DO JEDENÁCTI LET TO BYLA OBYČEJNÁ HOLKA. JAK SAMA ŘÍKÁ, SPÍŠE ROŠŤANDA. ZÁVODNĚ HRÁLA KUŽELKY A ZBOŽŇOVALA DIVADLO. NA KROMĚŘÍŽSKÉ ZÁKLADNÍ ŠKOLE PŮSOBILA V DRAMATICKÉM KROUŽKU, SE KTERÝM JEZDÍVALA I DO VÍDNĚ. V LEDNU TO BUDE 10 LET, CO JÍ JEDINÁ MINUTA PŘEVRÁTILA ŽIVOT NARUBY…
ilustrační foto: booleansplit / Flickr.com
MICHAELU MIKULENKOVOU (21) Z TETĚTIC NA KROMĚŘÍŽSKU SRAZILA OPILÁ ŽENA AUTOMOBILEM. A ZAČAL JEJÍ DLOUHÝ BOJ O ŽIVOT… Petr PODROUŽEK
Byl 10. leden 2006, všude bylo plno sněhu. Míša se vracela autobusem ze školy v Kroměříži domů ještě plná zážitků, co našla pod vánočním stromečkem. Nová zimní bunda, ale především velký plyšový pes jí udělaly velkou radost. Doma v Tetěticích vystoupila společně s dalšími spolužáky, při přecházení silnice šla jako první…
„Viděla jsem, jak se blíží nějaké auto, ale bylo ještě hodně daleko, tak jsem si řekla, že přeběhnout stihnu. Nestihla. Řidička totiž jela rychleji, než je v obci povoleno, ale to je tady na denním pořádku, neboť motoristé vědí, že se zde neměří. Dokonce, jak jsem se později dozvěděla, byla řidička opilá, i když se odběru krve dlouho bránila. Myslela si, že s postupujícím časem z ní alkohol vyprchá. Po nárazu si pamatuji pouze na to, jak jsem skončila na předním skle, a na řidičku rozhazující rukama,“
vzpomíná Michaela Mikulenková. Míšině mamince přiběhl o nehodě říct jeden ze spolužáků. Netušila však, že to bude tak vážné. Když přišla na místo nehody, měla pocit, že Míša snad jen usnula. Měla zavřené oči. Pouze drobné škrábance na čele a roztržené kalhoty prozrazovaly, že se něco přihodilo. V tu dobu ale Míša už nevěděla o světě. Na šesti místech krvácela do mozku. Po příjezdu záchranky zdravotníci mamince prozradili, že jediná šance na dceřinu záchranu je převoz vrtulníkem. Zvláště, když jim v sanitce přestala dýchat a museli ji zaintubovat. Pro Míšu si vrtulník přiletěl až na křižovatku v Srnově, na nejbližší možné přistávací místo.
Něco mezi nebem a zemí
Nastávajících dvacet dnů strávila Míša v kómatu v brněnské nemocnici. Z toho třináct dnů na anesteziologickémresuscitačním oddělení a sedm na jednotce intenzivní péče. V té době si prošla Míša něčím, co je pro mnohé tabu – klinickou smrtí. „Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale stojím si za tím, co se mi v kómatu stalo. Plačící maminka mě jako by držela u postele za ruku a tatínek mi předčítal z mé oblíbené knížky Běsík. Z těla jsem vyšla jako duch. Podívala jsem se na rodiče a vstoupila do dlouhé tmavé chodby, až jsem přišla do velké světlé místnosti, kde stál herec Vladimír Menšík. Nepromluvil na mě, jen mi stále rukou ukazoval, ať jdu pryč, ať se vrátím tam, odkud jsem přišla. Poslechla jsem ho, možná i on mi zachránil život. Ptala jsem se časem sama sebe, proč zrovna on. Možná to souviselo s tím, že jsem ho měla už jako dítě ráda a hrála jsem sama divadlo. Potom mi to už nějaký ten smysl dávalo. A byl to vlastně v té době herec, kterého jsem dobře znala, ale současně byl taky mrtvý. ý Později jsem se dozvěděla, že mě maminka opravdu za ruku často držela, jako by mě ani ona nechtěla pustit někam pryč. Něco mezi Zemí a nebem určitě existuje,“ míní Míša. Probrala se až po 20 dnech. Bylo to hned po ránu, kdy u postele ještě neseděli rodiče, i když za ní do Brna jezdili den co den. Z Tetětic a zpátky je to přitom 120 kilometrů. Míšin tatínek přišel kvůli tomu, že chtěl být s dcerou co nejčastěji, dokonce o práci. Maminka se musela současně starat doma o vážně nemocného dědečka. „Po probuzení z kómatu jsem viděla jen bílé stěny. Došlo mi, že je něco špatně. Zpočátku jsem o mém zážitku s Menšíkem nechtěla nikomu říct, měla jsem strach, aby si nemysleli, že jsem se zbláznila. Vlastně jsem dlouho nevěděla, čím jsem si prošla. Rodina mi o kómatu řekla až při léčení v rehabilitačním ústavu Luže-Košumberk.“
Znovu se učila i mluvit
