Mysleli jste si, že schopnost soucítit s druhými je dar od boha či po staletí budovaná civilizační slupka zvaná morálka? Chyba. Podle nejnovějších zjištění vědců se s empatií rodíme, máme ji totiž v genech.
Proč se ale někdo cizím utrpením „nakazí“ tak snadno a jiného nechává chladným?
Uvěřit, že lidský tvor je sebestřednou, agresivní bytostí, by byl hluboký omyl. Emoce, jako je soucit a vcítění se, jsou totiž rovnocennými hráči. Často dokonce přebírají velení…
Po teroristických útocích v New Yorku 11. září 2001 se mezi Američany zvedla nevídaná vlna solidarity. Lidé se navzájem zachraňovali z hořících trosek a stáli pak ve frontách, aby mohli darovat krev, nakupovali ze svého a rozdávali potraviny. Stejný efekt vyvolá v podstatě každá katastrofa. Obyvatelům jihovýchodní Asie pomohla solidarita zbytku světa při odstraňování následků ničivé vlny tsunami. Češi něco podobného zažívali například po povodních v letech 1997 nebo 2002.
Musíme si pomáhat
Ale nejsou to jen katastrofy, co v nás vzbuzuje soucit. Pravé žně pro charitativní sbírky nastávají v době Vánoc. Do kůže trpících a postižených lidí se ale vciťujeme prakticky po celý rok. Na bezdomovce, děti v dětských domovech, handicapované spoluobčany nebo opuštěná zvířata se v ČR ročně vybere okolo čtyř miliard korun.
Výzkumy psychologů, evolučních biologů a neurologů z posledních let přinášejí pro podobné činy vědecké zdůvodnění. Touhu pomáhat máme totiž vrozenou.
K tomuto překvapivému zjištění došel tým amerického psychologa Michaela Tomasella z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku.
S kolegou Felixem Warnekenem si zahrál na hospodyňku: věšel na šňůru prádlo a k tomu si pozval diváky z řad osmnáctiměsíčních capartů. Přitom upouštěl kolíčky tak, aby na ně nemohl ze svého místa dosáhnout. Deset sekund marně šátral po kolíčku, následujících deset sekund se díval na přihlížející batole a pak si nad ztrátou nahlas povzdechl.
Hlavní zásada zinscenovaného divadla byla jasně daná: nedoprošovat se a vyčkat, zda mu mrňata sama přichvátají na pomoc. Další poněkud nepedagogické pravidlo velelo: „Když už ti dítě kolíček podá, neděkuj a neodměňuj!“ Jestli si myslíte, že byl „nešikovný strejda“ dětem ukradený, pletete se. Na pomoc mu přicupitalo celých 84 % dětí, a to vesměs už během prvních deseti sekund pokusu. Na pomoc vyrážely dříve, než se na ně podíval nebo o kolíčku promluvil. Ani prosebný či ztrápený pohled nebyl potřeba.
Aby se vědci ujistili, že děti automaticky nezvedají vše, co neobratné hospodyňky upustí, hodili občas kolíček na zem schválně. V takové situaci nehnuli caparti prstem. „Když sis to tam hodil, tak si to i seber,“ tlumočil jejich pocity Tomasello.
Pokus dokazuje, že už batolata jsou připravena kdykoli pomoci a nemusíte je o to ani žádat. Zkoumané děti navíc neočekávaly za svou pomoc žádnou odměnu. Poblíž nebyl ani žádný blízký dospělý, jemuž by se mohly chtít zavděčit.
Tomasello a Warneken vyzkoušeli stejný pokus i na mláďatech šimpanze. I ta jim přispěchala na pomoc. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že náš altruismus má hluboké genetické kořeny.
Zrcadla v hlavě
Do devadesátých let minulého století se vědci domnívali, že mozek vyhodnocuje situace na základě kalkulu a zkušeností. Tak úplně to ale nefunguje. Náš mozek totiž zdaleka není tak „sebestředný“, prožívá i stavy ostatních lidí.
Zkušenosti potvrzují, že pokud vidíme někoho plakat, jsme sami smutnější. Ne nadarmo se říká, že pláč stejně jako smích a radost jsou nakažlivé. To potvrdila i vědecká bádání.
