I zvuky dokážou pěkně zabolet, cesta autobusem představuje trápení. Život s autismem znamená učení věcí a dovedností, které jsou pro ostatní lidi běžné.
Vsetín – Helena Losová se nejen stará o dceru s postižením, ale dokáže pomáhat i ostatním maminkám a rodinám vyrovnat se s jinou životní situací.
Paní Losová patří k lidem, kteří umí zvládat těžké životní zkoušky. Vypadá spokojeně a její dcera taky. „Jsou chvíle, kdy je život složitější. Helenka v noci nespí, tak k ní vstávám. Musela jsem si zvyknout. Někdy to bylo strašné. Teď už je naštěstí velká holka a často se zabaví i sama,“ připouští Helena Losová.
S dcerou, která má kromě kombinovaného těžkého postižení také autismus, žije sama. Velkou podporu ale cítí od rodiny.
„A přístup ostatních lidí? Když byla Helenka v kočárku a plakala, slýchali jsme výtky, ale jakmile jsme dostali vozík, už se nikdo nepozastavoval,“ podotkla.
Téměř těsně po narození bylo jasné, že vývoj miminka nebude zcela v pořádku. Dnes Helenka chodí jen s pomocí, často proto jezdí na vozíku. „Téměř vůbec neumí mluvit. Z čísel rozeznává málo a moc. V září bude Helence patnáct let,“ říká paní Losová.
Je zaměstnaná ve vsetínském Auxiliu, kde pracuje nejen jako vedoucí sociální dílny, kterou má na starosti s maminkami dětí s různým hendikepem. Část svého času věnuje přípravě komunikačních pomůcek pro děti s poruchami autistického spektra.
Helenka Losová navštěvuje speciální školu Turkmenská ve Vsetíně. Ve výuce se učí základy a dělá malé pokroky.
„Rozvíjí dovednosti, sebeobsluhu. Vzhledem k těžké mentální retardaci a tělesnému postižení s tím má problémy. Autismus nás ještě více sráží v porozumění a také v motivaci, aby pečovala sama o sebe, oblékala se a podobně,“ vysvětluje Losová.
Helenka sice nemluví, je ale dobře vidět, jak bedlivě pozoruje okolí. „Ve škole se učí, v Auxiliu má své programy individuální i skupinové. U nás nejde o učení čtení a psaní, Helenka je na úrovni čmáranice. Pro nás je pokrok být mezi dětmi, jet autobusem,“ popisuje Losová.
Učíme se to, co je pro ostatní běžné
„Spousta věcí ji děsí, leká se. Měli jsme období, kdy jsem s ní nemohla jít vůbec nakoupit, protože se v obchodě bála zvuků a hlasů. Autisté mají specifický sluch, takže slyší zřejmě více než my a rozlišují zvuky jinak. Některé jim mohou způsobovat i bolest. Bála se zvukových hraček. Dostat dětský klavírek pro nás bylo za trest,“ dodala. Doteď se Helenka bojí malých dětí, protože pláčou, ona neví proč a pláče s nimi. „Učíme se věci, které jsou pro ostatní běžné, ale pro nás ne. Studujeme stále,“ říká s úsměvem paní Losová.
Maminka Helenky sleduje také aktuální debaty, které se týkají inkluze. „Přála bych dětem, které jsou jiné, mít možnost, aby se začlenily do kolektivu a učily se v normální škole. Dovedu si představit, že by i Helenka měla třeba hudební výchovu s ostatními dětmi, což by bylo prima. V normální třídě být ale nemůže. Jiné děti, které nemají těžkou retardaci, by mohly být možná jen na některé předměty začleněny do kolektivu. Bylo by to obohacující pro obě strany,“ uvedla.
TÁŇA MARKOVÁ
Valašský deník
http://valassky.denik.cz/
Přidejte odpověď