Jsem ředitelkou českobudějovické obecně prospěšné společnosti Ovečka, která podporuje rodiny dětí s Downovým syndromem (DS) a jejich začleňování do společnosti. Pracuji 14 let jako jakýsi obhájce dětí s Downovým syndromem, tedy dětí, u nichž je přítomno mentální postižení (MP). Představují typickou skupinu dětí, o jejichž integraci se diskutuje.
Z rodin, které podporujeme, máme děti s DS v běžných školách v několika třídách od první až do deváté, další dvě nastupují v září do 1. třídy běžné školy. Dvě děti vychodily 8. a 5. třídu a přestoupily na školu praktickou. Některé malé děti jsou v běžných školkách a rodiče se chystají oslovit ředitele běžných ZŠ. Další děti jsou ve školách speciálních a s nimi také pracujeme.
Vnitřní křehkost
Ze zkušenosti vím, že základním motorem v rozvoji dětí s MP je rodina. V naší organizaci prvotně klademe rodičům na srdce, že nikdo, tedy ani sebelepší vzdělávací zařízení, nemůže nahradit jejich píli a snahu dítě rozvinout tak, aby rozumělo světu kolem sebe a mohlo se do něj začlenit.
Sdružujeme skupinu rodičů, kteří chtějí, aby jejich dítě bylo společností přijato. Od narození dítěte s ním pracujeme, aby bylo přizpůsobivé, dovedlo se soustředit a umělo zpracovávat informace. Připravujeme dítě na vstup do běžné mateřské školy s tím, že se ho snažíme dál připravit na vstup do běžné základní školy.
Vím, že zcela zásadní je dítě s MP na vstup do běžné školy připravit, a rodina, která má zájem o zařazení dítěte do kolektivu dětí bez postižení, tak i s dítětem pracuje.
Dítě musí být totiž na vstup do kolektivu připraveno, neboť mentálně postižené děti jsou vnitřně křehké. Z praxe potvrzuji, že potřebují obvykle odklad školní docházky.
Dítě má být schopné přijímat informace a být ochotné s nimi pracovat. V současnosti už existují zařízení, která rodiče naučí, jak s dětmi doma systematicky pracovat.
Jeden na jednoho
Vím, že každé jedno dítě musí mít svého jednoho asistenta. Z praxe je zcela zjevné, že dítě s MP se nemůže dělit o asistentku s jiným dítětem ve třídě. Právě proto, že pozornost dítěte s MP vyžaduje vyšší úsilí při soustředění, nemůže tento pedagogický pracovník od dítěte odcházet např. v půlce rozpracovaného úkolu, aby byl rychle nápomocen při úplně jiném problému dalšího dítěte. Tento způsob, dnes běžný, je velmi stresující pro dítě i asistenta.
Asistent by měl mít zkušenost s dětmi s MP. Je třeba vyvrátit mýtus o rozbití vyučovací hodiny či zpomalení učení ostatních při začlenění žáka s MP. Pokud je k dispozici asistent, pracuje s dítětem individuálně v rámci kolektivu ostatních dětí. Učitel si zadá cíle, kterých by chtěl s konkrétním dítětem dosáhnout, a práci svěří asistentovi. Samozřejmě že učitel je tím, kdo práci zadá a kontroluje. Dítěti vytvoří podmínky k navštěvování školy a také vede ostatní žáky k empatii se slabšími.
Toto je klíčové poslání zařazení dětí s MP do běžné školy. Dítě s MP se naučí vzorům chování, snaží se spolupracovat a jistě dosahuje větších pokroků nejen v učení, ale hlavně v porozumění běžné společnosti. Na druhé straně tam, kde byly zařazeny do třídy děti s DS, tedy s MP, se ukázalo, že kolektiv dětí ve třídě se měnil směrem k lepším morálním postojům.
Otázkou je, zda si to společnost uvědomuje, ale přítomnost dětí s postižením opravdu koriguje postoje ostatních k zásadním lidským hodnotám. I v naší praxi se už stalo, že děti, které do běžné školy nastoupily, z ní odešly do školy speciální. Důvody, které k tomu vedly, ale nepocházely ze strany dětí samotných.
Myslím si také, že ne každá rodina si přeje, aby jejich dítě bylo zařazeno do běžného vzdělávání. Mají pro to své rozdílné důvody.
Případný strach pedagogů z dětí s MP pramení z neznámého. Při integraci dětí s MP nejde o to, aby se děti naučily velké množství probírané látky, ale aby porozuměly světu kolem sebe, naučily se komunikovat, pracovat a mít zodpovědnost za své chování.
Jejich přítomnost ve škole není pro ostatní překážkou. Děti se od sebe učí oboustranně, přičemž ty bez postižení se učí sociální vyspělosti, lidskosti. Ty s mentálním postižením se učí kromě edukace hlavně existovat v majoritní společnosti tak, aby nebyly na obtíž, a učí se porozumět světu okolo sebe.
Spravedlivá odměna
Vím, že ne všechny děti s mentálním postižením lze v současné době jen tak zařadit do běžné školy. Jsem ale přesvědčena, že děti by navštěvovat běžnou školy měly, ale že je třeba na to děti připravit a začít tedy už co nejdříve od budoucích prvňáčků.
Mezitím je potřeba kvalitně v praxi vyškolit asistenty, a to v daleko vyšším počtu, než je tomu nyní. Je také třeba jejich práci spravedlivě finančně ohodnotit úměrně její důležitosti, což se v současnosti rozhodně neděje.
O autorovi: JANA JAROŠOVÁ, ředitelka společnosti Ovečka, Č. Budějovice
Českobudějovický deník
http://ceskobudejovicky.denik.cz/
Přidejte odpověď