Klíčovou roli v tom sehrál objev italského neurofyziologa Giacoma Rizzolattiho při zkoumání opic makaků, během kterého narazil na neurony, jež se chovaly „nějak divně“. V roce 1992 se svými kolegy z univerzity v Parmě zjišťoval, která mozková centra se aktivují při pohybu. Odborníci ke svému údivu odhalili, že stejná mozková centra, která ožívají při pohybu, se rozsvítila i v klidu. Jinými slovy: stačilo, aby zkoumaná opice stejný pohyb pouze sledovala na jiné opici nebo na člověku, a mozková centra vybavená těmito neurony se aktivovala, jako by opice pohyb sama prováděla. Rizzolatti tento nevšední objev nazval funkce „zrcadlících neuronů“.
Vědci díky funkční magnetické rezonanci zjistili, že těmito „zracadlícími neurony“ jsou vybaveni i lidé. Zrcadlí v nás nejen pohyby druhých, ale i jejich pocity.
Utrpení druhých tedy spontánně vyvolává podobnou odezvu i v nás. Už je vám jasné, proč vás rozpláče dojemný osud hrdiny z filmového plátna? Ano, to kvůli zrcadlícím neuronům nás dojímá trápení druhých.
Náš mozek se prostě vyvinul tak, aby cítil problémy okolí a snažil se jich ve vlastním zájmu zbavit. Své nepříjemné pocity odstraníme jednoduše tak, že se pokusíme co nejrychleji vyřešit problémy tvora, který v nás tento neklid vyvolává.
Proto obdarujeme bezdomovce, který se v mrazech choulí u autobusové zastávky, nebo konejšíme dítě, které si rozbilo koleno.
Lidé jsou dobří…
Podle evolučních biologů se empatie a z ní vycházející schopnost spolupráce vyvinula, aby usnadnila naše fungování v tlupě. Proto jsou jí do určité míry obdařeni všichni živočichové, kteří mají dostatečně rozvinutou centrální nervovou soustavu a žijí ve skupinách.
„Určitě tuto schopnost nemá ploštěnka a rozhodně ji má pes. Chobotnice pobřežní by nejspíše,na to měla‘, ale nemá zase příslušnou potřebu, neboť žije samotářsky,“ říká profesor Jaroslav Flegr, evoluční biolog a parazitolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Přestože máme morálku z velké části vrozenou, neznamená to, že ji nemůžeme ovlivnit zkušeností nebo výchovou. „Zdravý člověk má sice velmi silně vyvinuté přirozené zábrany zabíjet či zraňovat příslušníky vlastního druhu, stačí mu však správně vysvětlit‘, že se to nevztahuje na Židy, kulaky nebo bezvěrce, a slušný člověk se znepokojivě snadno změní v bestii,“ odkazuje profesor Flegr k historickým událostem.
Jeho věty potvrzuje i pokus, který byl už dávno uveden do psychologické „síně slávy“. Před více jak padesáti lety americký psycholog Stanley Milgram provedl experiment, ke kterému ho motivovaly výpovědi nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna. Ten prohlašoval, že sám by se nikdy hromadného vraždění nedopustil. Prý jednal na příkaz, který musel poslechnout.
Milgram nabídl dobrovolníkům čtyři dolary za účast na pokusu testujícím schopnost lidského učení a paměti. „Učitele“ z řad dobrovolníků posadili k elektrickému zařízení, pomocí kterého měli „žáky“ (šlo o herce) za chyby trestat elektrickým šokem. Když učitelé postupně zvyšovali elektrické napětí, začali dávat žáci najevo stupňující se bolest, křičeli a prosili o milost. Výsledky testu byly šokující: 65 procent „učitelů“ vystoupňovalo trýznění „žáků“ až k nejvyšší možné hranici 450 voltů s nápisem „Nebezpečí, prudký šok“.
O repliku tohoto experimentu se pokusil v roce 1971 americký psycholog Philip Zimbardo. Ve sklepě Stanfordovy univerzity postavil simulované vězení. Studentští dobrovolníci byli rozděleni na „dozorce“ a „vězně“. Hra se ale rychle zvrtla a musela být už po šesti dnech předčasně ukončena kvůli neočekávané krutosti dozorců. Účastníkům prý hrozila trvalá psychická újma.
… ale ne všichni
Dobrovolníci se v obou pokusech do svých rolí prostě „dokonale“ vžili. „Kruté zacházení s druhou osobou nemusí být podmíněno sadismem, ale pouhou poslušností. Biologicky vzato jsme stádo, které je zvyklé poslechnout svého vůdce. Podobně jako Milgremovi ,pokusní učitelé‘ by se ve stejné situaci zachovalo 66 procent populace.
