Čtyřletý Milan upadl před rokem do kómatu, lékaři ho umístili do Hořovic. Jeho blízcí za ním jezdí z Roudnice jednou za 14 dní, nemají peníze na víc cest ani na byt, aby dítě měli u sebe. Azylový dům, kde žijí, jim chce aspoň částečně pomoci sbírkou.
Reaktivní kóma, spontánně otevírá oči, pohyby bloudivé, zornice bez reakce na osvit. Pár slov na lékařské zprávě, která ale pro celou rodinu Mojžíšových znamenají velké utrpení.
Je tomu už více než rok, co jejich malý syn Milan upadl po epileptickém záchvatu do kómatu. Své čtvrté narozeniny tento měsíc oslaví v hořovické nemocnici, která se specializuje na péči o dětské pacienty s poruchami vědomí.
„Dojíždíme za ním jen jednou za dva týdny. Chtěla bych s ním být mnohem častěji, ale naše finanční situace to neumožňuje,“ povzdechne si Věra Mojžíšová.
Osud totiž s rodinou rozehrál krutou partii na vícero frontách. Rodiče se dvěma dcerami už rok žijí v azylovém domě poté, co přišli o bydlení v Litoměřicích. Stalo se tak krátce po zmíněném záchvatu.
„Majitel bytu chtěl zvýšit nájem, na což jsme neměli. Byla jsem v tu chvíli psychicky na dně, nezvládala jsem to řešit,“ líčí Mojžíšová.
Když vypráví o dnech, které jim převrátily život naruby, choulí se do sebe. Vzpomínky bolí. „Milánek trpěl epilepsií, proto měl opožděné očkování. Lékařka chtěla před hexavakcínou potvrzení od neurologa, že to zvládne. Nezvládl.“ Večer po naočkování přišel silný záchvat, a bohužel ve chvíli, kdy syn večeřel. „Začal se dusit, bez kyslíku byl asi čtyři minuty,“ popisuje matka kritické okamžiky. Následoval převoz záchrankou do litoměřické nemocnice a helikoptérou do Ústí.
Z malého rošťáka najednou zůstalo jen tělíčko napojené na přístroje s vysokou pravděpodobností trvalého poškození mozku. A u Mojžíšových je od té doby téměř denně slyšet pláč. „To víte, že si říkám, co mohlo být jinak. Třeba kdybych ho vzala k jinému neurologovi. Primář z Ústí mi klade na srdce, abych si to za vinu nedávala, ale to prostě nejde,“ podotýká Mojžíšová.
Patnáctiletá dcera Nikolka ji při tom drží za ruku. „Nesmím se tím nechat pohltit. Vím, že musím mamince pomáhat,“ říká. Pomáhat chce v budoucnu i bratrovi, proto šla na zdravotnickou školu. „Budu se o něj starat,“ dodává rozhodně.
Když po několika měsících přešel Milan do bdělého kómatu, kdy se střídají fáze spánku a bdění, svitla naděje. Takový pacient není většinou schopen vnímat, myslet a ovládat pohyby. „Kdykoli ale u něj jsme, tak nádherně reaguje. Otočí hlavu, když mluvíme, pokouší se o úsměv, drží nás za ruku,“ říká paní Věra.
Bdělé kóma navíc umožňuje domácí péči. Rodina se musí o pacienta starat 24 hodin denně, ale má ho doma. „Naučila jsem se kompletní péči o takové dítě. Ošetřovat dýchací cesty, krmit ho hadičkou, podávat léky. Lékaři ale dali přednost Hořovicím,“ smutní matka.
Mojžíšovi teď dělají vše pro to, aby získali bydlení, kam by si mohli Milana přivézt. Budou to mít těžké. Otec sice pracuje, ale rodina stále nedokáže dát dohromady částku na kauci na nájem a možná ani na jeho pravidelné placení.
Navíc chtějí pro syna speciální polohovací vozík. „Nejdůležitější je pro nás zdraví Milánka. Pořád je naděje, že se probere. Moc si to přejeme. I když víme, že už nikdy nebude jako dřív,“ hlesne Mojžíšová.
Nezisková organizace Naděje, při níž azylový dům funguje, se rozhodla rodině aspoň s vozíkem pomoci. Stojí 72 tisíc, pojišťovna hradí 32 tisíc. Naděje vyhlásila sbírku víček z PET lahví. Za každý kilogram dostane rodina 5,50 Kč. Zároveň vzniklo konto, kam lze přispívat i finančně. Číslo účtu je 107-1693990207/0100.
Přidejte odpověď