Nevidomý horolezec Jan Říha se chystá na osmitisícovku Cho Oyu v Himálajích

Na vrcholech Mont Blancu ve výšce 4 810 metrů, na kavkazském Elbrusu, který se vypíná nad mořem v 5 642 metrech, na 5 895 vysokém Kilimandžáru a na vrcholu 6 960 argentinské velehory Aconcagua stanul Jan Říha.

Zdolal i 910 metrů vysokou kolmou stěnu El Capitan v Kalifornii… Plnými doušky si vychutnal nepopsatelný pocit i ze svého výstupu z propasti Macocha. Oproti svým kolegům horolezcům však bývá ochuzen o to, aby se mohl rozhlédnout do kraje. Zrakově postižený osmatřicetiletý muž však takové myšlenky zahání úsměvem. Důkazem, že se nad svůj handicap dokáže povznést, je i jeho citace: „Hlubin se nebojím, nevidím je.“
Jan Říha vyprávěl o svém životě a svých horolezeckých expedicích také sedlčanským školákům. Besedoval s nimi v úterý 17. března v sedlčanské knihovně . Povídání za pomoci knihovnice Aleny Budkové zpestřil promítnutím fotografií z některých výprav. Pro čtenáře Příbramského deníku poskytl rozhovor.

– Zůstává vaším přáním zdolat také nejvyšší horu světa s nadmořskou výškou 8 850 metrů – Mount Everest , jak jste se před časem vyjádřil?

Z plánů jsem ji nevyřadil, ale přiznám se, že se mi v současné době na Mount Everest nechce. Bude to tím, že je mediálně profláknutá jako komerční hora. Neláká opravdové horolezce jako dřív, ale když si lidé výstup dobře zaplatí, tak už ho na vrchol nějak dotáhnou…

– Máte letos nějaké jiné horolezecké cíle?

Předloni jsem podnikl výstup na Acancaguu a díky tomu jsem dostal vloni zajímavou nabídku od známé moderátorky Lucie Výborné, Honzy Trávy a party lidí, kteří vloni byli s Radkem Jarošem na K2. Vyzvali mě, zda bych s nimi nechtěl na osmitisícovku Cho Oyu v Himálajích. Přijal jsem ji. Odjet na šesti až sedmitýdenní výpravu bychom měli 1. září. Výstup zřejmě podnikneme z Číny. Nyní dolaďujeme finanční stránku věci, hledáme sponzory. Mě podpoří zejména jeden ze známých českých pivovarů. V rámci přípravy na expedici plánujeme asi dvě výpravy do Alp.

– Dalším vaším oblíbeným sportem je běh. Kolikrát jste už běžel v Praze půlmaraton?

Běžel jsem půlmaraton zatím třikrát. Loni jsem nestihl registraci. Předloni můj výkon zase poznamenala chřipka, byl to můj nejhorší výkon, ale do cíle jsem doběhl. Letos nepoběžím, akce je příliš masová a už mě neláká.

– Jak dlouho již děláte v Kanceláři prezidenta republiky a jak se na Hradě orientujete?

Kurýra dělám asi patnáct let, po tolika letech to tam už dobře znám. Slepeckou hůlku vůbec nepoužívám, proto jsem si zpočátku v neznámém prostředí musel utvořit takové pomocné body – například sošku, vypínač, závěs…

– Když jste zdolal El Capitan, přijal vás i tehdejší prezident Václav Klaus. Všiml si vás už současný prezident Miloš Zeman?

Myslím, že ne. A nijak mě to nemrzí, já o přízeň politiků nijak neusiluji. Jsem rád, že mám práci, která se těžce shání – to platí v současné době všeobecně – nejen pro lidi s handicapem.

– V kolik hodin běžně vstáváte?

Před čtvrtou hodinou vstávám a vracím se domů v půl šesté večer. Nebydlím v Praze, ale ve Stříbrné Skalici, kde jsem si na splátky koupil malý baráček. V hlavním městě jsem měl vždy smlouvu o pronájmu bytu na rok a nájmy se zvedaly. Musel jsem to řešit. Do Prahy jezdím denně pražskou integrovanou dopravou.

– Dodržujete přísnou životosprávu?

Na to se mě neptejte, ta je úplně příšerná (smích).

– Žijí vaši rodiče stále v Olbramovicích?

Ano a rád tam za nimi jezdím.

– Besedu máte v knihovně. Nabízí se otázka, zda používáte při čtení slepeckého písma?

Všechno si přečtu prostřednictvím počítače, který mi text hlásí. Ale příliš teď nečtu, nestíhám ani to, co stíhat mám. Potřeboval bych každý den nastavit o několik hodin.

– Jste stále svobodný?

Ano, jsem. Kamarádky mám, ale na správnou holku, která by se mnou chtěla trvale žít, nemám štěstí.

– Co byste chtěl za handicapované čtenářům vzkázat?

Chtěl bych vzkázat, že pokud v jejich blízkosti člověk s nějakým druhem postižení žije, nebo se s ním potkají, ať se ho nestydí a komunikují s ním úplně normálně. Když zjistí, že má podobného koníčka, ať vezmou handicapovaného mezi sebe. Ať se zeptají, zda v něčem nepotřebuje pomoci, ale nesnaží se konat dobro za každou cenu – například při přecházení na přechodu. Nejde nevidomého člověka z ničeho nic čapnout a vlíknout ho za sebou. Pokud o to stojí, zavěsí se mu do paže volně položené u těla. Je to vždy o dohodě.

MARIE BŘEŇOVÁ
Nymburský deník

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.