V Německu dokonce 80 procent. Jsou totiž ukázněnější, více poslouchají autority,“ vysvětluje psychiatr Radkin Honzák, proč jsou lidé v určitých situacích schopni hrozných činů, byť jim jinak jejich genetická výbava velí být empatickými a soucitnými tvory. Ovšem i to platí jen tehdy, pokud vše funguje, jak má.
Profesor Jaroslav Flegr totiž připomíná, že lidské tělo je křehká nádoba. „Stejně jako se může v našem organismu porouchat například schopnost udržet si stabilní hladinu cukru v krvi, může špatně fungovat i naše schopnost rozpoznat, co je a co není morální, etické a správné.“
Americká teroristická tragédie a přírodní katastrofy ze všech končin zeměkoule sice ukazují, že překonat jejich následky pomáhá lidská solidarita, ale zároveň se i v těchto pohnutých chvílích najdou různá individua, která se pro sebe snaží z neštěstí vytřískat, co se dá, a to i za cenu drancování, falšování či pojišťovacích podvodů. Pro lidi s podobnými „charakterovými vadami“ se vžil výstižný název – psychopati. Lidé bez soucitu a svědomí.
Emočně prázdní jedinci představují z celkové populace zhruba jedno až dvě procenta. V Česku jich žije odhadem okolo sta tisíc. Stále více odborníků zastává názor, že jejich chování má své biologické příčiny. Lidé s určitými funkčními odchylkami prý mohou mít k trestným nebo nemorálním činům větší sklon.
„Mozek takových lidí je na první pohled úplně stejný jako ten náš. Velice obrazně řečeno: potrubí, kterými mají proudit emoce, je v jejich hlavě rozvedené správně, jen jim to tam takzvaně ,neteče‘. Zkrátka ho nemají napojené na citové okruhy,“ vysvětluje doktor Honzák.
Vražedný rozdíl
V lidském životě zákonitě nastávají situace, kdy se normální člověk prostě nedokáže ubránit emocím. Při vyšetření mozku moderními zobrazovacími metodami je patrné, jak se mu v takových chvílích aktivuje centrum zvané amygdala – hlavní sídlo emocí. U psychopatů zůstává ve stejné situaci tato část mozku v naprostém klidu. Jejich neurony se zrcadlově neaktivují. Spouštěče empatie jsou v poloze „vypnuto“. Když se k této „výbavě“ přidají ještě sadistické sklony nebo silná sexuální touha, je to rozdíl doslova vražedný.
Soucit nebo žal jsou pro takové osoby nic neříkající pojmy. „Umějí se sice zatvářit, jak situace vyžaduje, dokonce uroní slzu, ale uvnitř to s nimi nic nedělá,“ vysvětluje psychiatr Honzák. Určitá část psychopatů se s tímto „emočním defektem“ už narodí. Pro genetický základ některých psychopatií svědčí řada srovnávacích výzkumů jednovaječných dvojčat a adoptovaných sourozenců. Stejně tak mohou osobnost člověka změnit úrazy hlavy nebo nádorová onemocnění mozku.
Americký psycholog Kevin Dutton ve své knize Moudrost psychopatů mimo jiné konstatuje, že i rozdíly ve výchově či jiné nahodilé prožitky způsobují ve vzájemném spojení neuronů a mozkové chemii drobné odchylky, které později vyústí ve zlomové změny v chování.
Silným faktorem psychopatie je rovněž fyzická a psychická „bída“, proto se s poruchami osobnosti můžeme častěji setkat u dětí z nepříznivých sociálních podmínek, nefungujících rodin nebo dětských domovů. Nedostatek lásky a pozornosti z nich totiž může udělat takzvané emoční mrzáky.
Studiu nechtěných dětí se věnoval dětský psycholog profesor Zdeněk Matějček a doktor Josef Langmajer. Od narození až do osmnácti let věku sledovali děti matek, které za minulého režimu opakovaně (a neúspěšně) žádaly o potrat.
Některých odložených dětí se pak ujali příbuzní, jiné byly adoptovány a další skončily v kojeneckých a později dětských domovech. Po dovršení jejich plnoletosti profesor Matějček a jeho kolega sledované děti vyhledali.
„Tehdy se pan profesor, jinak velmi laskavý člověk, nechtěně dopustil černého humoru. Prohlásil, že nejsnazší bylo najít děti z dětských domovů, protože byly všechny v kriminále,“ vzpomíná na uznávaného dětského psychologa Radkin Honzák.
