Brněnská Janáčkova akademie múzických umění (JAMU) věnuje trvalou pozornost neslyšícím.
Velký podíl na tom má především pedagožka Zoja Mikotová. Představení jsou osobitá nejen díky svébytnému režijnímu přístupu a tvůrčímu vedení, ale rovněž tematickou nápaditostí jednotlivých inscenací.
Ojedinělý zážitek nyní nabízí také nejnověji realizovaná inscenace Časoprostor v brněnském Studiu Marta. Na této scéně Divadelní fakulty brněnské JAMU se tak opět odehrál pozoruhodný autorský projekt oboru Výchovná dramatika pro neslyšící. V režii Zoji Mikotové se v týmové autorské inscenaci představuje šest studentek 3. ročníku bakalářského studia a 2. ročníku magisterského studia zmíněného oboru.
»V inscenaci se snažíme odbourávat komunikační bariéry mezi slyšícími a neslyšícími, hledáme souhru mezi vizuálními a audiálními prostředky. Významnou roli opět hrají zvuky i hudba,« uvedla k novince dramaturgyně neobvyklé inscenace Veronika Broulíková. Jedná se podle ní o pohybověvýtvarnou inscenaci, emocionální výpověď, kde znakový jazyk je řečí i pohybem. »Jevištní znakový projev neslyšících herců je pro slyšícího diváka vizuálním zážitkem, baletem rukou a možností nahlédnout do duše neslyšícího člověka,« konstatuje Broulíková.
Hlavními postavami jsou v tomto případě oproti předchozím obdobně zaměřeným inscenacím pouze čtyři neslyšící dívky. Kvarteto studentek třetího ročníku bakalářského studia – Věra Lištvanová, Veronika Mikulová, Nikola Slezáková, Anna Šperková. Doplňuje je studentka druhého ročníku magisterského studia JAMU Jolana Chalupová, v epizodní postavě též studentka prvního ročníku bakalářského studia Nika Jáňová.
Inscenace Časoprostor vypovídá o vnitřním vnímání a cítění handicapovaného jedince, tedy o jeho niterných přáních, pochybách i hledáních, o síle fantazie či nutnosti vnitřní svobody. Co se asi odehrává v myšlení současných dívek, které si například přivydělávají v kuchyni mytím nádobí? O čem sní, po čem touží a do jakých světů unikají během drhnutí hrnců a umývání talířů? Kým vlastně byly, kým jsou a kam by chtěly směřovat? I takové otázky inscenace Časoprostor klade a nikoliv poprvé. Specifikou většiny představení pro neslyšící je právě snaha o postižení psychologického mikrosvěta zdravotně postižených, kdy ovšem dotyčný může vnímat nejen vlastní traumata, ale naopak také radosti i člověka bez podobného postižení. »Jazyk neslyšících – tedy znakový jazyk – je vizuální a odehrává se v čase a prostoru. Odtud název nové hry. V čase a prostoru se vlastně odehrávají celé naše životy. Jsou však i jiné časy a jiné prostory mimo ty běžné,« poznamenala k námětu novinky režisérka Mikotová.
Součástí inscenace je autorská tvorba aktérek v podobě vizuálních básní. »Novinkou inscenace Časoprostor je využití znakového jazyka nejen v jeho jevištní formě v básních a písních či tanci, ale i v čistě hovorové formě. Tvoří tak emocionální charakteristiku dívek bez stylizační formy, jsou eruptivními výpověďmi a dokladem mnohotvárnosti znakového jazyka,« doplnila úspěšná brněnská režisérka Mikotová.
Podle mluvčího brněnské JAMU Luboše Marečka »mnoho situací vznikalo podle inscenátorek společným hledáním všech tvůrců. Nebývale intenzivní roli sehrává již tradičně při těchto produkcích také scénografie.«
Studentky 1. ročníku magisterského studia scénografie Juliána Kvíčalová, Markéta Šlejmarová a Jana Tkáčová jsou také tvůrkyněmi zajímavě použité animace. Ve spojení se světelným designem zahraničního studenta Barucha Shpigelmana představení nabízí překvapivou výslednou podobu pohybového dění.
—
Ateliér Výchovné dramatiky pro neslyšící uvedl v brněnském studiu Marta od svého vzniku v roce 1992 řadu inscenací. Získaly úspěch i na mezinárodních festivalech. Patří k nim zejména Bajky a sny, Capricos, Genesis, Písně, básně, balady, inscenace Sem tam a mnoho dalších.
Haló noviny
Přidejte odpověď