Po nehodě začala svůj druhý život od píky. První rok nevnímala čas. Pravou stranu těla měla ochrnutou. Lékaři jí nedávali příliš nadějí na život, o chození ani nemluvě. Míša měsíc nemluvila, komunikovala Míš ě í l i pouze přes plyšového medvěda Pyžamáka. Na znamení souhlasu s ním mávala nahoru a dolů, při nesouhlasu do stran, a když byla naštvaná, tak s medvědem zuřivě cloumala dokola. „Byla jsem jako docela malé dítě. Mluvit jsem začala až měsíc po nehodě. První moje slůvka byla – máma, táta, a když jsem zavolala babičce, dostala jsem ze sebe jen: ba-bi. Můj zdravotní stav se začal prý rapidně zlepšovat až poté, co mi zemřel dědeček. Věřím, že mi daroval lepší život,“ říká Míša. Rodiče jí předčítali i proto, že nepoznávala písmena ani číslice. Číst, psát, mluvit i dýchat ji učili od základu. Jednoduché to neměla, bývalá premiantka třídy, ani po návratu do školy. Pátou třídu musela opakovat a spolužáci ji začali šikanovat, protože byla prostě jiná. „Nechtěla jsem ze školy odejít kvůli divadlu. Měla jsem ve třídě aspoň asistentku a učitelé mi vycházeli vstříc. Spolužáci mě ovšem deptali i mnohem později. Po devítce jsme se rozhodovali, co budu dělat dál. V pedagogicko-psychologické poradně mě přesvědčovali, abych šla jen na učební obor, že na maturitu nemám. To se nám doma nikomu nelíbilo. Nicméně jsem se rozhodla pro obor provozní služby v Prostějově.
Po jeho dokončení bych ale měla víceméně papír, že jsem vyučená uklízečka.
Časem jsem si začala věřit víc a také šikana mě dohnala k hledání jiné školy. Po roce jsem začala v Brně se čtyřletým studiem na střední uměleckomanažerské škole. Jsou zde skvělí spolužáci i vyučující.
Pomáhají mi, jak to jen jde,“ přiznává Míša.
Bolest nikdy nezmizí
S řidičkou auta, které ji srazilo, se nikdy nesetkala. Ozvala se pouze Míšiným rodičům s tím, že jí jejich dcera zkazila život. Až mnohem později se nabídla, že by k ní mohla Míša docházet zdarma na rehabilitaci. S kladným ohlasem se to ale u Mikulenkových nesetkalo. „Dlouho jsem ani nevěděla, o koho jde. Jen při jízdě v autě si občas rodiče něco špitli, až mi to nedalo a museli s pravdou ven. Přiznali, že jsme ji občas potkali. Byla jsem tehdy ještě malá, proto jsem to vnímala jinak. Až postupem času jsem si začala uvědomovat, jak mi obrátila život vzhůru nohama, a měla chuť dotyčnou najít a říct jí své. Je mi jednadvacet a kdo ví, kde bych mohla být, kdyby se to nestalo. Je mi to vše líto.“ Míšu ještě dnes bolí často hlava, večer ulehá s tváří na ledu. Nemá dovoleno sportovat, jen plavat může. „Nějaké bolesti zmizí, jiné přijdou. Třeba nyní mi brní v obličeji. Doma jsem to přiznala až včera, když už se to nedalo vydržet. Taky mi hned máma vynadala, proč jsem to neřekla dříve. Nechci rodičům přidělávat starosti, nerada dávám najevo, že mě něco bolí, už se pro mě obětovali dost. Pokud jsem unavená, je poznat, že si pravá strana těla prošla něčím zlým, chodím totiž nakloněná právě na tuto stranu. Pohnuté mám horní dva obratle, lékaři se bojí, že by mi mohly časem tlačit na míchu. Když je mi mizerně a musím si jít lehnout, říkám si, jak jsem na tom špatně, přitom mnozí to mají ještě horší,“ culí se pořád optimistická Míša, která nedávno uspořádala v Brně benefi ci – Životní příběhy známých i neznámých -pro zdejší dětskou nemocnici. Přizvala na ni mj. Martina Zacha nebo Jana Potměšila, tedy lidi upoutané na vozíčku. I takto chtěla místním lékařům poděkovat za to, co vše pro ni udělali. Akci pojala současně jako maturitní projekt. Chce všem na škole dokázat, že právě ten její bude nejlepší. Pomáhat postiženým dětem chce i v budoucnu.
„Mám k takovýmto dětem nyní tak nějak blíž. Hodně se kamarádím s vozíčkáři. Beru život po nehodě úplně jinak, mám nyní samozřejmě jiné priority. Zní to otřepaně, ale na prvním místě je pro mě zdraví a hned potom maturita,“ dodává na závěr Míša.
Aha! pro ženy
Přidejte odpověď