Míru naší empatie ale ovlivňují i hormony. Ve výhodě jsou v tomto případě ženy. „Do hry vstupuje zejména estrogen a oxytocin, tedy hormony, jež mají převahu u žen,“ vysvětluje přední český neurovědec, profesor Josef Syka z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Patrně díky nim mívají příslušnice něžného pohlaví vyšší takzvaný emoční kvocient. Toto číslo hodnotí lidské vlastnosti, jež mají co do činění s city, emocemi a veškerou komunikaci s okolím. A díky hormonální výbavě bodují ženy v testech emoční inteligence lépe než muži.
To zčásti vysvětluje i fakt, proč je drtivá většina psychopatů mužského pohlaví.
Empatie stranou?
Neschopnost soucítit s druhými ale není doménou jen vězeňské galerky. Empatie se podle výzkumů vytrácí napříč celou společností.
Z nedávného průzkumu psycholožky Sarah Konrathové z univerzity v Michiganu, kterého se zúčastnilo 14 tisíc dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů, vyplynulo, že úroveň empatie se od roku 1979 stále snižuje. Zvláště prudce klesá v posledních deseti letech. „Dnešní vysokoškoláci mají empatii o 40 procent nižší než jejich vrstevníci před dvaceti třiceti lety,“ hlásí psycholožka.
Proč, to není úplně jasné. Přední český neurovědec Josef Syka se domnívá, že mozek je zkrátka zahlcen informacemi a pro empatii už mu nezbývá místo ani čas: „Neustálý přítok informací z televize a médií doslova bombarduje naše smysly a vytěsňuje empatickou aktivitu z příslušné částí mozku.“
Ale nic prý není ztraceno. Vědci se shodují, že empatii můžeme kultivovat a zvyšovat. Třeba četbou krásné literatury. Příběhy nás prý činí pozornějšími vůči druhým. Prokázala to italská psycholožka Veronica Ornaghiová s týmem, když po dobu dvou měsíců intenzivně trénovali školáky v chápání emocí tím, že jim četli příběhy, a pak nad nimi společně diskutovali. V empatii a porozumění dosahovali poté lepších výsledků než ti netrénovaní.
„Obávám se ale, že naše školy v tomto směru mnoho nedělají a výchova v rodinách k empatii bude asi velmi rozdílná. Na druhé straně statistika říká, že v této zemi to se sociálním cítěním není tak špatné,“ míní profesor Syka.
*Zvířecí soucit
Tým vedený americkou neuroložkou Peggy Masonovou z univerzity v Chicagu usvědčil z empatie i obyčejné laboratorní potkany. Dvanáct dní žili hlodavci v párech a za tu dobu se spřátelili. Pak jednoho potkana zavřeli vědci do těsné průhledné plexisklové klece, kterou bylo možné otevřít jen zvenčí. Druhý potkan zůstal na svobodě. Ihned začal zkoumat, jak by mohl uvězněnému druhovi pomoci. Zkoušel to tak dlouho, dokud se mu to nepovedlo. Pokud byl v kleci zavřený plyšový potkan, s otevíráním vězení se volné zvíře neobtěžovalo.
V dalších pokusech vědci do jedné klece zavřeli jeho kamaráda, do druhé dali lákavou pochoutku – čokoládové lupínky.
Volnému hlodavci se tedy nabízela šance nejprve v klidu sežrat lupínky a teprve pak pustit na svobodu druhé zvíře. Nevyužil ji. Naopak, nejprve druha osvobodil a pak se s ním o čokoládu podělil. Jisté míry soucitu jsou schopni i krkavci. Když je takový pták svědkem konfl iktu, po skončení střetu se věnuje v drtivé většině poraženému, nikoli vítězi.
Tyč v hlavě jako spouštěč zla
Pětadvacetiletý dělník Phineas Gage při stavbě dálnice ve Vermontu v USA utrpěl zranění, kterým si navždy vysloužil místo v učebnicích medicíny. Při výbuchu střelného prachu mu projela hlavou metr dlouhá a tři centimetry široká kovová tyč.
Nehodu k údivu všech lékařů přežil. Poranění čelního mozkového laloku mu ale navždy změnilo charakter. Pracovitý, přátelský a ochotný mladík se proměnil v líného, protivného, svárlivého zuřivce.
celý článek najdete v časopise TÝDEN
Týden
| Silvie Králová | |
| http://www.tyden.cz |
Přidejte odpověď