ruchu pro osoby s handicapem, o podporu činnosti speciálněpedagogických center a dalších školských zařízení, o vzdělávání pedagogických pracovníků i pracovníků v sociálních službách a zdravotnictví, o podporu volnočasových aktivit či o vytváření sítě spolupracujících ziskových i neziskových organizací… Témat je opravdu hodně a všechna jsou důležitá.
fota k článku ZDE
Přidejte odpověď