Lékař: Lidem s poruchou paměti dělá dobře oblíbená hudba, vůně levandule nebo čokoláda….
„Kdyby moje babička začala hůř slyšet, tak na ni musím křičet,“ reaguje na otázku ředitelky pražského Gerontologického centra Ivy Holmerové sedmiletá Anežka. To ale není úplně správně. Na hůře slyšícího seniora se křičet nemá.
„Lépe je mluvit hlasitěji, pomalu a pokud možno z očí do očí,“ vysvětluje dívence docentka Holmerová, hlavní organizátorka „školení“, jak se chovat k prarodičům. Zejména k těm, kteří už mají potíže s pamětí.
Druháky ze Základní školy Bohumila Hrabala v Praze 8 včera provedli záludnostmi Alzheimerovy choroby ti nanejvýš povolaní. Co se s přibývajícími léty může dít s jejich babičkami i dědečky, přišel školákům vysvětlit profesor Ladislav Volicer, který se na Floridě zabývá výzkumem Alzheimerovy choroby.
„A je ta nemoc nakažlivá? Můžu ji od babičky chytit jako třeba rýmu?“ zvídavě se hned táže školačka v první řadě.
„Neboj se, Alzheimerovu nemoc dostat od nikoho nemůžeš. Klidně se můžeš k babičce přitulit,“ uklidní ji profesor.
Děti poslouchají vyprávění o tom, jak dědečkové a babičky stárnou a mění se. Scvrkávají se jim kosti, přestávají dobře vidět nebo slyšet a někdy potřebují hůl nebo chodítko. Problémy s pamětí přirovnává profesor Volicer ke kouzelnému magnetofonu, který má každý v hlavě. „Lidé s Alzheimerem ho mají vypnutý, a proto se potýkají s pamětí. Nemusí si pamatovat ani vaše jméno, proto je dobré se připomenout a pořád dokola věci opakovat,“ vysvětluje.
„A je to na nich vidět, že už si nic nepamatují?“ zazní další otázka z pléna.
Když se Iva Holmerová zeptá, na co si prarodiče dětí často stěžují, hned se zvedne les rukou: „Moje babička si stěžuje, že má křivou pusu… Můj děda nadává, že ho bolí záda a klouby… Ta moje si nepamatuje, co měla včera k večeři…“
Nejaktivnější Janík ze sebe vysype rovnou kus rodinné anamnézy: „Já mám dvě babičky a dva dědy a všichni jsou ještě celkem zdraví. Jen jednu babičku bolí záda, tak jí pomáhám na zahradě se zalíváním.“ Kouzelný magnetofon je název knížky, kterou napsala Joyce Simardová, manželka profesora Volicera a rovněž expertka na nemoci stáří. Rozhodla se pro to poté, co jí rodiče vyprávěli, jak jejich děti nechtěly navštěvovat své babičky nebo dědečky s poruchou paměti.
Českou verzi knížky dostali druháci z Prahy 8 a k mání je v České alzheimerovké společnosti.
Profesor Volicer zdůrazňuje dětem, jak je důležité, aby babičky a dědečky navštěvovaly a čas od času se jim postaraly o nějakou smysluplnou aktivitu. Lidé s počínající demencí už totiž sami nic moc nevymyslí, takže ve dne usínají a v noci nespí.
„Veřejnost si často myslí, že tito senioři už nic neocení, ale to je omyl. Dělá jim dobře oblíbená hudba, vůně levandule nebo masáž rukou. A velice rádi mají sladké. Někdy se totiž ve stáří mění i chutě a blízcí se nestačí kolikrát divit, že někdo prahne po tom, co v mládí rád neměl,“ říká profesor.
Poté už pouze pro přítomné dospělé přizná stávající bezradnost medicíny v léčení této nemoci mozku.
„Už přes sto léků se zkoušelo a bez výsledku. Byly vyvinuty na základě modelu Alzheimerovy choroby u myší, ale ten zřejmě není správný. Ten, kdo vynalezne účinnou látku, se zapíše do dějin,“ dodává Volicer. Možná se to stihne, než tihle sedmiletí školáci zestárnou.
Když na závěr Iva Holmerová klade dětem kontrolní otázky, je znát, kolik se toho o stárnutí přiučily. „Dědu potěším, když mu přinesu ukázat hračku nebo mu něco pěkného řeknu,“ vyhrkne kluk ve druhé řadě. „Už na babičku nebudu křičet, a když, tak aby mně viděla na pusu,“ opraví úvodní nepřesnou
Přidejte odpověď