Nový rok přivítají Zolotarovi z Chebu v bezbariérovém bytě. Vladislav se tak po letech na „samotce“ dostane na procházku sám bez cizí pomoci.
Jako člověk v domácím vězení, odsouzený žít mimo společnost. Tak se dlouhé roky cítil Vladislav Zolotar poté, co ho nemoc připoutala na invalidní vozík. Ze sedmého patra panelového domu pro něj bez cizí pomoci nebylo úniku. Teď je ale všechno jinak. Z nového bytu může ven, kdykoli se mu zamane.
„Je to ohromný pocit. Kdo to nezažil, nepochopí, jak je ponižující, když člověka musí do sanitky nosit nebo když žena prosí sousedy, aby jí se mnou pomohli,“ vzpomíná Vladislav Zolotar na dobu, kdy pil z poháru hořkosti po plných doušcích.
V jejich případě by však hořkost zaplnila pomyslných pohárů hned několik. Z toho, co za poslední roky zažili, by šikovný autor mohl sestavit román. Do potíží se dostali poté, co Vladislav těžce onemocněl. Boj o život sice vyhrál, ale skončil na invalidním vozíku. V té době přišla Jana o práci. Osmdesátitisícovou půjčku, kterou si vzali ještě v době, kdy oba pracovali, nezvládali splácet. A tak vytloukali klín klínem, až jim jejich dluh přerostl přes hlavu. Před hrozící exekucí je zachránilo soudní rozhodnutí o oddlužení. Oba tak žijí z Vladislavova invalidního důchodu, ze kterého jim po odečtení splátek dlužné částky, nákladů na bydlení a záloh na energie zbývá na živobytí včetně léků kolem tisíce korun měsíčně.
„Bylo to hrozné. Divím se, že jsme to vůbec zvládli. Regulační poplatky, které po nás chtěli v nemocnici, jsme nemohli uhradit, nebylo z čeho. K jídlu jsme často měli jen chleba a vodu. Někdy jsme si nemohli ani koupit předepsané léky. Nakonec nám úplně nejvíc pomohli cizí lidé. Zaplatili dluh v nemocnici, přinesli jídlo, pomohli s léky,“ vypočítává s vděčností v hlase Jana Zolotarová.
Ta se v té době nejvíc strachovala o milovaného Vladislava, kterého drtila nejen těžká nemoc, ale také vědomí bezvýchodné situace. „Měl jsem psychiku pošramocenou natolik, že jsem uvažoval o sebevraždě,“ přiznává Vladislav.
A jakoby to nestačilo, jejich dcera, která začala koketovat s drogami, porodila dítě. Kvůli své závislosti se však o něj nedokázala postarat. Do jednopokojového bytečku, kam se stěží vešel Vladislavův invalidní vozík, tak přibyla navíc dětská postýlka. Pro Janu nastalo krušné období. Do sedmého patra vynášela malého Petříka, kterého jim soud svěřil do pěstounské péče. Na vlastního manžela jí ale síly nestačily. Jediným východiskem byl bezbariérový byt. Takových je ale v Chebu málo. Bezmála po dvou letech se na Zolotarovy konečně usmálo štěstí. Od městského úřadu jeden získali.
„Kromě plošiny, která v domě zůstala po předcházejícím nájemníkovi, nám zpříjemňuje život nově upravená koupelna. A Petřík tu bude mít vlastní pokoj. Zatím je to ale ještě spíš skladiště,“ otevírá Jana Zolotarová dveře místnosti, která na rekonstrukci teprve čeká.
„Stálo to spoustu sil, ale konečně se snad náš život obrací k lepšímu. Díky vstřícným úředníkům z odboru správy majetku bydlíme jako lidé. A já se můžu kdykoli vydat mezi lidi. Třeba nakoupit do nedalekého obchodu,“ usmívá se Vladislav, kterého vidina nového bydlení „nakopla“ k heroickým výkonům. „Mám ohromné bolesti, přiznávám. Ale když jsem mohl znovu přičichnout k práci, kterou jsem dělal celý život, a alespoň radou nebo plánkem přispět k rekonstrukci našeho nového bydlení, bylo to pro mě ohromně osvěžující. Jako bych se vrátil do doby, kdy jsem byl zdravý a mohl pracovat,“ dodává Vladislav Zolotar.
Jitka Dolanská, redaktorka MF DNES
Přidejte odpověď